Sborové studio Zvoneček / Aktuality

Hudební škola hlavního města Prahy

Protože se nám Aktuality poněkud natahují, což mi činí potíže při aktualizaci (stránka se dlouho ukládá), připravil jsem nový článek, kde je vše seřazeno již chronologicky a bude postupně doplňováno - v Aktualitách nechám vždy 2 - 3 poslední dny.
Konečně jsem dohnal se zpravodajstvím téměř reálný čas - díky zkouškám, kde můžu psát, neboť jinak k ničemu nejsem.
Zdravím do Prahy, JV


20.8. - úterý

Dobrý den z dalšího města Pingyao,

dnešní den začal jako vždy dobře, tedy kvalitní snídaní. Po ní už svážíme kufry do recepce a hned nakládáme do autobusu. Sice jedeme na letiště až po obědě, ale takhle to bude jednodušší a budeme připraveni. Při snídani hlásí Bětka, že má od noci v péči Amálku Borovkovou - zvrací. Naštěstí je check-out v tomhle luxusním hotelu až v poledne, takže Amálka může zůstat doma a trošku se dát dohromady. Máme už jen kratičký program - návštěvu Sun Islandu, což je doopravdický ostrov na místní řece, na němž se odehrává onen zimní festival sněhu a ledu. V létě toho moc k vidění není, upřímně řečeno - snad jen krásně upravené parkové plochy se spoustou květin rozprostřených do obřích barevných koberců. Dali jsme si rozchod na hodinu - víc času nemáme. Uprostřed parku jsou asi čtyři betonové repliky nejpovedenějších soch z ledových festivalů minulých let, ty určitě stály za vidění. A u vstupu trojhlavý drak z umně sestříhaných rostlin, ovšem několik metrů vysoký. 

Před jedenáctou se vracíme na místo srazu, putujeme k autobusu, který velmi citlivě zastavil na vjezdu do parku - prostě zatarasil šest pruhů napříč, a než jsme nastoupili, nemohlo projet ani kolo. Zřejmě to bylo moc i na čínské poměry, protože na našeho řidiče přišel hulákat nějaký uniformovaný borec, ale protože tady má uniformu kdekdo (a řekl bych, že kdo ji nemá, tak se musí cítit přinejmenším o společenské patro níže), těžko říct, zda to byl policajt nebo ne. Ale hulákal jako policajt. Náš řidič mu v odvetu taky něco zahulákal, ale to už jsme byli uvnitř a poté, co náš autobus dokončil svůj otáčecí manévr, jsme odjeli zpátky na poslední oběd do hotelu. První cesta mne vedla na pokoj 1320 - k Bětce. Amálka dopoledne prospala, ale už jí je lépe.

Po obědě se loučíme s Nancy a Lucky (předpokládám, že Laky měla být anglická výslovnost jejího přijatého západního jména). Obě dostávají taštičku s našimi CD a s drobnými upomínkovými předměty z Prahy. Zpíváme venku před hotelem Labutě a za zpěvu se s nimi všichni loučí, každý oběma podá ruku a nastupujeme do autobusu. Sbohem, luxusní hoteli s bazénem a fitcentrem, kam chodila po ránu běhat naše starší děvčata, s neuvěřitelnou jídelnou a vůbec všemi vymoženostmi (kromě točeného piva, ale o tom již byla řeč - aspoň nějaký chlup je třeba na té dokonalosti najít).

Přijíždíme na letiště a jdeme hned na odbavení. Jako obvykle má problém Dominik, lépe řečeno jeho cello. Ale to se v krátkosti vyřeší - všechno vyřizuje naše Bára průvodkyně, protože s tou angličtinou je to tu dost bídné, a to i na místech, kde by se aspoň nějaká znalost určitě hodila. Kuba Nekvasil nemá na konci svého jména písmeno L, což je sice chyba aerolinek, ale je to třeba vyřešit. Poté chce bezpečnostní kontrola u zapsaných zavazadel otevřít kufr Dity Kuchařové, který je na číslený zámek, jenomže Dita zrovna musí na toaletu - taky jí není dobře. Bětka ordinuje opravdu za pochodu, když se Dita objeví, jdeme spolu otevřít její kufr - zapomněla uvnitř powerbanku. To nám Bára průvodkyně pokaždé klade na srdce, a zdá se, že to není plané varování - na bezpečnostní kontroly si tady hodně hrají. Poučen minulou kontrolou, vyndavám z kapes vše kovové, hodinky i pásek si dávám do batohu a naopak z něj vyjímám všechno, co by mohlo budit zdání nějaké elektroniky: prostě jsem svůj batoh v podstatě vysypal do dvou plastových ošatek. Tentokrát prošel batoh, ale mne i mnoho ostatních velmi pečlivě prohlíželi a osahávali, jestli nemám něco, co nemám mít. Ani sešítek v kapse u kraťasů neunikl pozornosti bdělého úředníka. Řešíme další problém - Terezka Práchenská má powerbanku, která se kontrole nelíbí. Má (powerbanka, nikoli Terezka) cosi mírně odlepeného, což v očích bezpečnostního Kerbera představuje něco nesmírně nebezpečného... Nakonec ji dostává zpátky - zlatá Bára.

Konečně jsme všichni na druhé straně a můžeme jít k nástupu. Na poslední chvíli nám mění číslo východu - naštěstí jen z čísla 44 na 43, což je hned vedle. Scházíme po schodech k autobusu, který nás odváží vyhlídkovou jízdou kolem celého letiště (aspoň tak se nám to jeví) k letadlu. Tentokrát jsme rozstrkáni po celém letadle.

Čekání v letadle se protáhlo na dobrou hodinu a odlétáme tedy s pěkným zpožděním, ale nevadí - dneska už nemáme na programu nic jiného, než se dopravit do hotelu a ubytovat se. Dnes ani zítra taky žádný koncert, potřebujeme si trošku odpočinout. Amálka už na letišti vypadala mnohem lépe než ráno (aspoň podle dobrozdání MUDr. Majerové při polední vizitě), Dita snad let taky zvládne. Včera nebylo moc dobře Kristýně, dneska ráno se neúčastnila výletu do parku Nofča - ale ty se už daly dohromady. Prostě je to náročné. Dneska se nám přehoupne půlka, budeme teď mít pár dní zase trošku oddych od zpívání (jenom koncertík v Petrof Gallery v Xi'anu).

Protože jsme právě v letadle nad čínskými horami, napadá mi podělit se s vámi o pár věcí, které nám Bára vykládá a mění trochu náš pohled na Čínu. Číňané donedávna pracovali 12 hodin denně a měli jediný den volna v měsíci. To se poslední léta mění, pracují už jen 8 hodin a mají volné víkendy. Z toho ale vyplývá, že se teprve učí vůbec nakládat s volným časem, a tak se učí třeba piknikovat právě v parcích, jako je Sun Island, učí se chovat na koncertech, učí se, kdy tleskat a kdy raději ne, učí se stát ve frontách a nepředbíhat, neplivat na zem a spoustu dalších věcí.  Zkrátka ty trošku živelné způsoby a jednání, jež bychom jistě nemohli našimi měřítky označit za vychované, jsou vlastně produktem toho, že po svém vzhlížejí k té naší civilizaci a snaží se ji napodobit. Zda ke svému dobru nebo zkáze (případně k našemu dobru či naší zkáze), to asi teprve ukáže čas.

Pořád nevím, co si o té zemi mám myslet. Samozřejmě se o nás skvěle starají, i když jim asi naše hudba mnoho neříká. Pravda je, že například na včerejším koncertě měl veliký ohlas Ebenův Řecký slovník, což je muzika, která z našeho programu založeného především na lidovkách ční jako trn z paty. Takže ti lidé, kteří na ten koncert přišli, nějaký smysl pro hudbu mít musí, musí jim něco říkat, a musí je zajímat ta naše - ledaže tam byli vysláni a měli to povinné, což se mi ale nezdálo. Zajímalo by mne ovšem, jak moc se cítí být sledováni, když při každé jízdě vlakem musí několikrát vytáhnout svoji elektronickou občanku, takže Velký bratr má absolutní přehled. A s masovým nástupem mobilů, aplikací a hlavně placením mobilem se ten přehled ještě vylepšuje. Ovšem údajně si Číňané žádnou změnu nepřejí, protože se obávají chaosu. Ostatně ani není důvod, protože si ekonomicky během posledních pár desetiletí tak polepšili, že pro žádnou vládu nemůže být problém tuto nepopiratelnou skutečnost veřejnosti prodat jako svůj úspěch (a kdoví, možná je to vlastně i pravda).

Vcelku nemám pochyb o tom, že Nancy i její pomocnice jsou dobře prokádrované, na to jsem příliš dlouho žil v našem pokusu o nejspravedlivější řád na světě. Na druhou stranu je vyškolili nepochybně dobře, protože se chovaly podobně jako my - usmívaly se, žertovaly, povídaly si s námi - prostě byly s námy schopny navázat poměrně rychle dobrý osobní vztah.  Ale už malý stresík (například opakovaná žádost o mikrofon pro sólisty) je vykolejí a pod slupkou vykoukne zpátky původní povaha, která je spíše nepřístupná a drží si veliký odstup. Řidiči autobusů neodpoví většinou ani na pozdrav - i když jim musí být jasné, že když jim lezete do kabiny a jdete kolem, řeknete pravděpodobně něco jako Dobrý den. A to jsme se naučili i čínsky!

A ještě jeden postřeh - kromě toho, že tady jezdí auta čínských značek, která jsme nikdy neviděli, jsou tu samozřejmě zastoupeny i známé evropské značky. Většinou modely vypadají stejně nebo podobně, ale jmenují se často jinak. Viděli jsme i Octavie - ty se kupodivu jmenují stejně. Ale protože auto je bezpochyby symbolem přepychu, je v první řadě potřeba, aby na něm bylo co nejvíce chromu, a pak hlavně aby označení modelu nebo motorizace mělo co největší číslo. Tedy žádný Passat 1,9 TDi, ale třeba (tuším) Sagutan 335. Prostě větší bere. Jsou i výjimky - Audi a BMW, ty se čínskému molochu v tomto směru nepoddaly a označení si zachovaly, ale u ostatních je to většinou až komické. Samozřejmě nechybí čínské znaky na zádi - ale to už se mohu jenom dohadovat, že je třeba označení prodejce.

Tak já musím zatím končit - budeme přistávat.

---

Přistáli jsme do nějaké mlhy nebo možná i smogu, nebylo moc vidět na zem až do poslední chvíle. Prošli jsme bez potíží ven, průvodce nás už čeká, ale díky zpoždění jsme tady až po sedmé a musíme se navečeřet. Oproti očekávání jsme totiž v letadle dostali jen nějaké oříšky nevalné chuti, takže nás musí zachránit starý dobrý plukovník z Kentucky se svými smaženými kuřecími laskominami. Vydávám své pětici vedoucích peníze, aby nakrmili své přidělence (a sebe, samozřejmě). To jsou změny... ještě v poledne elegantní pětihvězdičkové menu dle vlastního výběru, nyní fastfood nejhrubšího amerického zrna, byť v čínském kabátku (a s čínským ochucením).

Ve tři čtvrtě na osm konečně vyrážíme s kufry k autobusu. Máme nového čínského průvodce, vypadá příjemně a dává si říkat Leo. Teď nás čeká ještě dvouhodinová jízda do městečka Pingyao - tam budeme dvě noci. 

Závěr dnešního putování byl opravdu mohutný. Autobus nás přivezl k hradbám starobylého městečka - za ně už autobusy nesmí (hlavně by se ani nevešly). Přesedli jsme do čtyř elektrovozítek, naše kufry přesedly do zbývajících dvou a vydali se společně naprostým labyrintem uliček k hotelu. Cestou jsme uzavírali sázky, kolik kufrů cestou z elektrovozítek spadne a já trochu litoval, že jedou jako poslední a tudíž případný pád kufru ani neuvidíme. Ale kupodivu, dojely všechny a dojeli všichni, i když, pravda, napoprvé do jiného hotelu. A přátelé, to je zážitek. Je to něco úplně jiného, než zápaďácký Shangri-la. Je to tradiční čínské ubytování v komplexu, v němž se vyznat není úplně jednoduché. Orientační plán je - jak jinak - v čínštině, takže je třeba porovnat znaky na klíči k pokoji se znaky na plánu a při troše štěstí najdete svůj komplex. Tím ale úkol není u konce, protože ještě je třeba najít do něj cestu. Pamatujete si dětské labyrinty? Tak to je přesně ono. Například k našemu se jde od recepce hlavní páteřní tepnou (asi dva metry širokou), minete strom č. 1, jdete dále a u stromu č. 2 odbočíte doleva. Projdete dvorkem cca 3 x 5 metrů a projdete doprava. Za dalším průchodem doleva a ještě jednou zase doleva a pak už jste v našem komplexu jménem Dong Hai Yuan, a poslední úkol je najít svůj apartement. To ale už jde poměrně snadno, za předpokladu, že jste ve správném komplexu. Když jsem se vracel do recepce pro vodu, ztratil jsem se, ale Anička Borová mne vyvedla (nikoli z omylu, ani aprílem, ale na hlavní třídu). Zpátky už to šlo.

Zapomněl jsem vám v té souvislosti říct, že naše Bára průvodkyně běhá nebo běhala orientační běh. Vcelku chápu, že je potřeba získávat nové nadšence a že je to jistě zajímavý a ušlechtilý sport, ale proč usoudila, že nás s jeho krásami začne seznamovat v noci a v prostředí čínského hotýlku?

Z Pingyao Hotel Dong Hai Yuan No. 20 (2. patro uprostřed) zdraví JV


19.8. - pondělí

Dobrý pondělní den z Harbinu,

když nám včera večer Nancy oznamovala program na dnešek, asi netušila, jaký ohlas získá prohlídka Harbin Grand Theatre. Každý den jsme tuhle budovu viděli z autobusu jedouce přes řeku k hotelu, a je třeba říct, že vypadá velkolepě, ale skutečnost předčila veškerá očekávání. I vydali jsme se po snídani k tomuto architektonickému unikátu.

Vstupujeme podzemním parkovištěm a vcházíme po schodech do přízemí. Nad vstupem je nápis pravící "The Arts Enrich The Entire City". Tedy - Umění obohacuje celé město. 

Ani nevím, jestli je potřeba to nějak víc komentovat. Jsou tady dva sály - malý a velký. Oba nám ukázali, ale to hlavní je kolem. Foyer, výstavní plochy, volné prostory. Výhledy ven na město. Pohledy skvěle komponované, osvětlení neuvěřitelně rafinované. Venkovní pohledy připomínají Kaplického studii Národní knihovny a já jen v duchu hořce lituji, že otcové našeho města postrádají dostatečně velkého ducha, aby se dokázali překlenout přes politické rozmíšky, sjednotit se, a dát Praze něco podobně jedinečného a úžasného. Více snad řeknou fotografie - snažil jsem se. Ale tady se špatná fotka udělat nedá, to byste se museli hodně snažit. Na některých je Terka Práchenská, naše budoucí architektka... kdyby byly na fotkách popisky, asi by tam stálo "Tak se dobře dívejte... takhle budu své stavby jednou navrhovat já".

Když jsme se dostatečně nabažili vnitřku, vzala nás Nancy ven. Neskutečně promyšlená stavba umožňuje dostat se po vnějším plášti na vrchol, odkud je úžasný výhled na město kolem. Tay jsme si také zazpívali... Věřili byste tomu? Zvonky - Praha zpívají na visuté terase Harbin Grand Theatre za nádherného počasí, vítr jim bere slova od úst, a těch pár lidí kolem je nadšeno a tleskají jim.

Ještě pár fotek s Nancy a její pomocnicí, s Bárou průvodkyní, fotíme se jako celý sbor, samozřejmě fotím i další skupinky - a sestupujeme zpátky dolů. Tohle byl tedy neuvěřitelný zážitek. V autobusu říkám naší průvodkyni Nancy: "Každý den zvyšuješ laťku, co by bylo za týden"?

Oběd a po něm ještě krátká vsuvka - návštěva nedalekého obchodního centra. Přiznám se, že to jsem s díky ponechal na Bářině šarmu a bezchybné organizaci, a sám zůstal s paní sbormistrovou zbaběle doma. O čtvrté jsem se jen přišel přesvědčit, zdali v pořádku dorazili. Dorazili na minutu přesně, v plném počtu. Za hodinu odjezd na náš nejdůležitější koncert - budeme zpívat v Harbin Concert Hall.

Tam jsme o půl šesté. Hned u vchodu nás vítá obří obrazovka, kde pouští reklamy na nejrůznější koncerty, a tam jsme - my...? Ano, je to tak. Jdeme hned do sálu - je obří (jak jinak), ale krásný. Akusticky perfektní, to jsou tady - zdá se - všechny. Všechno je v pořádku, jenom by bylo třeba ozvučení pro sólisty, protože vzadu nahoře u stropu už přece jenom zvuk zaniká, je to daleko. To se dlouho nedaří - až těsně před koncem zkoušky se objevuje chlapík s mikrofonem. Konečně!  

Nancy už dávno vyhrožovala, že se přijdou na nás podívat největší městské celebrity a že mám sedět s nimi v čestné lóži. Velmi nesměle jsem namítal, že většinou během koncertů fotím, ale že samozřejmě takové pozvání nelze odmítnout. Skutečně - v prostřední části, která, jak se později ukázalo, měla speciální vchod, byla místa označená cedulkami a moje jméno bylo mezi dvěma čínskými v první řadě...

Obrovský sál se zaplnil - určitě přišlo nejméně tisíc lidí, což Nancy také správně odhadovala. Ještě pred začátkem se mne ujala sympatická, anglicky hovořící Číňanka a vtáhla mne do zákulisí čestné lóže. Tam mi představili místostarostu města, zástupce šéfa pro kulturu a dva nebo tři další. Usadili mne do obří lenošky k panu místostarostovi a započala tlumočená konverzace. Napřed jsem mu poděkoval za pozvání, a jak se o nás krásně starají, pak nastala běžná konverzace - co jsme vlastně zač, jestli všechny děti jsou z hudebních rodin, jestli všechny na něco hrají, jak je sbor organizován, a že by chtěli posílit vztahy mezi Prahou a Harbinem. Pan zástupce šéfa pro kulturu navíc mluvil slušně anglicky, takže to bylo docela příjemné popovídání, ale místostarostovi (a tudíž i mně) musela Nancy všechno tlumočit, takže tím konverzace ztrácela poněkud na švihu. Ale snad vše proběhlo v pořádku, a koncert mohl začít.

Proběhl krásně, až na to, že jsem si nedovolil udělat více než jedinou fotku, vždycky na začátku každé půlky. Nejvíce mne mrzelo, že jsem nevyfotil baletní doprovod Helenky Vokrouhlíkové u Lukášova Věnečku, zkrátka to tentokrát nešlo - v mé poněkud komické, leč bezesporu reperezentativní roli se to těžce nehodilo. Tady mají navíc docela pěkný způsob, jak upozorňovat lidičky, co si fotí nebo nedej Bože natáčejí koncert na mobil, že toho mají nechat. Uvaděčky mají laserová ukazovátka a těmi střílí po provinilcích, případně se za neukázněným divákem vydá jiná uvaděčka a zkrotí ho na místě. Ale protože to dělá každý druhý, je to zpravidla nekonečná práce.

První půli jsme zpívali ve folklorním oblečení, druhou pak v našich nových slušivých oblečcích. Ačkoli nemohu tentokrát posloužit fotodetaily, spolehněte se na to, že to bylo krásné! Největší hrdinkou koncertu je bezesporu naše slečna klavíristka - od začátku jí nebylo vůbec dobře, točila se jí hlava, ale odehrála všechno perfektně. 

Po koncertě jsem ještě předal pani místostarostovi dárek od nás - náš obligátní skleněný zvoneček - a pak jsme se odebrali zpátky do našeho hotelu s poetickým jménem Shangri-la, na poslední noc. Všichni mají za úkol balit a chystat se na zítřek - přesouváme se odsud směrem na jihozápad.

Z posledního dne v Harbinu zdraví JV


Kompletní zpravodajství z Číny 
již chronologicky (tedy od nejstaršího dne po nejčerstvější zprávy) najdete v tomto článku


Kompletní zpravodajství z letošních Hoštic
najdete v tomto článku


Archiv článků od roku 2005

Napsali o nás...

 

ČÍNA 2019 - kompletní zpravodajství

Střelské Hoštice 2019 zpravodajství

Realizace: i-servis.cz