Sborové studio Zvoneček / Aktuality

Hudební škola hlavního města Prahy

Dobrý sobotní den ze Střelských Hoštic!

Nádherný podzimní den – nic jiného se o dnešku nedá říct. Začali jsme samozřejmě snídaní, kde je výběr spousty dobrot od sýrů a šunky až po sladké, a nechybí ani čerstvá zelenina – rajčata, okurka, papriky. Tohle zavedli v Hošticích už před pěknou řádkou let a nutno říci, že je to velkým a výrazným kladem místního pobytu.

Rozezpívání s Verčou v aule – napřed ale je nutno tělo ztuhlé po nočním spánku trošku rozpohybovat. Takže protahovačky, plácání po tvářích, zkrátka trénink obličejových svalů. Pak už dechová cvičení a konečně také skutečné rozezpívání. Ke slovu a využití samozřejmě přišla i zrcátka, aby si mohl každý zkontrolovat, jak otevírá pusu. 

Pak už si bere slovo paní sbormistryně a opakujeme šestero písniček, které jsme se naučili včera. Opět se zkoušením sólistů, aby to bylo v Rudolfinu co nejpěknější! V aule je nádherné světlo, bočním oknem sem proniká ležaté podzimní slunce a zalévá svou září pořádný kus podlahy. Děti jsou – bohužel – skoro všechny ve stínu, ale i tak je to fotografický zážitek. 

V přestávce na svačinu jsme samozřejmě venku, koloběžky, brusle, prolézačky a skákací lano jsou v permanenci a po dlouhé době vidím i skákat gumu – myslel jsem si, že tato kratochvíle vyhynula s rozvíjejícím se socialismem let sedmdesátých minulého století, kdy se skákala na každé pražské ulici a v každém parku. Inu, nebyly tehdy počítačové hry a mobily … Koloběžce provětrala kolečka i Nofča  a Emil předvedl akrobatický výstup – jízda na dvou koloběžkách najednou. 

Je tak nádherně, že i přísná, čas neúprosně sledující a žárlivě střežící paní sbormistryně dává dětem o čtvrthodinu delší pauzu. Poslední zkouška před polednem bude dělená mezi soprán a alt, aby si pěkně procvičili své hlasy zvlášť. K tomuto účelu máme půjčenou další učebnu v patře, kde s Emilem rychle tvoříme sborové sezení a instalujeme druhý klavírek.

Na oběd jdeme také o malinkou chvilku později, ale jsou tu s námi ještě další strávníci – skupina postižených lidí – není tedy zmeškáno. Po obědě polední klid, a pak už obvyklá vycházka ke kozlovské kapličce. To je asi čtvrthodina chůze z našeho areálu a za slunečného počasí je to opravdová radost. U kapličky samozřejmě focení a krátký návesní koncert pro čtyři asistentky, pomáhající maminku a jedno rezavé auto. Program – Tan Tan (španělská koleda).

Po třetí hodině jsme zpátky v našem milém areálu a vzhůru na další zkoušku! Potřebujeme ještě začít novou věc… krásnou vánoční píseň „Nad Betlémem hvězda vzplála“. Po ní konečně svačinka – opět venku – a před večeří ještě poslední zkouška, kde budeme opakovat všechno, co jsme se tady naučili.

V průběhu obou dní se pilně boduje pořádek na pokojích, a tady je třeba informovat širokou rodičovskou veřejnost o takovém malém nešvaru, který se nám tady rozmohl. Už podruhé přinesla bodovací komise pod vedením Markéty Rozsypalové z jistého pokoje (zatím nemůžeme sdělovat žádné podrobnosti, abychom nemařili vyšetřování) papír se vzkazem bodovací komisi a pár sladkostmi. Vzkaz bez nejmenších pochyb vyjadřuje snahu ovlivnit počet přidělovaných bodů a přidané sladkosti nelze vnímat jinak, než jako neobratný pokus korupce. Zatím jsme se omezili na ústní domluvu a vysvětlení osazenstvu dotyčného pokoje, že komise je přísně nestranná a nezkorumpovatelná, ovšem pokud že by se to opakovalo, byli bychom donuceni zvážit podání k Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (ale kdybyste to viděli, praskli byste smíchy). 

Prostě – v Hošticích je úžasně skvěle báchorečně jedinečně, a kromě zpívání a letos i náramného počasí tu máme ještě kupu legrace.

Ze Střelských Hoštic váš zpravodaj

Jan Vančura

PS - Zbytek vám dopoví vaše děti zítra – já po večeři odjíždím do Prahy a tak na tomto místě končí letošní hoštické podzimní zpravodajství. Těšte se zejména na líčení večerní show UCU (Ukaž, co umíš and děti baví dospělé). To – k mé hluboké lítosti – mi dnes bude odepřeno…


Dobrý páteční den ze Střelských Hoštic!

Cesta autobusem byla naprosto klidná, zastavili jsme se dokonce na pumpě zhruba po hodině jízdy, aby se děti trošku protáhly a proběhly. Máme k tomu už léta vyhlédnutou a domluvenou benzínku kousek za koncem nově vybudované dálnice za Příbramí, kde nabízejí kromě slušné kávy i dětské hřiště s houpadly, prolézačkami, kolotoči a dětským hradem – to vše ještě doplněno o rybníček s kapry. Zde jsme strávili zhruba dvacet minut, a pokud by to bylo na našich malých svěřencích, jistě by tam dokázali vydržet i déle, ale zpěv si nedá poroučet – obzvlášť ten sborový. A tak jsme před jedenáctou zaveleli k odjezdu, pan řidič Staněk (už i on se stává kandidátem na přidělení čísla ve zvonečkovém inventáři – poprvé jsme byli spolu v Magdeburgu v roce 2015) nastartoval svoji šedesátimístnou šestikolovou obludu, a vyrazili jsme na zbytek trasy. Trošku jsem se obával, že budeme muset do Hoštic dojet oklikou: ráno hlásili na Zelené vlně nějakou těžkou bouračku právě ve Střelských Hošticích, s tím spojenou zavřenou silnici ze Strakonic na Klatovy a objížďku přes Novosedly a Kozlov (tu dobře znám, to je moje oblíbená místní cyklotrasa), ale naštěstí to zřejmě stačili uklidit, takže jsme před dvanáctou krásně dorazili do našeho milého areálu, jehož zchátralost se od léta prohloubila jen nepatrně. Rychle vystěhovat autobus, věci do auly a hurá na oběd. Na uvítanou výborná polévka a uzené se špenátem a bramborovým knedlíkem… no, to často nebývá úplně dětský šálek čaje, ale hlad nakonec zvítězil. 

Po obědě rychlé rozdělení na pokoje – protože jsme tady byli už více než dvacetkrát, tak si pamatujeme i čísla pokojů, takže to opravdu odsýpalo. Povléci si peřiny děti většinou zvládly a tam, kde to vypadalo na delší a komplikovanější průběh, pomohla velká děvčata z komorního sboru. Kromě Verunky Pudlovské, asistentky Nofči, je tu ještě její sestra Baruška a Sára Štruplová. Odpoledne navíc dorazil Emil Červený s MUDr. Bětkou Majerovou, jež je jako obvykle multifunkční – kromě výkonu lékařského povolání ještě pomáhá s výukou altů a radí Nofče s výběrem skladeb na soutěž v Budapešti příští rok (nebojte se, to se týká koncertního sboru).

Od dvou první zkouška, před ní ovšem povinná jízda – pravidla hry aneb seznámení s BOZP jak zní studeně úřední termín. Vynechávám ohleduplně podrobné pasáže o povodních a jak se při nich chovat – na ty to tentokrát nevypadá (i když jsme je tady také zažili). Nicméně – řeka je blízko, takže zdůrazňujeme, že se venku smí děti pohybovat pouze tehdy, když jsme u toho my dospělí. Ještě si bere slovo Verunka a svým klidným hlasem oznamuje, že pokoje se budou nejméně dvakrát denně hodnotit s ohledem na pořádek v nich obsažený (což vyvolalo poněkud nervózní šum v sále).

Konečně se můžeme věnovat zkoušce a tomu proč jsme tady! Napřed ale ještě rozdělení dětí v sopránu a altu podle velikosti (tedy podle velké kosti, zní ustálený zvonečkový slang) a pak do tří řad. Pak přichází rozezpívání Verunky Pudlovské včetně využití kapesních zvonečkových zrcátek: to aby se děti viděly, jak málo a špatně (nebo naopak doširoka a skvěle) otvírají pusu. Začínáme s koledou „Aj, co to hlásajů“ a po ní další vánoční kusy. Děti jsou klasicky zvonečkově nesmírně šikovné a během první zkoušky už máme nahozeny tři nebo čtyři písničky. 

A je to tady! Zasloužená přestávka se svačinou venku. Je nádherně, takže se slovu přicházejí také koloběžky všech barev, velikostí, tvarů a technických řešení skládání. S těmi poněkud zápasí Emil, v němž děti neomylně vycítily největší technický talent mezi dospěláky, a když pozoruji, jak se s rozložením vehiklů bojuje, rád mu toto těžce zasloužené prvenství přenechávám.

Dalším bodem programu je klasická disciplína – skok přes lano. Emil si usnadňuje hledání druhého točiče lana tím, že jeden konec uvazuje k lampě a točí sám, a nereaguje ani na moje poťouchlé rady, zda by nebylo s výhodou uvázat k jinému sloupu i druhý konec. A děti skákají jako na pérových botách – ostatně mnohem lépe tuto část ilustrují fotografie v galerii. - Před pátou ovšem končí volno a vzhůru do auly – máme další zkoušku před večeří. A další tři vánoční písničky! Dneska byla na programu latina, slovenština, španělský text – ale těmhle letošním Zvonečkům je to všechno jedno, všechno zvládají naprosto samozřejmě. (Jestli ono to nebude tím, že jsou to výběrové děti!).

Večeři máme přesně o šesté a pravda je, že ji my dospělí tentokrát přijímáme s lehkými rozpaky – nudle s tvarohem na sladko, jež vyvolaly veliké nadšení ve věkové skupině pod čtrnáct let, patří k mým méně oblíbeným chodům. Společně s dospělými sboristkami se vzdáváme této soutěžní kategorie a večerní hlad zažehnáváme zbytky od snídaně (chleba, sýry, šunka…), které vždycky navečer ponechávají v jídelně na druhou večeři, protože hlad je setrvalým atributem hoštických soustředění – ač tady dobře a hojně vaří, také tu všem skvěle tráví.

Po večeři ještě krátká rekapitulační zkouška – už umíme skoro šest věcí, sólisté jsou skoro všichni – děti zkouší po jednom, jak to komu jde. No, přiznejme si, nejlepší sóla měly zatím přece jenom paní profesorka, Bětka Majerka, Verunka asistentka a Bára se Sárou, ale ty jsou zase jiná kategorie. Však ony je ty dnešní Zvonečky ještě dorostou a přerostou, až se pěkně vyzpívají! 

Ve chvíli, kdy píšu tyto řádky, jsou už všichni na pokojích a chystají se ke spaní. Tak přejeme všem do Prahy dobrou noc – a pokračování zítra.

 

Ze Střelských Hoštic váš stálý zpravodaj

 

Jan Vančura


17. září

S odstupem tří týdnů se dovídám, že jsme se téměř stali pátým českým souborem, jemuž chtěli zakázat vystupování v Jinanu. Paní Xin, jíž tímto ještě jednou veřejně děkuji, to dokázala odvrátit a zaštítit - zřejmě nás zachránilo pouze to, že poukázala na to, že jsme dětský sbor...

Na jednu stranu je to samozřejmě dosti hrůzná představa, na druhou stranu být zařazen do stejné kategorie jako Symfonický orchestr Českého rozhlasu, Pražská komorní filharmonie, Pražákovo kvarteto a Guarneri Trio Prague by byla velká čest. 

JV


28. srpna - středa

Epilog

Tak jaká je vlastně ta Čína? 

Když jsme seděli s nejstaršími členkami sboru poslední večer před odletem v našem apartmá v 16. patře hotelu v Jinanu, ptal jsem se, jak se Čína líbila. Líbila se, moc. A překvapením byli posluchači - zdaleka nebyli tak nevychovaní, nakolik jsme byli varováni. Soudě podle všeobecných ohlasů na náš velký koncert se líbila i česká muzika a dokonce i ta nejednoduchá, Ebenova, která na první poslech není vůbec líbivá a harmonicky pracuje s mnohem širším záběrem, než nejjednoduššími harmonickými funkcemi a paralelními tóninami.

Děvčata Maruška Bláhová, Veronika Pudlovská, Bára Šochmanová, Terezka Práchenská a Nasťa Gračeva byly mojí oporou celé akce. Veronika navíc v dvojroli asistentky sbormistryně. Stejně tak Bětka Majerová, Kristýnka Donovalová, Dominik Velek. Bez Majerky do Číny nelez, poopravil bych staré známé přísloví. Kdo to má, přátelé, zpívající doktorku? A slečna klavíristka, jakož i pan violoncellista zaslouží naprosté absolutorium. Dominik jako vzácný zástupce silného pohlaví v téměř výhradně dámském tělese pomáhal všude, kde bylo třeba, a právě tak i Kristýnka, která se z klavíristky ráda proměnila v ošetřovatelku, bylo-li to třeba.

Ale - jaká je tedy vlastně ta Čína?

Asi by tady musel člověk dlouho pobývat a žít, aby si mohl udělat nějaký objektivní obrázek. Společným rysem čínské povahy - aspoň nám tak připadalo - je klid, vyrovnanost, téměř žádné emoce. Poslušnost a čekání na pokyn shůry, málokdo je ochoten a schopen něco řešit sám, ihned, operativně, impuzívně, improvizovaně. S tím souvisí to, že vše se děje trošku nahodile, ale nakonec se vždy vyřeší, i když jinak, než na počátku očekáváno. Je to vidět v dopravě - všichni si hledají svoji cestu, zdá se, že dost nahodile a asi všichni nakonec dojedou tam, kam měli namířeno, ovšem současně se projevuje další část čínské povahy - je třeba drát se neustále kupředu. 

V tomto směru fungovala organizace jinanského festivalu zcela exemplárně. Informace o dalším programu byly spíše skoupé a zpravidla je bylo třeba brát jako koncept, který do finálního provedení ještě dozná řadu změn za pochodu. Ale vždycky to nějak dopadlo, a zpravidla dobře. Nakonec i to, že jsme neměli v našem velkém koncertu přestávku na převlečení a odpočinek, ač jsem ji naplánoval a do programu jasně napsal, ničemu nevadilo (i když Nofča trochu zuřila - ona má ráda všechno na 300%). Organizátoři obou festivalů se nicméně snažili ze všech sil, aby se nám tady líbilo - ze všech sil! a to je třeba ocenit a vyzvednout. Snažili se nám ukázat to nejlepší, co jak v Harbinu, tak v Jinanu mají. I to, že nás paní Shi Xin vyzvedla na letišti v Jinanu a doprovodila až do Pekingu, bylo naprosto příkladné. Na cestě zpátky nezapomněla na jídlo, které dovezl kurýr od KFC přímo na nádraží, zařídila na nádraží v Jinanu i business salonek, kde jsme byli prakticky sami (na Čínu naprosto nepředstavitelný luxus), a zařídila i to, že nás pustili na nástupiště speciálním vchodem s označením Military Priority. To už mi s ohledem na dosavadní praxi a moji znalost Číny připadalo jako ale hodně dobrý výkon... Pomohla mi i vyměnit peníze zpátky, a ještě se odpoledne omlouvala, že organizace festivalu asi nebyla úplně bezchybná. Ano, z pohledu našich jiných zkušeností byla ta organizace jiná, než jsme zvyklí, ale tak to je: musíme přijímat to, co pro nás nachystají v Číně - stejně jako musíme přijmout to, co pro nás nachystají v Polsku nebo v Americe. 

Měl jsem strach ze stravování - varoval mne trochu kolega Valášek, který tu byl v roce 2007 - ale byl bezdůvodný. Všechno jídlo bylo výborné, i když chutí nezvyklých, ale to jsme očekávali a také chtěli vyzkoušet. I přesto jsme se hlavně ve druhé půlce potýkali s marodkou, ale jsem si naprosto jistý, že s jídlem neměla nic společného - byla to únava, neustálé přechody z horka do klimatizovaných prostor a zpátky, vedro a vlhko a také to, že ve čtyřiceti lidech se už jen statisticky nějaké onemocnění prostě může přihodit.

Tak jaká tedy je vlastně ta Čína?

Pozoruhodná země, která zažívá nevídaný skok ekonomiky, a současně bezpochyby historicky bezprecedentní průnik digitálních technologií do života všech svých obyvatel. Kreditní karta je dinosauří minulost - všichni platí mobilem. Na druhou stranu je internet cítitelně kontrolován - Google pro Číňany neexistuje. Stejně tak pro Číňany neexistují žádné stránky, které mají i vzdáleně nějakou souvislost se sexem, neřkuli by zaváněly pornografií. A tak se rozvíjí vztahy, aktivity a potažmo aplikace, které nám připadají nepochopitelné: Číňané jsou schopni přes aplikace online sledovat, jak nějaká krásná dívka večeří - a za toto online sledování platit. Velmi rozšířenou aplikací je doplňování Funny Bunny Ears (domalovávání zaječích oušek) na vlastní selfie, například, a sdílení takto okrášlených obrázků na sociálních sítích (čínských, samozřejmě). Všechny tyhle projevy působí velmi - dětsky. I to, že správný Číňan jeda na kole, motorce nebo v nějakém tom tříkolém vozítku musí nezbytně a neustále telefonovat anebo sledovat na mobilu trasu, nebo něco hledat, zkrátka být neustále online...  

Tedy taková ta Čína je - ale nevím, jestli jsem vám to přiblížil, nebo ještě více zatemnil.

Z pekingského letiště v 02:15, nemaje uprostřed spícího sboru nic lepšího na práci než psát o tom, co jsme právě prožili...

váš čínský akreditovaný zpravodaj 

JV


Kompletní zpravodajství z Číny 
již chronologicky (tedy od nejstaršího dne po nejčerstvější zprávy) najdete v tomto článku


Kompletní zpravodajství z letošních Hoštic
najdete v tomto článku


Archiv článků od roku 2005

Napsali o nás...

 

ČÍNA 2019 - kompletní zpravodajství

Střelské Hoštice 2019 zpravodajství

Realizace: i-servis.cz