Sborové studio Zvoneček / Aktuality

Hudební škola hlavního města Prahy

Střelské Hoštice 2018

18/8 - 11:30 Dohráno, dosoutěženo, douklízeno, ale především - dozpíváno!

18. letní soustředění je za námi, za chvíli pro nás přijede náš starý dobrý Jirka Voříšek,budeme nakládat autobus a vyrazíme domů.

Jako každý rok chci poděkovat všem, kteří s námi tady v Hošticích byli a ruku k dílu v dobrém přiložili. Asi nejvíce budou na letošní ročník vzpomínat David Velek Emil Červený Markétou Vítkem Vokrouhlíkovými! Hned první den večer přišla řeč na vlastně žalostně nesystematický stav našeho notového archívu. Mládí je akční... vymysleli systém a hned se do toho vrhli. Ovšem sami netušili, jakého džina na sebe vypustili z této pomyslné láhve... a tak se postupně plnily horní učebny notami, složkami, šanony, a zase notami, složkami, šanony, aby byly nahrazeny dalšími notami, složkami a šanony. To vše za zostřeného podnebí typického pro horní hoštické patro - tedy stálé vedro, nevyvětratelné ani večer. Ještě že máme pokoje vybavené ledničkami, chlazené nápoje byly jedinou útěchou při jejich nekonečné práci. Pomáhala jim vydatně Markéta Bartošová a taky spousta dětí - už jsem některé jmenoval v předchozích textech. Ale výsledek stojí za to! Všechny noty seřazeny a očíslovány a vytvořen seznam v excelu, kde se dá hledat, filtrovat, řadit podle abecedy, autora, počtu hlasů... Jen nás čeká totéž pro Zvonítka a Zvonečky, ale systém je na světě, takže už jen najít čas na otročinu a dotáhnout archívy přípravných sborů ke stejné dokonalosti.

Ale samozřejmě to nebyl jediný úkol - tým našich dospělých má vždycky spoustu dalších povinností, které nelze ošvindlovat. Ačkoli naše kvarteto Bára Pudlovská, Mariana MubenzemováMarkéta Fleková Bára Žáková  měli krásně připravenou celotáborovou hru na téma čtyř ročních období (velká pochvala všem!!), přece jen bylo třeba tu a tam pomáhat při realizaci. Také bylo nutno dohlížet při koupání, na bojovce, přípravě táboráku, Vítek měl samozřejmě své lékařské povinnosti - naštěstí jich letos nebylo mnoho - pár třísek, samozřejmě hlasivky, které po týdnu už u mnohých začínaly stávkovat - ale nakonec nám onemocněla jen Agáta Slováčková a to až poslední večer (pominu-li sebe, ale za moji drobnou indispozici ve čtvrtek můžou nejpíše kyselé rybičky, které jsem si koupil k večeři ve středu a asi patřily spíše do archivu než do mého žaludku).

Kristýně Donovalové Jakubovi Janštovi děkujeme za krásné hraní. Verunce Pudlovskéza velikou pomoc při zkouškách, rozezpívání, vedení dělených zkoušek. Tam se aktivně zapojily i Káťa Glässnerová Mariana Mubenzemová. A tak poprvé za historii všech soustředění mohla paní sbormistrová (správně samozřejmě sbormistryně, tedy Nofča) v době dělené zkoušky pít kávu nebo se radit s MUDr.Bětkou Majerkou o sborových věcech, na které často nezbývá čas. Jaký div!

 

Vlastně jsem si uvědomil, jaké mám štěstí: pokud nejsem zaneprázdněn svými povinnostmi, mohu poslouchat na všech zkouškách, a užít si opakovaně vánočního programu, který vy všichni můžete slyšet jenom jednou - v Rudolfinu. Ale mohu zodpovědně prohlásit: Přijďte, bude to stát  za to! Máme skvělý sbor, zvučné sólistky a skvělý repertoár.

Těšme se na příští Hoštice! 

váš Jan Vančura


17/8 Zdravím z pátečních Střelských Hoštic,

trochu se nám zpravodajství zadrhlo, protože již tak vetchá niť místního internetu  - jak se zdá  - ještě zeslábla. Dnes (po návratu z Prahy) jsem už nedokázal uplodovat novou galerii z fotek, ketré včera nafotil místo mne obětavý David Velek. Dokonce se to nepodařilo ani z počítače paní ekonomky Bažatové, která mne už nejednou spasila. Prostě má každý chytrý mobil, tablet, notebook a místní síť je už léta stejná. Z fotek se dovíte, jaké aktivity čekaly (kromě zkoušek) na naše sboristy a sboristky, k nimž večer přibyly ještě vysokoškolačky z Abbellimenta. Ty nezaváhaly a po včerejším kole našeho pravidelného obročníku UCU (Ukaž co umíš aneb děti baví dospělé) ještě naučily nejmladší naši kultovní americkou odrhovandu "We are marching in the light of God aneb Siya Hamba". (Zkusím upload opět v noci, což včera z důvodů, k nimž se dále dostaneme, nebylo možné  - nakonec se podařilo jako zázrakem v půl šesté odpoledne, pozn. JV). 

Je to tak - včera došlo konečně na noční hru neboli bojovku. Už mohu konečně prozradit, že původní plán ji určil na úterý, kdy jsme vykonali veškeré přípravy, ale nakonec - těsně před zahájením - začalo drobně, leč vytrvale pršet. Sice jsme měli připravenu i mokrou variantu, ale protože ta původní, suchá, se nám moc líbila, nakonec jsme akci přesunuli na čtvrtek. Úterý byl i hodně náročný den - dlouhá procházka, horko, spousta akcí - i my sami jsme byli rádi, že se můžeme o půlnoci uložit ke spánku.

Včera večer jsme tedy po jedenácté večerní začali s přípravou. Z původní mokré varianty jsme zařadili na veliké naléhání organizátorek hry průchod zapovězenou chodbou. To je jistě sto metrů dlouhá zastřešená a ze stran prosklená chodba, kudy se vozí jídlo z kuchyně a normálně se tudy vůbec nesmí chodit. Ale léta budované dobré vztahy s vedením areálu přinesly své ovoce - a tak jsem dostal klíč, pouze s dobře míněným upozorněním, abychom ji moc nezaneřádili, protože není dostatek uklizeček. To jsem s klidným svědomím slíbil a dodrželi jsme - chodbou jsme jen vyšli ven.

Není chodba jako chodba. V noci - i přes svit okolních pouličních lamp - vypadá už sama o sobě docela strašidelně, a jestliže na jeji konec David umístil ještě červený reflektor a za něj výrobník umělé mlhy, efekt byl mohutný. Zkuste si představit, že jdete do mlhy a vlastně nevíte co vás v ní čeká, ani jestli někde skončí. I ve dvou to kus odvahy potřebovalo.

Po výstupu z této úvodní pasáže čekalo na naše svěřence první stanoviště a po něm asi kilometrová cesta. Napřed po světýlkách a betonové cestě k oplocení a východu z areálu, kde bylo další stanoviště. Než se ovšem dostala děcka k plotu, musela minout velký vzrostlý strom, kde se občas ozvalo neumělé zachrochtání divokého vepříka v mém podání. Ony ty jednoduché přirozené zvuky mají stejně největší efekt... Potom po okraji lesíku na další dvě stanoviště a opět po světýlkách přes posečenou louku k poli se vzrostlou kukuřicí. Zde si užívali svých drobně strašících rolí Vítek s Davidem a Emilem, aby pak dětské dvojice poslali dále po světlech do malého remízku, kde byla konečná a všichni jsme se nakonec sešli. Většina dětí na zvuky a pazvuky reagovala spíše pobaveně, ale některé se opravdu bály... vzpomínám s na svou první akci tohoto druhu, kdy jsem musel sám dojít do lesa (taky to bylo asi kilometr) za tmy a přinést klacek, který jsme tam předtím zapíchli. Bylo mi asi osm let. 

Jak jsem tak ležel pod stromem a čekal na další dvojici a díval se na nádherně rozsvícenou hvězdnou oblohu, přišlo mi na mysl, jak se vlastně úplně vytrácí původní smysl těchto akcí, které byly dřív zcela běžné na všech skautských a snad i pionýrských táborech. Vždycky šlo o to, překonat strach a něco dokázat. A ten původní smysl byl k zocelení osobnosti, přípravě na vážné situace, kdy bude potřeba prokázat odvahu a nebojácnost. Dneska to trošku vypadá tak, že je to jen další kus zábavy, který dětem připravujeme jako doplňkový program ke zpívání, a že nás - dospělé - to možná baví víc než je, ale nemělo by to tak být. 

Kolem půldruhé jsme už byli zpět v našem ležení, předtím jsme si ovšem ještě v remízku tichoučce zazpívali "Nad námi bdí nebeská moc... tak půjdem spát - a dobrou noc". Krásný kánon v podání padesátky dětských hlásků v naprostém tichu, pod korunami stromů, nad nimiž zářily hvězdy. Tak tenhle zážitek za maličkatou, nepatrnou chvilku strachu a pár hodin spánku určitě stál.

Ráno odpadla rozcvička, šli jsme tedy rovnou na snídani. Po ní zkoušky v pravidelném sledu - dnes máme vlastně poslední den - a naši kandidáti do koncertního sboru budou skládat zkoušky. A tak po obědě v poledním klidu zastihnete dvojice nových dětí s náhradními matkami, jak na poslední chvíli spolu procvičují obtížnější místa. Od půl druhé napřed "rodičák"  a po něm "sociálka": v prvním sezení musí náhradní matky poreferovat o svých svěřencích, jak intonují, jak se drží ve svém hlase, jestli je to vůbec baví, jestli všechno zvládli. Sociálka je naopak sezení nových děcek, kteří dávají report o svých dohližitelích, zda jim správně zpívají do oušek, zda je neodmítnou, když potřebují pomoci, jak s nimi pracovali a podobně. Obojího se léta účastním jako tichý pozorovatel a fotograf a je to vždycky krásný zážitek.

Poté už zkoušky! Letos to Nofča, zdá se mi, oproti minulým létům ještě přiostřila. Zkoušky dělaly dvě děti najednou - a každé z jiného hlasu. Doprovod hrála Verunka Pudlovská na klavír a obě - pro tuto chvíli sólistky - musely najít svůj hlas, nedat se splést ani doprovodem, ani vedle stojícím človíčkem, ketrý zpívá něco úplně jiného, a udržet a zazpívat si své. A zvládly to všechny! A tak máme v koncertním sboru šest krásných nových dětí. Večer je budeme pasovat na nové členy dřevěným mečem, který kdysi k tomuto účelu vyrobil Emil. A pak už bude poslední část programu - táborák. Těšme se, a fotky budou asi až zítra - buďto ráno, nebo až se vrátím do internetem lépe prorostlých krajin.

Ze Střelských Hoštic o pátku 17. srpna, dne předposledního XVIII. letního soustředění koncertního sboru Zvonky - Praha váš Jan Vančura


15/8  - Dobrý den všem, kteří pilně sledujete naše zpravodajství!

Dnešek byl dnem vpravdě přelomovým. Především dnešním dnem vstupujeme do druhé poloviny našeho 18. letního soustředění. Za druhé nás po poledni opustila naše slečna klavíristka Kristýna, aby přenechala židličku za naším elektrickým klavírem panu varhaníkovi Jakubu Janštovi, který dorazil skoro ve stejný čas, takže nedošlo k žádným prodlevám ani prostojům. A za třetí se dnes odehrál v rámci naší celotáborové hry závod, jaký v historii Zvonečku vskutku nemá obdoby. Leč nepředbíhejme, pěkně popořadě:

Ranní rozcvička se konala pod vedením Markéty a Davida – MUDr. Vítek včera odjel pracovně do Prahy a já doufám, že ve chvíli, kdy píši tyto řádky (neboť i já jsem musel dnes vyrazit na otočku domů, zítra mám dva kontrolní dny a to se nedá pořešit na dálku), je již zpátky v Hošticích. Moje dnešní absence v Hošticích má ovšem jeden zásadně pozitivní bod – a tím je rychlost a spolehlivost našeho domácího připojení k internetu, takže se věru těším na to, že nebudu muset čekat o půlnoci  v odporně vyhřáté sborovně u pradědečka počítače, aby mi po-ma-lu a jen vel-mi ne-spo-lehli-vě vystrkal na náš ostravský server mizerných pár MB s fotkami pro vás.

Ranní zkouška probíhala jako obvykle: Rozezpívání v rukou Verči Pudlovské, které jí jde čím dál lépe – a je vidět, jak ji to všechno baví, a to jsme všichni rádi, že se konečně někdo takový našel! A pak už standardní zkouška ještě s Kristýnkou – je potřeba ji využít do poslední vteřinky.

Po zkoušce a dopolední svačině následovala první, velmi kreativně zaměřená část dnešní hry. Týmy dostaly dvě cca půldruhametrové odpadní trubky o průměru 60 mm, jednu metrovou a k tomu sadu čtyř kolen. K tomu nůžky, lepicí pásku, špejle, provázek, kus lana. K těmto ingrediencím přibyl posléze téměř neomezený výběr kartonových krabic z kuchyně a fantazie přítomných, kterou ovšem nebylo možno exaktně měřit. Ptáte-li se, k čemu tyto zdánlivě nesourodé předměty měly být použity, pak k výrobě čehosi, co bychom mohli pracovně popsat jako závodní sáně, nebo snad jako římskou trigu, případně jako vůz formule 1 bez kol, nebo možná i jako záchranný prostředek Horské služby. Neboť zadání znělo: Vyrobit za půlhodinu s použitím všeho popsaného (viz fotogalerie) předmět, který unese závodníka, přičemž tahounem a motorem bude zbytek týmu. A pozor, protože jsme umělecky založeni, hodnotí se nejen inovativní konstrukce, ale též design (čti dizajn, nikoli desing).

Napřed to vypadalo, že si konstrukční týmy nebudou vědět rady. Ale to neznáte zvonečkové děti! Během půlhodiny vznikly čtyři naprosto odlišné konstrukční koncepty. Jedni vsadili na nízké těžiště a pevnost v tahu, kterou utvrdili protažením lana trubkovým rámem vozidla. Druzí pojali problém čistě aerodynamicky a vytvořili šípovitý tvar s rámovou karosérií. Třetí tým svůj úspěch naopak založil na bezpečnosti jezdce, tento aspekt zdůraznil vyšší kabinou s anatomickým sedadlem realizovaným vajíčkovým platem a současně vychytrale spojil tažné zařízení s ochranným rámem vozidla, za něž se jezdec musel držet. Karosérii bych v tomto případě asi nazval samonosnou... Konečně poslední nalezli originální řešení posazu jezdce, který neseděl ve směru jízdy, ale kolmo k němu. Budiž řečeno, že tak jako tak neměl žádný z jezdců na rychlost či směr svého závodního stroje žádný vliv, takže i toto řešení mělo své zcela legitimní opodstatnění.

O jedenácté byl tvůrčí proces surově přerušen další zkouškou (NNS = Nofča nezná slitování), závodní stroje opatrně dopraveny do jedné z učeben v patře a ponechány k finálnímu dotvoření odpoledne. Po skvělém obědě a poledním klidu pak již za asistence mistra Janšty proběhla první odpolední zkouška, která byla zčásti dělená a to dokonce na tři hlasy: tedy milí tatínkové, kteří jste pomáhali nakládat to nekonečné množství oněch neskutečných krámů do busu, hlásím: nebylo to zbytečné a využíváme je! První hlas si vedla Verča Pudlovská v aule, druhý Káťa Glässnerka v jedné učebně v patře a třetí Mariánka Mubenzemová ve druhé. A že jim to krásně šlo! ... Ve třetí učebně jsem načapal již vůčihledě vyčerpanou dvojici Markéta – David nad nekonečnými štosy not... i tuto náladu se mi snad  podařilo zachytit na obrázek. Posuďte sami.

Ve čtyři odpoledne jsem už byl téměř nachystán k odjezdu do Prahy, ale něco mi říkalo, že bych měl vyčkat závodu a podat o tomto originálním podniku objektivní zprávu. Ke své hanbě musím přiznat, že stran trvanlivosti konstrukčních řešení k závodu přihlášených vozidel jsem byl velmi skeptický a očekával jsem jejich samovolný rozpad během prvních pěti, deseti metrů. Větší (ale ne velkou) šanci jsem dával pouze konstrukci s lanem protaženým rámem povozu, na jejíž vítězství jsem si ostatně také u přítomných bookmakerů vsadil.

Trať esovitého tvaru organizátory vyznačena, namísto ochranných bariér a stohů pneumatik, lemujících okruhy formule 1 posloužily papírové koule – a Velká Cena Střelské Hoštice 2018 mohla začít.

Odstartováno! A přátelé, k mému naprostému úžasu závodníci projeli celou trať bez ztráty součástek svých strojů; nedošlo ani k obávanému odtržení tažného týmu od přívěsu s jezdcem! Pravda je, že jsme zaznamenali nedobrovolné opuštění kabiny jedním z jezdců patrně díky nezvládnutelné odstředivé síle, srovnatelné s přetížením pilota ve stíhačce nejmodernějšího typu, v jedné z organizátory nastražených záludných zatáček. Můj tým vsadivší na nízké těžiště první rozjížďku s přehledem vyhrál! Leč zahanbit se nedal nikdo a sportovní charakter celé akce byl naprosto nepřehlédnutelný.

Stroje (a jezdci a motory, tedy tažné týmy) následně bez potřeby zásahu týmů mechaniků v boxech nejenže zvládly druhou rozjížďku v opačném směru, ale posléze i třetí. Po jejím ukončení však bylo již znát, že vozidla začínají neudržitelně ztrácet svou integritu, součástky (nejen ozdobné) opouštěly svá místa, a tak byli traťoví komisaři nuceni Velkou Cenu Střelské Hoštice 2018 po třetí rozjížďce ukončit. Nicméně výsledek předčil naprosto má – a nejen má! - očekávání. Naši svěřenci osvědčili nejen talent vyrobit z naprosto nesmyslných prvočinitelů to, co se od nich očekávalo, ale udělat to tak, že trvanlivost jejich produktů (s ohledem na závodní, běžnému provozu nepřiměřeně náročné použití) vysoce předčila většinu průmyslových výrobků na našem trhu.

Vyhodnocení závodu jsem již bohužel nemohl vyčkat, takže výsledky přesně zdokumentovat neumím. Nicméně celá akce potvrdila, že budoucnost konstrukčních řešení našeho (nejen) automobilového průmyslu je v dobrých rukou a o inovativní nápady nebude nouze.

P.S. Nestálo by za to tu Škodovku od Volkswagenu koupit zpátky?

Na otočku z Kostelce u Křížků váš JV


14/8 Zdravím již počtvrté ze Střelských Hoštic,

v noci na dnešek nám pěkně sprchlo a tak se probouzíme do mírně zataženého rána. To ale nic nemění na ranním programu - rozcvička a po ní obvykle příjemný začátek dne: snídaně.

Dnes máme odpočinkový den, míněno od zpívání. Nofča mírně sípe, ale není sama - některé děti také řeší namožené hlasivky, které léčíme Vincentkou nebo pastilkami. Raději jsme tedy zařadili na dnešní dopoledne hlasový klid, ovšem nikoli klid na lůžku. Naopak! O deváté vyrážíme na pěší výlet: svačinku a pití s sebou, bundu a pevné boty, kdo má, něco na hlavu proti slunci,i když ho po ránu je spíš méně než více.

Cíl je kaplička sv. Anny ca 2 km od Horažďovic. Od nás jdeme po příjezdové cestě, pak kousíček přes Kozlov po silnici a opět odbočujeme na polní cestu, kde pozorujeme hejna špačků - už se houfují a plánují odlet do teplých krajin... Chvílemi to vypadá i na déšť, ale pak se obloha rozhodne, že se umodří a sluníčko začíná pálit právě v okamžiku, kdy se za námi zavírá lesní brána. Procházíme "evropsky významnou lokalitou", praví poutač, a je to opravdu zajímavá krajina - najednou máme po levé straně strmý břeh se skalními kameny a spoustou horské květeny. Za chvíli jsme u rozcestníku, který praví, že tady zemřel 13. července 1307 český král Rudolf Habsburský. Kousíček odsud je už opravená kaplička, cíl našeho putování. Odpočinek, fotografování a vyrážíme stejnou cestou zpátky. To už sluníčko pere do našich hlav, takže zastavujeme výhradně ve stinných loubích stromů nad  cestou. Nejhorší část je asi kilometrový úsek přes pole, kde není stín vůbec, ale už jsme blízko domů a nikdo nechce ani slyšet o odpočinku - prostě to dorazíme až do areálu. Ve třičtvrtě na dvanáct jsme zpátky: ještě si bere slovo David Velek, který se s Markétou snaží už třetí den zavést systém v našich notách a nutně potřebují dobrovolníky, neboť úkol je to nad jiné olbřímí - psal jsem už na jiném místě a pokud se povede vám poslat večer zase nejaké fotografie, tak první dvě jsou z včerejšího večera, kdy se třídily živé noty - i ty se musí označit. Jen pro představu: Zatím jsou v číslování někde u čísla 250... Přitom každé číslo představuje nejen zápis do tabulky v počítači, tedy o jakou skladbu se jedná, kolik má hlasů, kdo je autorem, jeho životopisná data, kdo ji případně upravil a spoustu dalších údajů, ale pak je třeba fyzicky dohledat všechny kopie (jichž jsou vždycky velké desítky) a ty opatřit stejným číslem. Jsou-li kopie uloženy v šanonu, je to mírně jednodušší, pokud je ale právě používáme - tedy jedná se o skladbu, kterou zpíváme - začíná se to šmodrchat. A samozřejmě máme spoustu kopií mezi dětmi, které tady nejsou a nebudou, nebo přijedou zítra... Je to obrovská a současně mravenčí práce, která vyžaduje velkého soustředění a preciznosti. Moc se osvědčily pomocnice Dita Kuchařová, Nela Landa a Nicole Zvěřinová, které tráví v nototřídírně spoustu volného času ...  k nim ale včera večer přiložil ruku k dílu skoro každý a každá. A tak David s oběma Markétami - protože se dneškem soustředění láme do druhé půlky - potřebuje ještě další ruce a šikovné hlavy, aby společně dotáhli to, co si předsevzali. A jestli to bude fungovat, bude to obrovská úleva a pomoc!

Po obědě začíná první zkouška dnešního dne - cvičíme další skladby, už jich máme skoro deset! Všechno jde krásně, Terezka Pelánová doprovází fagotem Zezulku, bude to pěkné ozvláštnění našeho vánčního programu! 

Po zkoušce kratičká hra - děti mají nakreslit cestu, kterou jsme ráno šli  (nakonec se z dopolední procházky vyklubalo 9 kilometrů...) Pak zbývá ještě čas do zkoušky od pěti - a ten je věnován na přípravu večerního programu: Miss Zvoneček 2018. Nechme se překvapit!

Já ještě sedám na kůň (tedy osedlávám svůj bicykl) a chystám se objednat tradiční skvělé hoštické buřty na páteční táborák. Od Koudelky u mostu přes Otavu. Ale vzpomněl jsem si pozdě! Jsme na vsi a mistr Koudelka zavírá ve tři odpoledne. Není zmeškáno, jen nesmíme zapomenout zítra.

Po večeři - Miss Zvoneček! Je třeba ocenit, jak perfektně připraveno našimi organizátorkami (včetně hudebního doprovodu) a výborně moderováno Davidem Velkem a Bárou Žákovou. Disciplína střídá disciplínu, zařazeny mimo jiné jsou záludné otázky: Kolik je natočeno sborových CD? Co se stalo 30. února 2002 ? (k mému zármutku nikdo nezodpověděl, že nic, neboť toto datum neexistuje, zato se několikrát ozvalo téma povodní) ... Rok založení sboru? (taky nic...)  Jméno řeky protékající naším areálem (hurá, to většina věděla) a konečně, zda se žába může utopit (může).

A výsledek?

Miss Sympatie - Anika Dohnalová. Druhá vicemiss - Rút Řeháčková. První vicemiss - Helenka Vokrouhlíková. A Miss Zvoneček 2018 - Marika Anna Mlčková!

Všem gratulujeme! Ze Střelských Hoštic zdraví Váš JV 


13/8 Zdravím z pondělního večera ze Střelských Hoštic,

ranní rozcvička v krásném smavém ránu bez mráčku se tentokrát odbyla ve znamení  velkého protahování, natahování a přetahování.  To poslední se odehrávalo na hřišti a významným nástrojem se stalo naše oblíbené lano. Týmy z ročních období se samozřejmě s mladistvým zápalem snažily své soupeře přetáhnout na svou stranu, což se dařilo s oboustranně střídavým válečným štěstím. Po ukončení se naši certifikovaní cvičitelé (Markéta a Vítek) šli smočit do ranní Otavy, aby osobně zkontrolovali, zda je řeka s ohledem na platné předpisy EU o genderově vyváženém namáčení občanů v přírodních koupalištích a vodotečích (se zvláštním ohledem na děti a mladistvé) koupáníschopná, tedy naplněná vodou ve schváleném rozmezí teplot, vyhovujícího složení, a rychlosti proudu mezi stupněm 1,1 - 2,5. Můžeme s radostí konstatovat, že všechny naměřené hodnoty odpovídají normám, o čemž  byl sepsán a řádně podepsán příslušný protokol, který jsme založili do archivu letošního soustředění, dvě kopie odvezdali místnímu ředitelství vod a strání a dalších sedmnáct odeslali do Bruselu. Pro naprostou jistotu jsem osobně provedl tzv. pilotní rekognoskaci již o sedmé ranní, rovněž s kladným výsledkem.

Proč že jsme si dali tuto námahu? Inu proto, že dnes čekáme vedro, a protože jsou děti už trošku uzpívané, rozhodli jsme se, že bychom je odpoledne vykoupali v Otavě.

K tomu je ale ještě daleko. - Po snídani proběhlo opět rozezpívání pod vedením Verči Pudlovské v aule a ranní zkouška do deseti. Začínáme vybírat sólisty! A to je panečku krása, slyšet, jak se všichni snaží a jak jim to krásně zní. Na Vánoce se hodí krásně milé dětské hlásky a těch máme nyní na výběr. 

Po zkoušce svačina, kterou si ale naši svěřenci museli soutežně zasloužit. V podání organizátorek hry: vylovit jablka z lavorů s vodou. Lavory připravené čtyři, v každém deset jablek. Na tomto místě bych rád poděkoval sponzorům této disciplíny, rodině Machově, která nás včera zásobila takovým počtem neskutečně vynikajících jablek, že jsme s díky odmítli nezralé prefabrikáty z dovozu, svého jména nehodné, jež nám byly původně nabídnuty z místních zásob. (Toto nebudiž chápáno jako odsudek místní vynikající kuchyně - pouze konstatování, že dovoz z dalekých krajin zůstává často daleko za vlastním domácím výpěstkem.) - Popisovat průběh lovu z hladiny a podhladiny dopodrobna netřeba. Nesmělí se snažili (zpravidla marně) ulovit plovoucí a potměšile uhýbající jablka na hladině, zatímco zkušení borci věc řešili rázným potopením hlavy a jablko uchvátili při jeho ponoru na dno, kde se nemohlo bránit. Možná jsem zapomněl předeslat poměrně zásadní informaci, že k lovu bylo povoleno využít pouze úst, ostatní končetiny byly zapovězeny.

Po lovu následovalo krátké sušení vodou poškozených frizúr a po něm další zkouška před obědem. Byl tentokrát využit i fagot slečny Terezky Pelánové - a máte se tedy, naši vážení příznivci, na co v Rudolfinu těšit. 

Před obědem jsme se byli s paní sbormistryní ještě seznámit s novou paní ředitelkou. Ano, paní Mgr. Šatrová se rozhodla po mnoha letech změnit působiště a přijala post ředitelky místní základní školy. Na její místo byla přijata mladá dáma, paní Kadlecová, s níž jsme řešili jednak termín a počty na příští, Čínou komplikovaný rok, a jednak termín podzimního zvonečkového soustředění. To se ukázalo díky prakticky úplné obsazenosti jako téměř neřešitelné, ale v Hošticích takové slovo neznají: nakonec jsme došli k tomu, že podzimní Hoštice pro Zvonečky budou od neděle do úterka podzimních prázdnin, tedy 28. - 30. října. Snad nás rodiče neukamenují - možná budou rádi, že si nebudou muset pro své ratolesti brát volno... Jindy prostě volno není.

Od druhé do půl čtvrté jediná odpolední zkouška. Po ní svačinka a další část letošní hry. Tuhle disciplínu jsme tady už měli... Organizátorky připravily do jídelny umnou skulpturu s jasně rozeznatelným surrealistickým šmrncem. Základem byla židle s připevněným černým nafouklým odpadním pytlem, jehož odsouzení k brzkému zániku podtrhovalo neblaze rozštěpené brčko. Na trnoži visící ramínko se na vnější odvěsně pyšnilo malebným provázkovým uzlem. Kraj sedáku zdobila nedbale odložená hrací karta, zatímco opěradlo udržovalo téměř tělesný kontakt se zrcátkem, jehož odrazná plocha byla sice slepá, o to však výrazněji zhodnocena nápisem "Nofča je nejlepší". Zbývající předměty (balíček načatých papírových kapesníků, neurvale nastřižená plastová lžička, špejle nadvakrát zlomená nepochybně v poměrech zlatého řezu a košíček se zeleným balonkem) jen dokreslovaly originální výtvarnou invenci autorek. Konečně nezapomeňme na CD, frivolně opřené o židlinu nohu.

Tak. A teď si zkuste představit, že jste svým týmem vysláni si tento artefakt prohlédnout. Zapamatovat si precizně jeho uspořádání. Předat verbální formou srozumitelně a jasně své pozorování kolegovi z týmu. A to tak, aby tento (či tato) byl schopen - opět verbální formou - předat sdělený obraz pozorování třetímu, vybranému nešťastníkovi z týmu, tzv. staviteli, jehož nelehkým úkolem je na základě dvakrát sdělené (a patřičně zkomolené) informace vytvořit pokud možno přesnou kopii původního artefaktu. K dispozici má stavitel tytéž předměty, jen je musí - na základě sdělených pokynů - co nejsprávněji na židli rozmístit. U každého týmu dohlíží navíc přísná organizátorka... Řeknu vám, nechtěl bych to dělat.

Jak se úkolu zhostily jednotlivé týmy, se dovíte z fotogalerie, kde je taktéž vyobrazen originál. - Po skončení této úlohy jsem vydal povel: Do plavek! Koupání povoleno! K mému úžasu se ukázalo, že po koupeli v řece prahne snad ani ne třetina našich svěřenců... druhá třetina po mírném přemlouvání vytvořila posléze jakousi pobřežní diskusní skupinu spojenou společným zájmem nenamočit si kolena, zatímco zbytek k vodě ani nedošel. A venku 32°C... nechápali jsme. Přitom voda opravdu příjemná, obsah rašeliny v normě, čtyři plavčíci říční, jeden záložní pobřežní - inu lepší podnímky jsme si nemohli přát. Ještěže se alespoň mladší ročníky nedaly zahanbit a vody si užily!

Ale tahle disciplína povinná nebyla, takže za účast ani neúčast se body týmům nepříčítají ani neodčítají. A tak před třičtvrti na šest jsme zpátky v areálu - večeře skoro na stole. Po večeři vyhodnocení dnešních soutežních disciplína a od osmi ještě jedna zkouška v aule. Pak už příprava do postelí - a večerka.

ze Střelských Hoštic zdraví Váš JV 


12/8 - Zdravím podruhé ze Střelských Hoštic,

ráno se začalo již naostro podle denního řádu, který stanoví - budíček 06:59, rozcvička 7:00. Budiž řečeno po pravdě, že rozcvička není povinná, ale body do hry za ni vždycky byly - a jsou i letos. Vyrazil jsem ven s fotoaparátem dvě minuty po sedmé, ale to jsem zahlédl už jen v ranním protisvětle mizící tlum sportovců, beroucí v mírném tempu levou zatáčku k čističce odpadních vod. Naštěstí se za chvilku obrátili a v poklusu se mi poslušně vrátili do zorného pole. Rozcvička pod vedením Vítka, Markéty a Davida se odehrávala ve znamení zapomenutých dětských her...a tak okolo chodil drzý pešek, ve svých jamkách seděla hromada osamocených zajíčků, jež posléze vždycky vyskočili jako na pérku, a nechyběla ani zlatým klíčem odemčená a otevřená zlatá brána. Kdo do ní vešel, pěkne se proběhl, aby mu hlava nesešla.

O půl osmé již byli všichni zpátky v budově a chystali se na snídani. Snídaně je tady v Hošticích již několik let formou švédského stolu, kde nechybí cereálie, med, džemy, na druhou stranu salám, sýry, čerstvá zelenina. Každý najde, co mu chutná. Ono hoštické jídlo a trávení je kapitola sama pro sebe.  Samozřejmě nevíme, jak to prožívají děti, ale my dospělí všichni jíme asi tak dvakrát tolik, co doma v Praze a v podstatě trpíme hlady (ne snad úplně doslova, ale shodli jsme se na tom, že bychom byli schopni potravu přijímat vlastně kontinuálně). 

Ve tři čtvrtě na devět začíná první zkouška v aule - rozezpívává Verča Pudlovská. A pak už si bere pomyslnou taktovku Nofča a zkouška jede jako na drátku. Dokonce se mi dostalo privilegované příležitosti oprášit v paměti nepsaný doprovod ke spirituálu "The Virgin Mary" - hrál to před mnoha lety Martin Fišl. Nofča, toceví, doma nic neřekla, takže mne postavila (spíše posadila, neboť ke klavíru) včera před hotovou věc. Tak jsem radši zrána ještě trochu pocvičil... 

V deset svačinka: nadýchaná kobliha a nádherná obří broskev. Konzumujeme venku za nádherného příjemného slunečného počasí. Teplo tak akorát, komu je ho moc, zalaze do stínu. A děti samozřejmě využívají hoštických možností - sportovní hrátky nebo jen tak posezení venku na průlezkách, chodníčcích, lavičkách.

Od jedenácti další zkouška a po ní výborný (proč to nezdůraznit) oběd. Polévka byla včera malinko slaná, což jsme hlásili - a ta dnešní je skvělá. Koprovka ovšem tu a tam někomu nejede - tak má libové hovězí na suchu, co se dál dělat.

Po obědě povinný polední klid a po něm třetí zkouška dnešního dne. Aula zní vánočními zpěvy, už umíme tři nové věci! A ve čtyři hodiny - po svačině - první soutěž do hry. Úkol zněl jasně: Vždy po jednom z týmu vyběhnout k metě obsazené pořadatelkou, zde si přečíst trojici slov, zapamatovat si je, doběhnout zpátky ke svému týmu a jedno slovo z trojice popsat verbálně (aniž se samozřejmě smí použít), druhé nakreslit a třetí vyjádřit pantomimou. Toto se děje na čas a když tým neuhodne, běží další. Hra měla švih a tempo, takže v pět už byli všichni zpátky a mohla začít čtvrtá zkouška dnešního dne. 

Dospělí - Markéta, Vítek, Emil a David - se dnes ujali olbřímího úkolu, o němž mluvíme už řadu let, ale nikdy se nikdo zatím neodhodlal náš gordický uzel rozetnout, vrhnout (kostky) a obávaný Rubikon překročit. Ten úkol vpravdě sysifovský je - udělat systém v našem notovém archivu. Vlastě to zní úplně jednoduše - každá skladba dostane svoje číslo a bude zapsána v databázi, která bude umožňovat vyhledávání, profilaci a filtraci podle různých kritérií. Jenomže těch not je několik stovek a jsou zařazeny v mnoha šanonech a bednách... a existují i různé verze téhož. Zkrátka tak úplně jednoduché to zase není. Ale nadšení archiváři se pustili do práce a u večeře již hlásí první pokroky, takže v neutuchajícím zápalu pokračují i po večeři a i po vyhlášení výsledků dnešního klání. Posléze do manufaktury zapojili i Markétu Bartošovou a neštítili se využívat i dětské práce! A tak i několik našich svěřeňkyň opisovalo číslíčka na tisíce kopií not našeho sborového studia. Tuto kreativní činnost jsem si nakonec vyzkoušel i sám a nemohu říci, že by patřila k mým oblíbeným kratochvílím. Jenomže - když už se do toho dali, tak nelze zůstat na půl cestě.

Vyhlášení výsledků: Děti jsou samozřejmě šikovné všechny, takže dnešní soutěž - slovní štafeta -  dopadla podle očekávání: z šedesáti slov se žádný tým nesnížil k tomu, aby uhádnul méně než padesát. A slova nebyla úplně jednoduchá... letmo jsem zahlédl třeba "kocovina" - to předvedení nebo pantomimu bych chtěl vidět. Samozřejmě zvítězilo Jaro, jak jinak, ale není všem dnům konec! Však my vám ještě ukážeme, zač je v zimě rampouch.

Nyní probíhá poslední zkouška dnenšího dne - už jen Abbellimento, menší děti mají volno a chystají se ke spaní.

Do internetového éteru zdraví ze Střelských Hoštic 

Váš JV 

PS - jdu se pokusit o nemožné a pokud možno bez včerejších Tantalových muk vystavit fotogalerii z dneška. Držte palce.

PPS - 22:14: nejde to ani omylem, hlemýždí připojení i přes drát nestále padá. Omlovám se, buďto v noci, nebo brzo ráno.

PPPS - 13.8.  00:07 - Je to tam!

 


11/8 - Dobrý první den ze Střelských Hoštic,

i přes moje lehké obavy (jiný autobus a neznámý řidič) se všechno nakonec podařilo nejen naložit, ale také odvézt, i když jsem se té kupy za vrátnicí napoprvé zhrozil. Za naložení děkuji všem, kteří přiložili ruce k dílu, najmě tatínkovi Terezy Novákové, který se nachomýtnul k tomu úplně prvnímu okamžiku, kdy jsem konsternován hleděl na vyrovnané stohy přepravek s jídlem, pitím, sborovými notami, archivem, pelerínami a kdovíčím ještě... Vypadalo to jako výprava na severní pól, ovšem na rozdíl od výpravy Jára Cimrmana jsme to nejenže nezapomněli vynásobit dvěma, ale nejméně pěti. Aspoň tak se mi to jevilo. A tak jsem na jeho zdvořilou nabídku "až budete potřebovat přiložit ruku k dílu" jen nezdvořile hlesnul "teď...". Ale všechno dobře dopadlo a těsně před polednem jsme v našich milých a pohostinných Hošticích. Moje doprovodné vozidlo doráží s asi desetiminutovým zpožděním, tedy ve chvíli, kdy všichni už stojí spořádaně frontu na jídlo. Rozhodl jsem se tedy svůj alegorický vůz vybalit jako první - a světlo světa opět spatřují naše tašky, noty, krabice, noty, krabice,noty, tašky, noty, fototaška, noty, tiskárna... a taky moje kolo a koloběžka paní sbormistrové. Je ten Superb přece jen zdařilý a skladný vozík.  

Po obědě jsme rychle rozdělili děcka do pokojů, v další hodince jsem je všechny oběhl a už víme, kde kdo bydlí. Což je základ. Ve tři proběhlo oficiální zahájení - tedy stanovení pravidel hry. Kam se smí, kam se nesmí, kam se nesmí ani pomyslet. Co máme, co musíme, co musíme zvláště. Naštěstí už to mám zdávna napsané, takže nemusím vymýšlet dávno vymyšlené. A pak už soustředění mohlo opravdu začít: noví adepti, před prázdninami ještě Zvonečci, byli přiděleni svým náhradním sborovým matkám, které jsou stejného hlasového zařazení a mohou novicům ukazovat v notách a zpívat do ucha. On ten přeskok do koncertního sboru, kde jsou najednou troj- a čtyřhlasy není úplně triviální. Prastará tradice, sahající až do zvonečkového dávnověku v Želivě se tedy opět naplnila. A tak v další hodince už vidíme dvojice zkušená náhradní matka - nové sborové dítě sedět a zpívat pospolu. Jako obvykle jsou na pořadu dne vánoční zpěvy, což vždycky působí poněkud bizarně, když za oknem auly je 25°C a léto v plném proudu. Však uvidíte na obrázcích...

O čtvrté svačinka a hodina venkovních odpočinkových hrátek. Ke slovu přichází další ze zvonečkových tradicí - hromadný skok přes otáčené lano. Děvčata skáčou jako na pérkách, ale David a Vítkem poťouchle točí rychleji a rychleji... až vždycky jednu rychleotáčejícíselano skolí. Na jiném místě hrátky s míčem a létajícím talíři (moderně se tomu říká frisbee), dvě dámy krouží na koloběžkách areálem. Idylka. Pravil jsem k paní sbormistryni, poklidně upíjející svou odpolední kávu: "Nazval bych tu reportáž 'poslední chvilka oddechu' - protože za chvilku to začne natvrdo a naostro". A taky že ano - zatímco píšu tyto řádky, mládež už opět sedí v aule a pěje. Ostatně, proto jsme zde.

Dnes po večeři není žádný zvláštní program - jenom zahájení celotáborové hry. To probíhalo v obvyklém duchu - dospělý tým se při přípravě vyblbnul asi mnohem víc, než scénka přinesla našim svěřencům. Dospělá a dospívající děvčata vymyslela téma čtyř ročních obodbí. Úvod spočíval v jakési improvizované konferenci Jara (v podání samotné paní sbormistryně, která ostatně nehrála nikoho jiného, než sebe), Léta (plážový playboy Vítek jen lehce znuděný), Podzimu (Emil Červený, z něhož velmi naturaisticky opadávalo listí) a Zimy, jíž (nevímproč, ale vyřídím si to s nimi!!!) přisoudili úlohu arogantního, nevrlého a zpupného dědka. Spor se táhl o to, jak dlouho by jednotlivá období měla vládnout. Jaro projevilo naprostou neznalost přírodních zákonů a dalo se zasněně slyšet, že by mělo vládnout 5 let. Po upozornění moderátorky na roční periodicitu způsobenou sklonem zemské osy k ekliptice se vlídně poopravilo na 5 měsíců. S tím souhlasilo i hédonické Léto, jež se na konferenci vyvalovalo k plážovém lehátku se sklenkou nějakého dobrého pití, vzdáleně připomínající rybízák, v ruce. Smířlivý Podzim byl kupodivu pro tři měsíce, zatímco protivná Zima v mém podání (také hraji sám sebe...), která neustále glosovala ostatní roční období a nevychovaně jim skákala do řeči, navrhovala, že by vládla pořád. A protože jsme se nemohli shodnout, obrátili jsme se do pléna s otázkou "Tak jak to teda bude?

Tak to letos bude tak, že máme čtyři týmy a na dnešek si mají připravit svůj program a týmové symboly.

V deset večer bylo už všude ticho a klid. Inu, den byl náročný. 

Dospělý tým se jako vždy sešel na "bešprechung u obrsta", řečeno s Jaroslavem Haškem a jeho dobrým vojákem. To znamená, že jsme se sešli na našem pedagogickém pokoji, abychom si probrali zítřek a další dny. A já jsem vyrobil první galerii a do půl jedné do rána jsem se ji marně snažil vystavit (uploadovat) na náš web. Což se mi s kvalitou místní WiFi nepodařilo, a to ani když jsem se připojil venku přes mobil. Pravil prý jeden významný vědec češtinolog, že má náš jazyk trojí zápor: Ne, nikoli, ....  Ten třetí jsem používal včera v noci velmi často, kdykoli se mi ten upload zhroutil v tichém pláči. Nakonec jsem to vzdal - a teprve ráno mi napadlo využít stařičké PC ve sborovně. A tento dýchavičný, vrásčitý, přestárlý kus s operačním systémem z technického muzea  mých neuvěřitelných 15 MB do toho příkrého kopce, na jehož vrcholu je zvonečkový server kdesi v Ostravě, za půl hodiny nakonec úspěšně vystrkal. 

Ze Střelských Hoštic za krásného letního počasí zdraví Zima

 


Nejlepší epilog k soutěži jsem nenapsal já, nýbrž člověk nad jiné povolaný, který nás sleduje na každé cestě, soutěži nebo koncertu:

Milá Jarmilo, milý Honzo, milé Zvonky a milé Abbellimentky,

moooooooooooc blahopřejeme ke krásným úspěchům na mezinárodní sborové soutěži v Toruni. Vzorně jste reprezentovaly naše sborové interpretační umění i naši sborovou tvorbu. Jsme na Vás pyšní!! Mnoho dalších úspěchů v příští koncertní sezóně a co nejkrásnější prázdninové dny Vám přejí

Jirka a Ivana

Po kytičce pro Zvonky, Abbellimento a Jarmilku. Vše už je od půlnoci na našem webu.

Tolik e-mail od prof. Jiří Koláře, čestného předsedy Unie českých pěveckých sborů a nestora českého sborového umění vůbec, který nás čekal hned v ranním dopoledni dne 1.7.2017.

A já se s vámi loučím - zase tady bude něco ke čtení po 11. srpnu, až vyrazíme do Hoštic, na které se již začínám - i přes únavu - mohutně těšit.

Váš JV


Toruń 2018 - 30. červen 2018, 16:55

Dobrý den

tak už je to venku mezi sborem, mohu tedy zveřejnit to, co vím už od včerejška. 

Včera ve tři odpoledne mi zazvonil telefon. Reka Ortokay. "Cogratulations. I have good news for you  - " - a spojení se přerušilo. Ač trochu tuším, stejně jsem rozechvělý, když volám zpátky. Ale ano, je to tak a dokonce nejlíp, jak to mohlo být. Oba sbory byly nominovány do soutěže o Grand Prix. Má to ale jeden háček. Soutěžit může jenom jeden a musíme rozhodnout, který. Důvod je jednoduchý - překryv sboristů a také je trochu nesmysl, aby soutěžily proti sobě Zvonky s Abbellimentem. Sophiina volba je na Jarmile. Celé odpoledne o tom přemýšlela, večer jsme ještě probírali s nejstaršími sboristkami. Ale ono je to od počátku vlastně dané - Zvonky mají prostě mnohem menší šanci, je to přece jenom dětský sbor. Abbellimento má mnohem vyspělejší repertoár, je sezpívanější a taky soutěžilo ve dvou kategoriích. A Zvonky také ještě dorostou - aspoň některé z nich, které to vydrží a budou zpívat nadále... Ale volba je to těžká, ostatně jako vždycky.

Ráno po snídani ještě před odchodem z hostelu musíme ovšem rozdat spoustu organizačních pokynů - to je moje práce. Pak drobné z(ne)hodnocení včerejšího koncertu a zejména posledního tělesa. Cituji Nofču: "Dokud před vámi budu stát já, tak takové pitomosti nikdy zpívat nebudete, souhlasíte?" Bez výhrad a nikdo se nezdržel hlasování.

Pak ovšem úkol nejtěžší - novinky a rozhodnutí o Grand Prix sdělit všem. Sborový duch naštěstí skvelě zafungoval, takže - ač jistě v mnohých malých dušičkách byl se dala najít troška zklamání, přesto smysl pro kolektiv zvítězil. Koneckonců je potřeba se učit i obětavosti. Alespoň ty starší pořádně podpoříme z hlediště! Paní sbormistrová to pěkně vysvětlila - to jí jde - a myslím, že to všichni pochopili. Už to, že se Zvonky dostaly do nominace na Grand Prix něco znamená - i když tahle soutěž nebyla obecně nejpočetnější a sborů tady mnoho není. To ale vůbec nic neznamená - protože sborové soutěžení je absolutní, nikoli relativní, takže i když jsme byli třeba v kategorii Folklor sami, vůbec to neznamená, že musíme dostat zlato. Naopak - pokud zazpíváme mizerně (jsem si samozřejmě vědom toho, jaký nesmysl jsem právě napsal), můžeme dostat klidně diplom za účast... no, pravda, to se nám tedy ještě nikdy nepovedlo.

Balíme autobus, kupodivu nikdo (zatím) nic nepostrádá a vyrážíme. Ve čtvrt na jedenáct jsme na našem parkovišti pod mostem - plán je takový, že most přes Vislu přejdeme na druhý břeh nebo aspoň do půlky - je prý z něj nejkrásnější výhled na starou Toruń. 

Od rána je pěkne chladno, pofukuje svěží větřík a my si podobně svěže vykračujeme po dlouhatánském mostu. Samozřejmě mi vytane na mysli, kolik mostů už jsem s těmihle dětmi nebo jejich předchůdci přešel ... ten nejslavnější byl asi Golden Gate Bridge v San Francisku v roce 2009. Rainbow Bridge z Niagary v roce 2012. Ponte Vecchio v Benátkách v roce 2008. Mosty přes Dunaj v Grazu a v Linci - ale ty jsme asi jenom přejeli.

Na druhý konec to trvá nejméně dvacet minut, pak ještě kus po zalesněném břehu a ještě zpátky na vyhlídku. Ano, tady je to moc pěkné a výhled na Toruń je úžasný. Šikuji si sbor k focení, malí dopředu, větší za ně, největší dozadu. Seeeer, cvak cvak cvak - a můžeme jít zpátky. Ale kupodivu ne... bere si slovo Majerka. A že prý bude brzy výročí Velké francouzské revoluce - a je to tady, zpívá se Honzíčkovi (to jsem totiž já, kdybyste to nevědeli a mívám 14. července narozeniny, a letos to bude prý už po šedesáté...). Když doznělo Pekla vdolky, podává mi naše sborová dcera MUDr. Bětka obálku. A že prý si ji mám radši hned otevřít. Trochu mi to připomíná pátek 13. července 2012 na Manhattanu, ale naštěstí jsem tak překvapen, že jen mechanicky otvírám obálku ... a tam, ó podobnosti čistě náhodná, poukázka na výlet balónem pro dva. Tentokrát po Čechách.  

Protože úplně jasně nevím, zdali jsem všem správně poděkoval (mívám v těchto okamžicích poměrně mohutná zatmění mysli), činím to odsud a tímto způsobem. Tedy moc děkuji vám všem - nejen za výlet balonem, ale především za to, jaký úžasný spolek mladých lidí jste, a jací úžasní dospělí lidé z vás vyrůstají. Tedy děkuji vám všem, kteří jste ve sboru byli či byly dlouhá léta, i těm, kteří nepobyli nikterak dlouho. Děkuji všem Aničkám, Klárám, Bětkám, Evičkám, Renatám, Kateřinám, Baruškám, Terezám, Luckám - však ony se v tom výčtu najdou ty správné - za obrovskou oporu, kterou nám "dospělým" dávaly. Protože jejich je zásluha, že se udržuje duch tohoto společenství, ten náš skanzen, jak to trefně nazval kdysi mistr Janšta.

Ještě se musíme ale rozloučit s těmi, které opravdu neodvratně končí. Anička Smejkalová - z kdysi trošku konfliktního děcka vyrostla skvělá bytost, koření sopránu... Klárka Fleková - opora altů, klidná rozhodná osobnost, málo slov, ale jakých.  O Bětce Majerové, která by za sbor dýchala, se asi nemusím zmiňovat, ostatně ona sbor neopouští a hned cestou zpátky po mostě se licoměrně táži, zda-li by se s její přítomností dalo počítat na cestě do Číny. Dalo...ó, jaké překvapení. Končí ale i Sofie Šandová, Lucie Hlaváčková, Anička Trnková a taky Káťa Sauerová, která bude studovat v Manchesteru a tudíž by ji pravidelná docházka do zkoušek asi činila jisté obtíže... Tak ať se vám vše daří na těch vašich dalších cestách životem dobře!

 Ve dvanáct jsme opět na obědě. Nikoho jistě nepřekvapí, že paní sbormistrová si vymínila ještě jednu zkoušku s Abbellimentem. A tedy co my, kdož nezpíváme? No tradice zavazuje - jdeme na zmrzlinu. Ostatně, tak to ma byt, řečeno s jistým lampasákem z Černých baronů. Dělba  práce - velcí pějí, malí si užívají zmrzlinu v krásném parčíku, který pro nás zařídil obětavý Stanislaw. A víc vám řeknou fotky...

Ve dvě odpoledne máme ještě s paní sbormistryní "bešprechung s obrstem" (viz Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války) - tedy setkání s porotou. To je vlastně hodně příjemné ... Předseda poroty Gábor Hollerung se dává slyšet, že takový sbor jako Abbelimento v Maďarsku nemá, snad jen Cantemus (známe), ale prý jsme ještě lepší. A jsme prý ještě lepší nez v Grazu - 2011 nebo 2013? Zve nás do Budapešti... Používá opakovaně slova "amazing"...  výtek ani doporučení není, samozřejmě u Zvonků chválí repertoár vybraný na míru mladším dětem, krásnou dynamiku u obou sborů. Končí slovy: "Jarmilo, dělej to jak to děláš, neměň nic a nikomu nevěř než sobě." Prý jsme porotu komplet zbořili ve folklóru - Hoj hura hoj! Ale to není divu, když jsme se dokázali pěkně zbořit sami, jak už jsem psal výše.

Podobně zní slova pana Szidzysze: nemá co říct (pěkné oxymoron se mi tady povedlo, ani jsem nechtěl, pozn. JV) "Pani muzykuje pekně". Sbory mají homogenní zvuk, chválí dlouhé fráze a hlasovou kulturu. Možná proto, že nám to nekazí žádný hlasový poradce. Prý nemáme český, ale spíš evropský zvuk  "paní mluwi po polsku..." - Konečně je volný i pan Fassbender. I on má pro nás slova plná chvály: Krásná dynamika - decrescendo v akordu zní pořád stejně, intonačně i vyrovnaností. A i on nás zce do Německa - nemají tam prý takové mladé sbory! Vzpomněl si na nás -  Little Bells of Prague z Cincinnati 2012. 

Tak a teď držte palce. Sedíme v hledišti a za pet minut začíná soutěž o Grand Prix!

* * *

... a pokračování večer téhož dne, cca 22:30  za jizdy v autobusu:

Protože už znáte výsledky, tak jen kratičce:

O cenu Grand Prix soutěžily už jen tři sbory - norský dětský sbor, který s námi byl v kategorii dětských sborů do 18ti let, švédský dospělý smíšený sbor - a my. Každý dvě skladby a capella a osmiminutový program.

Sál je plný k prasknutí, po Grand Prix je vyhodnocení celé soutěže, takže jsou tu všichni. 

Začínají Norové. Nikdo neví proč, ale první skladbu zpívají v nějakém redukovaném obsazení. Je to jakási americká nostalgie a ještě ke všemu se jim podivně nedaří s intonací. Druhou skladbu už mají v plném obsazení, a jde jim to velmi dobře. - Švédský sbor má šedesátiletou  tradici, a je to opravdu plnohodnotné těleso. Hužské hlasy znějí skvěle, ženské jsou na tom maličko hůře, ale v každém případě dávají krásné dvě duchovní skladby - a je co poslouchat. Jsou setsakra dobří... A pak vstávají naše krásné a šikovné slečny a mladé dámy a nastupují. Nofča je nervózní až běda, ale s tím se prostě nedá nic dělat. (Podle očitých svědků se jí prý viditelně třásla ruka při nástupu... ). Tak jo, jdeme zavírat les, pan Martinů by měl radost. Moc pěkně jsme ho zavřeli, bez chybičky. Druhá skladba je Věneček Zdeňka Lukáše - nesmírně barvitá skladba, za jejíž provedení jsme loni v Linzi dostali cenu poroty. A ten se daří neuvěřitelně krásně. Končíme - obří potlesk. Tak a je to hotové, teď už jenom co si myslí porota.

Po asi čtvrthodinové přestávce přichází chvíle, na kterou všichni čekali - vyhodnocení. Jen mu ještě předchází proslovy státníků - v tomto případě umělecké ředitelky festivalu Kingy Litowské a starosty Toruně. A pak už nastupuje porota a hlasatelka začíná - jako obvykle - ohlašovat výsledky jednotlivých kategorií. 

V kategorii F jsme získali zlato a jsme vítězem. To bylo Abbellimento.

V kategorii S jsme získali zlato a jsme vítězem. To bylo rovněž Abbellimento.

Pak dlouho nic (no prostě nemáme smíšený sbor ani mužský, ani jsme nesoutěžili v jazzu a popu) - až přichází kategorie G2, dětské sbory do osmnácti let. Tam jsme získali zlato a jsme vítězem. Pro změnu Zvonky - Praha. Pro změnu sbormistryně Jarmila Novenková.

Děti naprosto šílí, české vlajky vlají. Tohle nikdo nečekal...

Porota dále uděluje dvě zvláštní ceny: "Zvláštní cena poroty za provedení skladby Hoj, hura, hoj - sboru Abbellimento". Tady je ve mně malá dušička, protože když se dává zvláštní cena, tak je jakousi úlitbou tomu, kdo nedostane Grand Prix.  Ale hned se zase naděje zhoupne zpátky vzhůru: druhou zvláštní cenu dostává naše největší rivalka - sbormistryně švédského sboru, za provedení součaané skladby.

Už zbývá jen ta hlavní cena - Grand Prix.

Gábor Hollerung se chápe mikrofonu: " ...And the Grand Prize goes to ... - dramatická pauza -   Abbellimento, the Czech Republic."

Naše děti boří sál - a jak je zvykem, běží na pódium. Nofča přebírá nejen diplom, ale z rukou pana starosty také šek na cenu 2000 EUR. Do Číny peníze jako když najdeme - pamatuji se velmi dobře, jak jsme želeli v roce 2008, když jsme rovněž soutěžili o Grand Prix v Benátkách, že jsme ji tehdy nedostali - jak by se nám byly tehdy ty peníze hodily do první Ameriky. 

Zpíváme jako jediný sbor ještě jednou Hoj, hura, hoj. Karolínka Widtmannová se sice bojí, že nezvládne své nádherné sólo - sbor skončí a ona drží ve výšce jediný tón -  ale samozřejmě to zvládne perfektně. Dokonce si ho Nofča užívá ještě o krapítek déle, než obvykle... a sbor pak skončí triumfálním Hoj, hura hoj. Sál tleská vestoje.

Co víc dodat?

Následovalo pěkné pohoštění pro všechny, a malé odreagování pro mladé - trocha diskotéky neuškodí. I přes chatrný stav baterky v notebooku stahuji pět fotek, rychle je upravuji a přes mobil se připojuji na redakční systém zvonečkových stránek.  Během peti minut jsou výsledky na webu, zbytek udělám cestou v autobusu. A pak jsem se rozhodl, že vezmu trojici, pro něž toto byl definitivně poslední koncert s Nofčou na sklenku sektu, i svěřuji zbytek křepčícího sboru panu Janštovi a Dominikovi, a scházíme do restaurace v přízemí. Mají krásné suché Prosecco - i dali jsme lahvinku a pět skleniček a já jsem posléze zanechal dámy, ať si pěkně popovídají, a vrátil jsem se ke zbytku sboru. Ale k mému překvapení už všichni touží spíše po ústupu, i ustupujeme tedy ven. Hlavně tady nic nezapomenout.

Za čtvrt hodiny jsme u autobusu. Ještě rozloučení s naším milým dobrovolníkem Stanislawem. Zpíváme mu Letěly tudy labutě - a je vidět, že se mu to líbí. A pak druhé srdceryvné loučení - Bětka s námi domů nejede, chce zůstat ještě týden v Toruni.

Konečně nastupujeme a odjíždíme. Ještě zastávka v našem milém hostýlku - vyzvedáváme si druhé večeře. Pak už pan Klenka nabírá kurs směrem na jih - domů.

Z paluby zvonečkového autobusu zdraví váš zpravodaj JV


Toruń 2018 - 29. červen 2018

Dobojováno a dosoutěženo! 

Po krásné a příjemné snídani se stejně pestrým repertoárem jako včera jsme část dopoledne věnovali odpočinku - včerejší i předvčerejší den byl pěkně náročný. Ale už deset minut před jedenáctou máme sraz u autobusu. Všichni jsou už na místech, bus se chladí, motor nahozen... jen nám chybí Matěj Crhák a velké slečny z komoráku, které fungují jako velká pomoc nás nemnoha dospělých. Když už je dvě minuty po jedenácté, vracím se do recepce. Zprávy, kterým se mi dostalo, mne neuspokojují: Matěj nemá pelerínu  a s pomocí děvčat převrátili celý pokoj naruby - ale nic. Tak se nedá nic dělat, pojede jak je a pokud se nenajde jiná pomoc, nebude zpívat. Což by ale byla škoda, je to jediná soutěž (kromě koncertů), kde si měl zapívat... Když už jsme skoro na parkovišti, jdu se ho zeptat, zda si pelerínu vůbec přivezl. A dostalo se mi uklidňujícího vysvětlení - jeho kolegové na pokoji Aník a Kuba se domluvili, že vezmou jediný batoh a do něj dají všechny peleríny... což Matěj nějak zcela vypustil a nešťastně ji, za mého vydatného hromování, hledal - a nalézti nemohl. Inu příbeh s dobrým koncem.

Jsme na parkovišti, rozdávám rychle vodu - je krásný letní den a skoro poledne. Vycházíme už dobře známou cestou a za deset minutek jsme u Artuše. Za chvíli je pro nás nachystán náš sál, kdse si můžeme odložit věci a hned vedle se rozezpívat. Což se děje - a přesně ve dvanáct, věžní hodiny bijí, nastupuje náš koncertní sbor ke své soutěži.

Trošku překvapení je, že klavír je posunut dozadu a doprava, což - dobře vím - Nofče na klidu nepřidá. Ale co se dá dělat. Začínáme dvěma krásnými duchovní věcmi: ať porota vidí, že máme program pestrý. Pak moje oblíbená - Honzíčkovi. Inu, pekla vdolky, pekla, pekla, pekla, pekla...  Nakonec tři Laburdovy lidovky s violloncellem. Krásný pestrý program! 

Rychle pryč ze sálu a část sboru se musí převléct na poslední soutěž - folklor. Máme na to dvacet minut. Pak už čekáme se zbytkem Zvonků, až se rozezní potlesk a budeme moci jít fandit Abbellimentu. Konečně... Usazujeme se rychle, jsem těsně za porotou, ale do papírů jim nevidím...

A naše krásně nazdobená děvčata nastupují. Je to tady!  Lucka Hlaváčková s flétnou začíná s jistotou mého oblíbeného Temla. Po něm výběr z Laburdy - Moravské písně s Dominikovým violloncellem a Štěbenec zakvíkal - Káťa Glässnerka si to užívá i s trojsólem Karolíny, Beaty a Bětky. Všechny si to krásně užívají a má to švih, ale co je to proti závěrečnému Hoj, hura, hoj! Končíme, já myslím, že se to velmi líbilo. - Nofča se venku v slzách objímá se všemi sboristkami, což komentuje velmi trefně nejmenovaná A.S.: "Nofča řve, tak řveme všechny". Ono je proč, máme po soutěžích a v té muzice je spousta emocí.

Odcházme na oběd  a po něm přejezd do hostelu. Máme pár hodin volno - a večer poslední koncert, pojedeme do Chelmže. 

A tak i bylo. Napřed jsme ovšem ještě jednou navštívili naši už dobře známou restauraci Eger, abychom si tam dali lehce předčasnou večeři. Napřed přišla polévka, která se tvářila jako rajská, ale chutnala jinak, nicméně k ní nebylo připomínek. Jako druhý chod ovšem přišel blíže neurčený předmět v trojobalu, z něhož se po bližším ohledání vyklubala ryba. Tu paní sbormistryně odhodlaně reklamovala, neboť se jí dostalo mimořádně nedopečeného kousku. Pravda, ostatní na tom byli trochu lépe. ale i tak se asi nejednalo o nejpovedenější výkon z dílny místního šéfkuchaře. Tím však katastrofy dne neměly skončit, leč nepředbíhejme událostem.

Po večeři jsme se přesunuli opět krátkou procházkou k autobusu a vyrazili směr Chelmza. V místní hudební škole se měl odehrát poslední ze společných koncertů. O půl sedmé jsme na místě. Sál místní hudební školy je skutečný sál přifařený k hlavní budově a je zajímavý tím, že je dřevěný. V auditoriu už natěšené, svátečně oblečené místní obecenstvo - trochu přemýšlím, zda moje krátké kalhoty a tričko jsou skutečně adekvátní situaci a zda jsem ten dnešní dress code trochu nepodcenil, ale rychle mne to přešlo. S námi jsou tu další tři sbory: Švédové - už známe, byli s námi v duchovní kategorii. Po nich přišla maďarská rodina - zajímavý a sympatický projekt rodičů-samozásobitelů, nicméně ke standarnímu sboru má počet dvou rodičů a šesti dětí poměrně daleko. Ale přinejmenším jednu písničku zazpívali čistě a kdyby nic jiného, tak to bylo zpestření v sále. Po nich přišlo naše Abbellimento (nehodnotím) a na závěr místní sbor z Toruně. Ten, bohužel, stojí za delší zmínku.

Na pódium dorazil tlum děvčat oděných v bílém s věnečky na hlavách (s ohledem na repertoár mi do posledního zvuku nebylo jasné proč) doprovázený necelou desítkou mladíků v černém. A pan sbormistr oděn černo-bíle. A pak to začalo.

Zpívali ... ne, vyprodukovali čtyři kusy z nějakého pokleslého amerického repertoáru, a to způsobem, který ve většině soudných přítomných (nebylo nás mnoho) vyvolal děs v úrovni srovnatelné s béčkovým hororem. U druhé části naopak reakci opačnou - náš ctihodný pan varhaník měl na závěr oči opuchlé nikoli z pláče, ale od smíchu zřejmě místy až hysterického, podezírám ho. V tom mu znamenitě sekundoval náš pan violloncellista. Ještěže jsem truchil na opačné straně sálu... Ač se necítím ani po těch létech práv jakéhokoli hodnocení, tohle jsem ještě nezažil. O intonaci se nedalo hovořit ani vzdáleně, výkon pana sbormistra lze označit nejspíše jako pozoruhodnou sportovní sestavu (asi bych to přirovnal k aerobiku, ale mohu se mýlit a mohlo to být ještě něco horšího) a to nemluvím o sboristkách, které se ze mně neznámého důvodu domnívaly, že nedostatek hlasové přípravy lze hravě nahradit gymnastickou složkou s důrazem na pohyb paží.

Byly-li první tři kousky drsnou zkouškou nervů, stal se poslední skutečným prubířským kamenem posluchačské trpělivosti, neboť torunští pánové nastoupili tak mimo, že i jinak více než tolerantní pan sbormistr doznal, že takhle to nepůjde, a s energií sobě vlastní začal znova. Tím ovšem sálu neulehčil, neboť o to déle bylo nutno předstírat poslech. - Ale konec dobrý, všechno dobré. Podařilo se - je po koncertě. Nofča, která musela trpět jako zvíře a podle vlastních slov se kamsi zavřela, používala nepublikovatelné výrazy. Aby ne, když nám byl slibován koncert v místní krásné katedrále, pro nějž s pečlivostí sobě vlastní připravila duchovní program - aby se z tohoto příslibu vyklubala změna, kterou nikdo nečekal v podobě tak virulentní, jakou se snažím popsat - a mnoho nepřeháním.

V hostelu jsme krátce po deváté - vydávám pokyny na zítřek, rozdávám druhou večeři a rozcházíme se na pokoje. 

Z posledního večera v Toruni zdraví  JV


Toruń 2018 - 28. červen 2018

Dobrý čtvrteční den z Toruně,

psal-li jsem, že ubytování nezklamalo, tak podobně nezklamala ani snídaně. V prostorné restauraci jsme byli sami a výběr více než bohatý: míchaná vjíčka, párky, sýry, šunka, několik druhů pečiva, jogurty, džemy, čerstvá zelenina, různé druhy pomazánek včetně škvarkové a cudně vedle nachystanými řezy z kyselých okurek (nevím, to asi pro nás moc není - spíš tak pro někoho, kdo si potřebuje vyspravit hrubě použitý žaludek ze včerejška) a spousta dalších laskomin. A samozřejmě káva a čaj. Všichni jsou v dobré náladě, pokoj 46 už má spraveny zásuvky (včera večer nefungovaly, ale zdá se, že stačil jediný odborný zákrok u jističe). Za chvíli se už chystáme do autobusu - máme sraz v 9:25 před hostelem.

Už jsem psal, že budova je cosi zřejmě původně industriálně využívaného - jestli továrna nebo montážní hala, to těžko říci, ale vestavěli do ní zbrusu novou infrastrukturu s pokojíčky a pokoji. Děti spí po šesticích (kupodivu, o jediný dvojlůžkový pokoj nebyl žádný veliký zájem a byl spíše za trest), naši pánové sdílí troják. 

Od hostelu odjíždíme o půl desáté, ještě rychlá náprava drobné chybky - Káťa Vokrouhlíková nemá folklorní věneček a musí se vrátit. A tak jsme na příjezdu na parkoviště za mostem o pět minut opožděni, což náš přidělený student a průvodce Stanislaw trochu těžce nese. Rychle vyrážíme cvalem na hlasový seminář, ale bohužel je to na druhé straně starého města a tak přicházíme - ó hrůzo! - o pět minut pozdě. Ke všemu ještě musíme taky dříve odejít. Ale pan lektor Krzystof Szidysz je na štěstí vlídný a zkouška začíná. Je věnována jakémusi rozpohybování těla a ducha před vlastním zpíváním. Vůbec to není jednoduché, ač to jednoduše a snadno začíná. Těžko popsat... kombinace pohybů, zvuků, tleskání a plácání - a to vše do různých rytmů a v postupující mexické vlně do sborového kruhu. (V jednu chvíli nevyšel na Káťu Glässnerovou partner a snažili se mne do akce zapojit, ale nedal jsem se - proč zbytečně ukazovat vlastní fatální rytmické neschopnosti a  vadnou koordinaci pohybů, že).

Odcházíme z lycea - máem půlhodiny zkoušení v soutěžním sále. Je to krásný a zdobený koncertní sál, s dobrou akustikou v auditoriu. Na pódiu to prý je horší a hůř se děti slyší, ale v sále to není vůbec špatné. Napřed zkouší koncertní sbor - všechno jde hezky. Pak obě kategorie Abbellimenta - končíme duchovní kategorií, protože v ní budeme odpoledne soutěžit.

Po zkoušce se přesunujeme na oběd do naší oblíbené maďarské restaurace Eger. Oběd je jednoduchý - těstoviny s nějakým mletým masem. Po obědě vyrážíme k autobusu, jde do tuhého a je potřeba se převléci na soutěž. Nakonec se rozhodujeme, že si věci vezmeme s sebou až do konce dne. Sluníčko je sice zčásti za mraky, ale teplo je pěkné, a tak přesunuji naši skupinu od busu pod most. A tady probíhá - k velikému překvapení parkujících řidičů - rozezpívání celého sboru pod vedením Verči Pudlovské. 

Před jednou hodinou dává náš vůdce Stanislaw pokyn k odchodu a vracíme se do lycea. Abbellimento se převléká a rozezpívává... když tu náhle zvoní telefon. Dominik Velek, že jsou už prý s panem Janštou v Artušově Dvoře a kde prý jsme my. No my máme ještě spoustu času, aspoň tak soudím. Osatně naši průvodci jsou zcela v klidu. Ale před třičtvrt na dvě už znejsitím i já a dávám pokyn k odchodu. Jsme venku z lycea a volá - tentokrát pan Janšta. Notorický dotaz - kde jsme, že prý už máme být na řadě. Mám ve fermanu soutěž v 14:15, takže jsem v klidu, kromě toho během pár minut jsme u vstupu do Artušova Dvora (tady je naštěstí všechno blízko). A pan Janšta volá znova: "sbor před vámi zpívá poslední skladbu..." Nastává úprk na pódium. Tak rychle jsme asi ještě nenastoupili. Já se zbytkem sboru se tlačím do sálu - a už paní hlasatelka recituje, že bude zpívat první sbor v kategorii S, Abbellimento, Czech Republic. Naše dámy nastoupily v podstatě z běhu a tak nebyl čas na trému. Začínáme Bustovým Salve Regina. Hádejte, kdo seděl v porotě? Pan Jürgen Fassbinder, který nám v Americe v roce 2012 tuto skladbu v rámci nějakého semináře vysvětloval, protože se s panem Bustem osobně znal. Tehdy nám trošku boural naše pojetí, ale nedali jsme se...  Tak uvidíme, jestli se nám ho podařilo přesvědčit aspoň tady.

- Domine non sum dignus. Stará krásná věc. - Koszewského Ave Regina praeclara - přece jsme v Polsku, tak musíme dát nějakého Poláka! A na konec dvě části z Hurníkovy Missa Vinea crucis, Credo a Sanctus-Benedictus. Varhaník pan Janšta za klavírem působí trochu nezvykle, ale hraje krásně. Poslední akord do klavíru doslova vlisoval - opřel se do něj tak, že skoro za klaviaturou zmizel...

Končíme, odcházíme - porota tleská, je to dobré. Snažím se přečíst přes rameno hodnocení poroty - zdá se mi, že to bylo skvělé, ale nepředbíhejme událostem. Ještě rychle převléknout a dáváme rozchod - do šesti máme volno. Jako obvykle - pravidla hry jsou jasná, nejméně tři nezletilci spolu a pouze v naší části Starého města. My s dospělou částí Abbellimenta zaujímáme strategickou pozici uprostřed náměstí v kavárně a probíráme zevrubně dosavadní průběh. 

Okolo nás se modrá, až se zelená. Menši děti ovšem moudře posedávají na rozlehlém náměstí ve stínu pod lipami. Zdá se, že moje ranní peskování, že nikdo nemá čepici, klobouk natož parasol neboli slunečník, přece jenom nese ovoce. Jen trojice pánů sedí tvrdošíjně na lavičce pěkně na slunku a mastí asi nějakou hru v mobilu. Naštěstí se kolem čtvrté zatahuje, takže to není zase až tak horké (i když horké je to tu dost a dost).

Na srazu v šest před Artušem jsou všichni perfektně včas. My ještě o chviličku dříve, neboť mi volal náš Stanislaw, že organizátoři postrádají náš patnáctiminutový program na dnešní večer. Opáčil jsem, že jednak měl být podle pokynů dvacetiminutový a jednak jsme ho poslali nejméně dvakrát. Koneckonců paní sbormistrová má naštěstí s sebou ten mail vytištěný. Předáváme tedy organizačnímu člověkovi a hned se začerstva snažíme si ujasnit také, kde že bude ten zítřejší koncert. My máme ve fermanu chelmžskou katedrálu, ale tištěné materiály hovoří o místní hudební škole. Zdá se, že i v tomto momentu nepanuje v organizační centrále úplná jednota, ale nakonec se - k naší lítosti - většina přiklání k variantě hudební škola. Koneckonců, jestli bude tak dobrá jako ta naše pražská, tak proč ne... A třeba má v areálu i katedrálu, kdož ví.

Krátce po šesté jsme opět v naší oblíbené maďarské reastuaraci a po chvilce čekání roznášejí výbronou večeři - kuřecí prsa se zeleninou a bramborem. Zbývá nám spousta času, a tak se opět uchylujeme v krásném letním podvečeru na lavičky pod lipami a děvčata si svépomocí zaplétají copy a vůbec tvoří účesy na večerní koncert. O půl osmé jsme - učesáni - opět před Artušovým dvorem a jdeme dovnitř. Koncert budou zpívat čtyři sbory a my jsme - poslední. Paní sbormistryně hudruje jako krocan, protože pokládá za správnější, aby děti odzpívaly zkraje a pak už jen poslouchaly dospělejší sbory. Tady to organizátoři udělali přesně opačně - napřed dva severské sbory - švédský a norský smíšený a po něm dětský taky z Norska a my. 

Se Švédy jsme se dneska utkali v duchovní kategorii - zpívají velmi pěkně, čistě, jen občas někdo vykoukne ze sopránu. Ale jsou dobří. Smíšení Norové mají skvělou paní (možná ještě slečnu) sbormistryni, která před nimi doslova tančí a náramně si to užívají. Norské děti jsou setsakra dobré, jenom zpívají v ohromných výškách a dost se tam škrtí. Ale oba norské sbory  se pochopitelně náramně podporovaly, takže nálada v sále byla velice vstřícná.

Konečně pět minut po deváté nastupujeme my. Jako obvykle se od zbytku výrazně lišíme, protože doposud nikdo nepoužíval nástroje - my máme kusy kromě klavíru s cellem, s klarinetem a s příčnou flétnou. A kromě toho jsou to věci povětšině rychlé, kratičké a svižné. Což se v sále líbí... Pak přichází Věneček, za který nám loni porota v Linci dala zvláštní cenu. Líbí se i tady! Ještě Hoj hura hoj - a na závěr Prodanka. No, měli jsme ten program spíš pětadvacetiminutový, ale podle ovací a potlesku se dá usoudit, že jsme nenudili. A naši nejmladší, u nichž se paní sbormistryně bála, aby neusnuli?  Cha! Podívejte se na obrázky. Takhle spící děti nevypadají.

Po koncertě rychlý převlek a pak večerní Toruní zpátky do autobusu. Tam už na nás pan Klenka čeká před výjezdem. V autobusu obvyklé proslovy, děkování všech všem za všechno a hurónská oslava večerního koncertu. 

Tak si říkám, že s tímhle ansámblem roztrhneme příští rok Činu na dvě menší.

Z Toruně váš JV


Toruń 2018 - 27. červen 2018

Dobrý den z paluby zvonečkového autobusu,

jsme někde v polských pláních a do cíle  zbývá ještě 350 kilometrů. Ráno jsme odjeli sice na čas, ale cesta z česko-polských hranic nebyla zrovna nejrychlejší a teprve nyní svištíme po zbrusu nové polské dálnici S8 směrem na Lodz. Trošku překvapením byl zákaz konzumace na palubě, který vydal pan řidič hned po odjezdu - ale zastávky na jídlo bohatě postačily. Shlédli jsme i film,  a je pravda, že za tenhle autobus se tedy nemusíme stydět, je krásný a celkem čistý, takže na jednu stranu přání pana řidiče chápeme, na druhou stranu ... on to komentoval sám tak, že je to hloupý český zvyk, vlézt do autobusu a hned vybalit jídlo (netuší ovšem, že to je přesně to, na co se já i paní sbormistryně nejvíce těšíme). Inu, hloupý český zvyk.

První pauzu jsme ted měli před Jaroměří a druhou na hranicích, kde bylo třeba vyřídit pro autobus nějakou krabičku, aby nás pustili na dálnice. Jinak je nálada na palubě jako vždycky skvělá, jen budeme mít asi zpoždění na příjezdu, což jsem už signalizoval telefonem dopředu organizátorům, aby nám posunuli večeři na později (a když se to nepovede... máme všichni tolik jídla, až hrůza). 

* * *

Po Polsku jedeme tedy sice chvíli po běžné silnici, ale za chvíli najíždíme na dálnici - o takových si v Čechách můžeme nechat jen zdát. Trochu se bojím, že je to jenom tradiční demo a že nám to za pár kilemtrů skončí. V tom mne utvrzuje i navigace našeho pana řidiče, která ukazuje 450 km a ještě 7 hodin jízdy. Ale ne, dojeli jsme po ní až skoro do Toruně... Zastavujeme na obří pumpě někde uprostřed polské placky. Oběd se odehrává pod piknikovými přístřešky, naprosto komfortně. Podobně vybavené a čisté jsou nedaleké toalety.  A k tomu patří ještě plácek s jednoduchými posilovacími stroji "pro kierowniky" - pro řidiče, aby si protáhli ztuhlá těla. Ten samozřejmě po celou dobu okupují naše děti ve šmoulích mikinách.

Hodinu před cílem se strhla pořádná průtrž mračen, ale naštěstí jsme si ji užili jen v autobuse. Nakonec brzdíme u našeho ubytování těstě po šesté hodině, ale to mám již zprávy, že na nás večeře počká a vůbec že je všechno v pořádku.

Vybalujeme autobus, ubytování probíhá v obvyklém zmatku - moje příprava, kterou jsem realizoval v autobusu, a sice rozdělení dětí do pokojů se ukázala jako způlky zbytečná, protože nám ty pokoje nakonec dali maličko jinak, než bylo plánováno. Ale zmatky jsou vyřešeny, všichni bydlí a v sedm vyrážíme do města - hostel je asi 3 km do centra, což je přesně příliš na to, abychom to šli pěšky a skoro málo na autobus.

V restauraci Eger už nás čekají s večeří - kuřecí vývar s noky a řízek s kaší a zelím. I vegetariáni si přišli na své... Druhou část večeře jsem musel oplakat, neboť čas kvapí a ještě se musíme registrovat na soutěž a o půl deváté začíná zahajovací koncert. Máme naštěstí přeochotného pomocníka Stanislawa - každý sbor má přiděleného místního studenta, který se stará, abychom byli tam, kde být máme a hlavně abychom tam trefili. A tak se Stanislawem opouštím pohostinnou restauraci hned po polévce (v naději, že bych se mohl na druhý chod vrátit)  a míříme do organizační kanceláře v Artušově Dvoře. Podrobně probírám se slečnou organizátorkou náš program - jako vždycky naše dvojjedinost působí nemalé strasti. (I  ty pomocné organizátory nám přidělili dva...ten druhý se jmenuje Karol a aspoň mi pomohl odnést 60 brožur). Je jasné, že se do restaurace už vrátit nestihnu, i vysílám aspoň Stanislawa, aby přivedl sbor - na místo zahajovacího koncertu je totiž z Artušova Dwora doslova co by kamenem dohodil. A tak se děje, přicházíme na poslední chvíli sice, ale ještě včas. - 

Zahajovacímu koncertu bohužel předchází několik slavnostních projevů v řeči polské i anglické, a protože sedíme až úplně vzadu, doléhá k nám proslov ve formě naprosto perfektně zabalených koulí hluku, z nichž nelze rozumět vůbec nic. Tento poutavý program, občas přerušovaný potleskem (ze slušnosti tleskáme taky) trvá ovšem půl hodiny. A po něm nastupuje konečně orchestřík a sbor.

První instrumentální, naštěstí nedlouhý kus - jakási snad americká věc vzdáleně připomínající hudbu k sci-fi filmu. Napadá mne, že film Pasažéři, který jsme shlédli dopoledne v autobusu, by jí jako uplatnění jistě slušel.  Evidentně pokus o minimalismus. Zařazen snad proto, že další dílo patří Arvo Partovi, což je minimalismus jako řemen. Stabat Mater. Je to zajímavé, ale poněkud nekonečné. Po dvaceti minutách s paní sbormistryní rozhodujeme - při potlesku zahájíme ústup. Jsme ale roztroušeni po celém kostele, takže úkol zněl jasně - vzdálené oddíly musí být instruovány spojkou (já) a ústup koordinovaný, spořádaný a hlavně rychlý (všichni). -  Nacházím Verunku Pudlovskou, s níž odborně konzultuji pravděpodobnou vzdálenost konce skladby. Vrtí hlavou... podle textu prý ještě tak pět minut. Po deseti minutách už to vypadá nadějně... ale ne, ještě paní dirigentka nesvěsila ruce a sbor znovu nastupuje. Ale nakonec na sebe s Verčou mrkáme - už nemůže nic následovat, konec je nablízku.  A je to tu, potlesk - a Zvonky - Praha velmi spořádaně, v tichosti, leč odhodlaně prchají z kostela, protože za sebou mají dlouhatááánský den a jsme všichni utahaní jako koťata a pan řidič (je tady s námi) už by asi taky rád od volantu...

U hostelu jsme krátce po desáté. Ubytování je moc pěkné, jistě si nikdo nemůže stěžovat, byť zvnějšku vypadá budova jako nějaká bývalá továrna (asi i byla). 

Tak zítra první soutěž, večer koncert - držte nám palce!

Z Toruně JV


 

Návštěva pražského Zvonečku u šumperských Motýlů (doplněno o sobotu a neděli)

Velké přípravy vyvrcholily čtvrtek večer, kdy po zaklapnutí vlastního kufru a po mnoha neblahých zkušenostech z posledních let jsem přišel na myšlenku zavolat řidiči, zda je s námi počítáno. Bylo, jen o hodinu dříve - pan Staěk měl přistavit bus už v 7:40. A divte se, byl docela rád, že jsem mu zavolal. Prostě komunikační šum.

Ráno vyjíždíme z naší středočeské vísky. Plán byl v půl osmé, vyjíždíme o pár minut později.  Jedeme v tandemu dvěma auty s dcerou paní sbormistryně Monikou a jejími dvěma dětmi.  Přesněji řečeno, se dvěma z jejích čtyř dětí. Ptám se Jarmily, zda Monika trefí do školy. Trefí, zněla sebejistá odpověď. Nechávám tedy druhé vozidlo svému osudu a jedeme sólo - kupodivu D1 na Prahu celkem prázdná, takže před Nuselským mostem sjíždím do Nuslí - moje oblíbená zkratka přes Vršovice a Vinohradský kopec na Žižkov. Máme skvělý čas, pět minut před půl osmou jsme u školy. Krásné počasí, všechno klape. Výborně. Ale... telefon a v něm zoufalý hlas Moniky, které jsme neřekli, že je Husitská ulice zavřená. Podotýkáým, že Prahu vůbec nezná, neboť je z Vrchlabí a jedinou jí známou cestu jí proradní silničáři úskočně zavřeli. Nic naplat, vysazuji paní sbormistrovou a jedu pod Karlínský viadukt, kde evidentně sedí v autě a neví kudy kam. Jenže... Seifertka je už od Olšanky jedna veliká kolona. Minuty utíkají najednou jako splašené, mám nakládat autobus a vůbec ani nevím, kam přesně přijede...Někde na úrovni Krásovy  je jasné, že tenhle záchranný manévr je na dvě hodiny. Beru telefon a především si pečlivě ověřuji, kde opravdu jsou... bývalá zkušenost řidiče-brigádníka od pošty se náhle velmi hodí. Ano, stojí na vydlážděné ulici pod novým viaduktem. Velím jí otočit se, což se za chvilku daří a sláva, na prvních světlech doprava zvládne a už ji vedu naslepo k Bulharu. Zde doleva a pak - rozkaz zněl jasně - drž se kolejí. Mezitím už jsem doposkakoval k místu, kde se můžu otočit i já, takže jen čekám, kdy ji uvidím v zrcátku. Za chvíli (stále ve spojení) mám kromě zvuku i obraz, protože vidím ztracecnou dceru ve zpětném zrcátku a za další chvilku jsme u školy. Tam už stojí v Jeseniovce autobus, výtečně. Rodiče pomohli obětavě naložit věci ze třídy, takže se jen musíme zbavit obou aut - což je domluveno s Novou Trojkou, ovšem naráží na drobný zádrhel, že Jarmila má vstupní čip do garáže v autě. Pro upřesnění ve svém a to pěkně hajá v garáži v Kostelci. Ale Markéta Vokrouhlíková obětavě vybíhá z N3 a půjčuje svůj čip a ještě je tak hodná, že s námi zaparkuje. Minuta po deváté a jsme v autobusu, všichni na svých místech - je nás (tedy dětí) 29 -  můžeme vyjet. Sluníčko svítí, je krásně, takže - vzhůru na Kuks. Uvidíme, jak nám to bude časově vycházet, silnice u Šumperka jsou prý v bídném stavu. Úplně nejhůře budeme muset můj pečlivě připravený, leč hrubě ambiciózní plán okrouhat...

O jedenácté brzdíme v Hřibojedech na lesním parkovišti. Odsud jsme naplánovali krátký pěší přesun nezpevněným terénem přes Braunův Betlém na Kuks, což bylo operativní rozhodnutí širšího velení na základě informace internetových průzkumníků, že cílová oblast je stižena dešťovými přeháňkami. I řeklo si (moudře) velitelství - proč se cpát někam, kde prší.

Velím - jídlo, pití, pláštěnku s sebou. Zámysl operace - likvidace oběda v cílové oblasti Kuks. Vyrážíme.  

Braunův Betlém je několik soch po lesní cestě, takže se u každé zastavujeme a fotíme. Výhoda Zvonečků je, že zdaleka ještě tolik nefrfňají jako starší Zvonky, když je neustále šikuji ke skupinovým portrétům. Takže se můžete těšit na fotky a posléze z fotek. Přesun je spořádaný a cesta chvílemi blátivá až až. U lesního rozcestí se rozhodujeme, zda půjdeme po červené kolem Labe a pak na Hospital, anebo na Hospital a odtud na parkoviště (delší, zato horší cesta). Samozřejmě volím variantu 2. Ale nelitujeme... kolem poustěvniště sv. Františka přes krásnou sochu Madony přecházíme po kraji pole do zadního vstupu bylinkové zahrady Hospitalu. Je to nádherná zahrada se spoustou levandule a hlavně množstvím laviček, které obsazujeme právem početnějšho a velíme k eliminaci obědových zásob. Bije jedna hodina, a já pořád ještě vyhřívám v mysli naději, že bychom mohli aspoň druhou část mého ambiciózního programu splnit. Leč fotografické choutky samozřejmě převažují, takže napřed společná fotka u fontánky, další u sochy se vztyčeným mečem, pak u slunečních hodin, tady i zpíváme - na nádvoří je pusto prázdno, takže se zvuk krásnně nese. Kromě baroka, o němž dětem ve zkratce vyprávím, je nádvoří obdařeno spoustou čistých toalet. Tomu se nedá odolat. A to jsme ještě nebyli v hlavní a nejdůležitější části - dvou osmic Braunových soch Ctností a Neřestí. Na cestě k nim ještě zpíváme vcelku neplánovaně svatbě - sličná panna nevěsta  (pravda, s velmi zřetelně vzdouvající se nadějí) a ztepilý pan ženich se s námi fotí a zřetelně jsou potěšeni, když jim děti zpívají Voda, vodička. - Konečně. Jsme u balustrády, kde jsou umístěny proslulé Braunovy sochy. Rychle vbíhám do krámku se suvenýry, kupuji průvodce a rázem si můžu hrát na chytrého. U každé sochy se zastavíme, přečtu, co praví kniha a děti hádají. A věřte nebo ne, uhodly až na výjimky skoro všechny Ctnosti i Neřesti!

V tuto chvíli jsem již dávno opustil svůj pečlivě připravený plán, volám do Letohradu, abych nás omluvil, nedorazíme. Ani Častolovice dneska nebudou naší návštěvou poctěny. Snad jindy.  

Scházíme do údolí Labe (tady spíš Labíčka) a přes most stoupáme barokními schody k parkovišti ve vesnici. Sláva, tady je náš autobus. Velcí doplňují minerály z chlazených zásob pana řidiče, malí dostávají neméně hodnotnou tyčinku. Usazujeme se a vyrážíme směr Šumperk - už pouze s minimálními zastávkami. To nám to uteklo.. ale bylo ideální počasí: většinou oblačno, občas vykouklo sluníčko, ale žádný úpal - a hlavně nepršelo.

Z paluby zvonečkového autobusu (teď se chystám zpracovat první fotky, tak držte palce, ať to moc nedrncá...)

pátek 15:50 JV

* * *

Závěr dnešního dne - z Kuksu jsme do Šumperku jeli ještě tři a půl hodiny (s pauzou na odložení přebytečných tekutin na pumpě). Cestou řada uzavírek, kolon a taky jedna ošklivá nehoda s motorkou položenou na silnici a zasypanou sorbentem... motorkáře (asi naštěstí) nevidět.

A tedy z obav, co vlastně budeme celý den dělat, vzniklo čtyřicetiminutové zpoždění. Naštěstí byli rodiče našich šumperských kamarádů tolerantní a počkali na nás. Během krátké chvilky jsme se zbavili našich dětí, které si odváděly jednotlivé rodiny - a bylo vidět, že budou v dobrých a příjemných rukách. A my jsme se během krátké doby přesunuli do krásného penzionu a po osvěžující sprše jsme se vydali s Helenou Stojaníkovou a Ivanou Žůrkovou na výbornou večeři. Zasloužili jsme si ji, myslím.

Těšme se na zítřek - program je bohatý a určitě si ho užijeme. Počasí je k nám velmi milostivé - aspoň zatím.

Tedy - dobrou noc ze Šumperka!

pátek 22:20  JV


Sobota v Šumperku aneb provovýstup na Mount Hai severozápadní stěnou 

Sobotní ráno zastihlo podhůří Jeseníků v ideálním počasí pro horolezecké túry. Naši hostitelé pro nás na dnešní dopoledne vybrali trasu o nejvyšší obtížnosti - výstup na místní šestistovku Mount Hai (v místním dialektu "kopec Háj s rozhlednou") dosud nezdolanou severozápadní stěnou. Autobus nás krátce po desáté vysazuje u základního tábora "Na Vápenici"  ve výši cca 450 m n.m. , odkud se výprava o počtu zhruba šedesátky lezců a Šerpů (v místním nářečí Š'-merpů, jimž se nesprávně přezdívá Šumperkové) vydala k náročnému výstupu neprostupným terénem. Po hodinovém stoupání, kdy jsme jižjiž předpokládali překonání linie věčného ledu, jsme dorazili k dřevěnému stavení, zde zanechané snad samotným Hillarym, který se s Tenzingem o zdolání Mount Hai údajně ještě před Everestem neúspěšně pokoušel. Zde jsme byli přivítání příjemnou domorodou ženou, která nám (zřejmě po neblahých zkušenostech z minula) doporučila rozdělit se na skupinky, aby byla vrcholová cesta připravena s maximální precizností. A tak po dvou přípravných skupinách posléze na vrchol devětadvacetimetrové věže vystupuje - bez kyslíku, samozřejmě - i vrcholové družstvo vedené naší sbormistryní Nofčou, pravda, následovanou v patách obětavým lékařem výpravy MUDr. Bětkou Majerovou. S ním i zbytek výpravy, bez ohledu na věk i pohlaví. Obdivujeme pospolu panoramata himalájsko-jesenického podhůří s ostrou konturou hory Praděd Peak, jakož i vyrýsovaný půdorys města Šumperku, jež se těší přízvisku jesenické Káthmandů.

Než po úspěšném zdolání Mount Hai (631 m n.m.) zbývá ještě bezpečný návrat do základního tábora. Horští vůdcové Helena a Zdeněk Stojaníkovi volí rychlou jihovýchodní cestu prakticky po spádnici. I bez jištění lany je sestup zcela bezpečný, neboť všichni členové výpravy jsou zkušení lezci, a tak je sestup zatravněným terénem nemůže překvapit, jen někteří neužitečně a také bez valného výsledku tráví čas sběrem hub. 

Sestupujeme na lokální lesní komunikaci a odbočujeme vlevo. Nám, vybaveným mimořádně citlivým smyslem pro orientaci to připadá nesprávné, ale horští vůdcové jsou neoblomní. Po pár stech metrech ovšem odbočujeme na stezku používanou zřejmě pouze tibetskými mnichy a zakrátko se před námi otvírá místo vskutku kontemplativní - lesní kostelík s křížovou cestou, zřetelně pozůstatek raného křesťanského osídlení. Helena nám vysvětluje tajuplný původ onoho místa - bohužel má souvislosti i s čarodějnickými procesy a nechvalně proslulým inkvizitorem Jindřichem Františkem Bobligem z Edelstadtu a velení výpravy rozhoduje, že před sestupem do základního tábora na tomto místě poobědváme.  

A tak se i děje. Všichni členové výpravy otevírají své batohy a hodokvas může začít. Naše dospělá část je (pokolikáté už?)  překvapena, když se na improvizovaném piknikovišti jako zázrakem objevuje teplá káva z termosky, obětavě sem donesená našimi hostiteli. K tomu dortík dle staré arménské receptury, v místním dialektu zvaný Marlenka. A tak sedíme zády ke kostelu, hledíce na křížovou cestu, a všude okolo obědvají skupinky dětí - našich i promíchaných s Motýli a jejich rodiči, kteří s námi obětavě absolvují dnešní túru. 

Po jídle neustále nesmírně energická Helena ještě iniciuje prastarou motýlí hru, datovanou jistě k dřevním prvopočátkům jejich sborového tělesa. Hra může mít libovolný počet hráčů, kteří stojí v kruhu a uprostřed - za rytmického zpěvu připomínajícího domorodé zpěvy afrického buše - pobíhá trojice dětí, kteří mají v ruce mikiny. Na konci sloky každý mikinu pověsí kolem krku vybraného jedince ve vnějším kruhu a hra se opakuje. Helena zdůrazňuje, že hra má dvojí účin - zabavit děti na libovolnou dobu a současně je mít pod kontrolou na jednom místě. 

Již téměř odcházíme, mám sbalené fotonářadíčko a slunce najednou proniká lesem a jedním paprskem osvítí protilehlé zastavení křížové cesty, jehož vrchol se díky rozptylu světla rozzáří dokonalou aurou. Nevím, jestli se mi to podařilo vyfotit, ale byl to takový malý zázrak na konec pobytu na tomto opravdu charismatickém místě.

Pak už nás čeká ještě zhruba půlhodinka cesty po vrstevnici a před třemi čtvrtěmi na jednu jsme zpět v základním táboře. Volám pana řidiče Staňka a přesně v 12:45 nastupujeme do busu a vracíme se do města. Děti jsou v okamžiku rozebrány a dospělí odcházejí na pěší zónu do místní pizzerie na oběd.

Šumperk není velké město - má zhruba 30,000 obyvatel, ale střed města je opravdu výstavný a velice příjemný. Není divu, že se městu říkávalo malá Vídeň - kromě tradiční německé architektury jsou tu k vidění i zdobné secesní domy. A všude se člověk potká s příjemnými lidmi a úroveň místních podniků, kam nás naši pozorní hostitelé vzali, byla bez výjimky úžasná - od jídla a pití k příjemné a vtipné obsluze. Tak kdybyste si chtěli udělat výlet do Jeseníků, můžeme vřele doporučit. 

Po obědě krátký odpočinek a vzhůru na koncert. Naši hostitelé si nechali největší trumf v rukávu na konec - barokní klášter, v němž budeme zpívat, je překrásné místo s nádhernou akustikou. Stavitel navíc myslel na fotografy ještě v době, kdy do vynálezu fotografie chyběla nejméně čtyři století. A tak má prostora krásné vrchní světlo, pročež s díky odmítám umělé osvětlení reflektory s příjemně umrlčím zelenobílým tónem.

Koncert začíná - paní sbormistryně Stojaníková uvádí své svěřence, kteří napřed zpívají pohromadě (Barevné děti s Plameňáky), aby se postupně vystřídaly oba její sbory i samostatně. Pak je řada na nás a tím pádem bohužel i na mně, neboť nejen že mám proslovit díkuplný proslov o mnoha procítěných slovech, ale také zastoupit pana varhaníka Janštu. Proslov mi nedělá velkou obtíž, protože Helena Stojaníková už všechno řekla, takže stačí poděkování všem,  ale po dosednutí na klavírní židličku jsem nervózní jen což, ruce se mi potí, a prsty se třesou jako drahý pes. Někde v půlce první skladby mám neodbytný dojem, že takhle to nemůže dopadnout dobře, a tak zcela zavrhuji pokus hrát to, co jsem doma cvičil, a hraju co mi zrovna prsty na klávesy přinesou. Což přináší kupodivu aspoň částečné uklidnění, takže posléze dohráváme třetí a poslední skladbu vcelku v klidu. Nicméně beethovenku přepouštím paní profesorce Tupé na zbylé čtyři písničky s velikým ulehčením. To focení mi jde přece jenom zásadně lépe.

Končíme společnou skladbou, kterou diriguje domácí sbormistryně Helena. Takoiuvý houfec dětí před barokním oltářem vypadá velmi půvabně a tak si vylézám na galerii, odkud je vynikající výhled. 

Po závěrečné písni se všichni protagonisté jdou poklonit publiku, což nemine k mé nevelké radosti ani mně. Ale zdá se, že nikdo nehledá v kabelce shnilá rajčata, hurá. Šumperské publikum je zkrátka vstřícné, dobře vychované a velkorysé. Koncert končí, okamžitě se odnikud vynořují pomocníci, bourají stupně a odnášejí vše, co bylo pro koncert potřeba. Prostě jako u nás... znám to velmi dobře.

Děti jdou se svými náhradními rodiči na poslední večeři a nocleh. My jsme zváni na krásné jídlo do Opery - místního podniku hodného toho jména. Po vynikající večeři ještě krátké posezení v prostzorách sboru - mají celé jedno patro bývalé školy, s dvěma krásnými zkušebnami a spoustou úložných prostor. No, tohle paní sbormistryně nemůže vidět s lehkým srdcem - to nám asi nebude nikdy v rámci naší jinak krásné a příjemné školy dopřáno. 

Do jinak příjemné večerní nálady zvoní telefon od paní Zahradníkové, jejíž dceři bylo trošku špatně a nyní nebere mamince telefon, což samozřejmě na klidu nepřidá. Tlumočím problém Heleně, za chvilku se spojuje s náhradní rodinou - ne, všechno je v pořádku. Ano, zavolají mamince. Což obratem sděluji na patřičná místa a problém je vyřešen.

Jako v Praze i tady krouží témata kolem sborového života, sdílíme společné nadšení nad kreativní činností Unie českých pěveckých sborů, vyměňujeme si poznatky dobré i takové, jimž by bylo nejlépe se vyhnout. Kolem jedenácté se rozcházíme - my na poslední noc do našeho krásného penzionu a naši pozorní hostitelé do svých domovů.

Neděle 20. května 

Ráno se v klidu balíme - sraz dětí je čtvrt hodiny před desátoiu hodinou, v deset odjezd. Vycházíme z penzionu, a na křižovatce nás míjí náš autobus - přesný pan Staněk (a mimochodem se byl večer podívat i na koncert) bude na srazu, který je od nás cca 200 metrů, nepochybně včas. Pronáším k ostatním polohlasem vtípek, že bychom mohli jet i autobusem... a zřejmě to působí telepaticky, protože bus prudce brzdí, couvá zpátky do křižovatky, zastavuje na blikačkách, otevírá dveře a nakládací prostor... takže opravdu přijíždíme na sraz autobusem.

Tady už jsou všechny naše děti, Plameňáci, jejich sourozenci a náhradní rodiče.  Máme přichystáno ještě malé překvapení - děti už zpívaly, to by byla nuda,  takže teď budou zpívat dospělí. Mně pro nevhodnost hlasového zabarvení (nehodím se ani do sopránu, ani do altu) připadl kromě přednesu meziher post sbormistra, čehož se ujímám s rozechvěním, jež je této světové preméry hodno. Dámský minisbor zpívá naši oblíbenou odrhovačku "Velebný pane", kteroužto kompozici jsme nastudovali na večerní seanci u Motýlů. Můj dirigentský výkon je natolik originální, že Helena prská smíchy. - A pak už jen srdceryvné loučení všech se všemi, počítáme děti, pak ještě jednou a ještě jednou, až jich je konečně dvacet devět. Než se zavřou dveře, vyměňujeme si s dospělými tajné znamení, že všecho dopadlo dobře - od minulé soboty jsme do této sborově-zednářské symboliky zasvěceni.

Milí Motýli, děkujeme za krásný víkend. Děkujeme za vaši pohostinnost, za krásný program, příjemnou procházku podhůřím Jeseníků, spoustu milých lidiček, kteří nás obklopovali celou dobu. Děkujeme za krásný koncert a všechnu péči, kterou jste nám věnovali. U nás v Praze jste kdykoli vítáni - a třeba se některé to kratičké přátelstvíčko mezi dětmi ujme a třeba se navštíví i rodiny, které si vyměnily svoje zpívající ratolesti. 

Z paluby zvonečkového autobusu zdraví 

JV

 


Návštěva šumperských Motýlů u pražského Zvonečku

Minulý víkend se uskutečnila dlouho plánovaná první část výměny mezi šumperským sborem Motýli  a naším sborem. Přípravy probíhaly dlouho a intenzivně, jak se na akci podobného kalibru sluší a patří. Prvopočátek lze vlastně možná datovat až k říjnu 2016, kdy naše paní sbormistrová seděla porotou v Barceloně  a Motýli soutěžili.

Je třeba hned na úvod podotknout, že se málokterý sbor zvládne svým hostitelům podat takovou dávku rozčarování ještě dříve, než doopravdy přijede. Motýli to hravě dokázali: Když jsem odjížděl v pátek kolem čtvrté odpolední z práce, poslali mi nenápadně do cesty hned na pražské Pankráci svůj krásný, bílý, zbrusu nový nebo aspoň se tak tvářící, elegantní autobus s obrovským logem Motýli Children´s Choir, Šumperk, Czech Republic. Než jsem dojel na sraz do hudebky, míhalo se mi hlavou, jestli je vůbec možné, aby měli sakra svůj vlastní autobus - a ještě takhle krásný. Chabá výmluva, kterou se jinak od začátku milí šumperští sbormistři  Tomáš Motýl a Helena Stojaníková snažili tento naprosto jednoznačně negativní první dojem zmírnit  (autobus údajně není jejich, patří bývalému členu sboru a logo lze prý i zakrýt), už nic nemohla napravit.

I přesto jsme dokázali potlačit těžkou závist (autobus naštěstí rychle po jejich příjezdu odjel, takže někteří naši rodiče nestačili tuto epizodu ani postřehnout) a rozdělili v atriu naší školy šumperské děti poměrně hladce do rodin. Ještě jsem rychle stačil potěšit naše rodiče informací, že dětem starším deseti let vřele doporučuji koupit do pražské MHD plnotučné jízdenky, neboť přepravní řád je nemilosrdný, vlky z lesů žene hlad, a revizoři divá zvěř, a během pár desítek minut jsme osaměli s oběma sbormistry a paní Ivou Žůrkovou, která je asi v podobné funkci jako já ve Zvonečku – tedy dělá všechno a je za to výborně placená.

Když jsme si dostatečně vysvětlili téma autobus, ukázalo se, že ostatní náměty jsou v podstatě nekonfliktní a já jsem vyrazil s hosty do hotelu Olšanka, kde měli být ubytováni. Pamětliv rady slečny recepční, které jsem se již napotřetí toho dne odpoledne hladce dovolal (veden hrůzou, že rezervace pro naše hosty, kterou jsem osobně již v dubnu učinil, může mít nějaký skrytý aprílový defekt), zajel jsem do podzemních garáží tohoto druhdy socialistického podniku vjezdem z Lupáčovy ulice.

Pokud mohu doporučit, nenásledujte mého příkladu. Parkoviště bylo přeplněné, takže po bezvýsledném dvojím obkroužení nevelké podzemní prostory jsem nacouval do nějaké úskočné zábrany (naštěstí snad výsledkem pouze zborcený plast) a posléze zaparkoval před vyhrazeným stáním – jsou chvíle, kdy člověku začne být všechno jedno.

Pak už šlo všechno jako po másle. Mladík v recepci byl vysloveně příjemný, a dokonce nabídnul pro výjezd mého jen mírně pošramoceného vozíku bez nutnosti platit parkovné vtipné heslo – Motýl. I vyčkal jsem v podzemí, až se naši hosté ubytují, posléze je nalodil, a bez obtíží a dalších škod na vozidle i majetku hotelu jsme opustili parkoviště.

Nechtíce naše hosty příliš rozmazlovat hned první večer, uchýlili jsme se na večeři do naší oblíbené žižkovské hospody U tří trojek – s panem vedoucím Scholzem vše předem domluveno.  Ukázalo se, že i přes ten zhýralý autobus jsou šumperští dospěláci moc příjemní a milí lidé a že je s nimi milo pohovořit. Zkrátka naše krevní skupina, abych to velice zkrátil. Nicméně jsme se rozloučili relativně záhy – oni za sebou měli dlouhý den a nás čekala ještě obvyklá cesta domů do Kostelce u Křížků.

Ráno v sobotu jsem procitl zhruba o půl šesté. Nad oknem ležela mlha jak z londýnského hororu, což ve mně vybudilo řadu nesouvislých myšlenek týkajících se nadcházejícího dopoledne. Mám vůbec správně naplánovanou trasu?  Co když bude pršet (to vypadalo jako hodně pravděpodobná varianta). Co když bude na lanovce bezbřehá fronta? Dokážeme vůbec dojít k Rudolfinu, když jsme si původní trasu trošku prodloužili?

Jistě chápete, že v dané situaci už na spánek nebylo ani pomyšlení. I vyskočil jsem a začal prověřovat jednotlivé varianty. Kompjůtr mne prostřednictvím GoogleMaps uklidnil, že nejdelší trasa má něco přes tři a půl kilometru  a nejkratší – pokud bychom zbaběle zvolili úprk – jen necelé dva a půl kilometru. To by doběhl za tři hodiny i chromý o berlích, natož čiperné děti.

Dojeli jsme včas do parkoviště u Rudolfina, kam jsem si naplánoval ukrýt vozík, přes varovnou červenou ceduli OBSAZENO jsme zcela samozřejmě vjeli dovnitř a vcelku pohodlně zaparkovali. Přešli Mánesův most, sedli na tramvaj, popojeli tři zastávky a než se začaly srocovat děti, stačili ještě v nádherném sobotním ránu vypít v malé kavárničce krásnou ranní kávu.

O půl desáté už tvoříme u dolní stanice lanovky nezanedbatelnou a nepřehlédnutelnou skupinku. První obava je rozptýlena – po asi desetiminutovém čekání se skupinou asi dvanácti dětí a paní sbormistryní vcházím do lanovky. Pominu tradiční zdvořilost uniformovaného pracovníka pražských Dopravních podniků, který, bavíc se s kolegou, zdál se mojí záludnou otázkou, zda můžeme ještě nastupovat, vůčihledě rozhořčen, a poněkud nesourodě odvětil „Pane, já mluvím s někým jiným“. Nezklamal - co byste taky za ty peníze chtěli, že.

Ale sláva nazdar výletu, jsme po desáté všichni nahoře, a další z kamení mi padá ze srdce. Počasí nádherné a teď se jen dostat včas tam, kam se chceme dostat. Zkraje petřínských sadů trošičku bloudíme – všude čilý stavební ruch a směrovka „K rozhledně“ nás přivádí do slepé uličky přehrazené stavebním plotem. Nenechávám se vyvést z míry a předstírám, že jsme sem šli záměrně - kde jinde bychom se mohli vyfotit s kostelem svatého Vavřince a spoustou levandule. Ještě drobný výklad dětem a vzhůru otvorem v Hladové zdi, tentokráte již cestou správnou, k petřínské rozhledně. Pán v kase není mou objednávkou 74 dětí, 7 dospělých zdarma a 3 navíc nikterak rozhozen, a za chvilku již naše výprava totálně ucpává schody vedoucí nahoru. Ke cti personálu je třeba říci, že všechno zvládli s přehledem, rozdělili nás na dvě skupiny, po výstupu první zastavili druhou na ochozu ve cca dvacetimetrové výšce a teprve po chvíli vydali zelenou k prvovýstupu na nejvyšší patro, kam vede celkem 299 schodů.

Výhled na Prahu naprosto úžasný, není divu, že je naše stověžatá matička opěvána tolika básníky. A což teprve pro nás, jež jsme již skoro dvacet let náplavou malé středočeské vesničky o pětistovce duší. Hrad se svatým Vítem, Karlův most i na tu dálku slyšitelně sténající pod černavou turistů s oběma mosteckými věžemi jako na dlani, Týnský chrám, chrám sv. Mikuláše a samozřejmě na druhé straně Strahovský klášter. Děcka se fotí, některá trošku trpí závratí, jiná mají z výstupu zážitek až sportovní. Ale pomalu je čas jít dolů, naše pomáhající maminky a tatínkové si perfektně hlídají všechny děti, takže scházím jako poslední a dole jsou v pořádku všichni. Tedy samozřejmě až na naši paní sbormistrovou, která výlety do výšek po svých odmítá (vzpomeňte na Linz!) a místo toho se zašila někde s MUDr. Bětkou Majerkou a zřejmě tlachají u kafe. Čekáme. Děti se ovšem nedají ničím vyvést z míry, posedají si po dlažbě a nevzrušeně svačí mezi stavebními stroji a davem výšekchtivých turistů. Sláva, Nofča nalezena, můžeme odejít. Nyní ovšem ještě chybí záchodová skupinka, ale i ta se po chvíli v plném počtu i s doprovodem vrací a teď už opravdu směle velím k odchodu. Pamětliv úvodní blamáže, vysílám jednomužnou rekognoskační skupinu - MUDr. Vítka Vokrouhlíka (všimněte si, jak nenápadně hýřím těmi lékařskými tituly, aby bylo vidět, jak jsme nic nezanedbali a jak bylo všechno ošetřeno včetně medicínských záloh...). Vítek se po chvíli vrací - ano, tudy cesta vede. Za chvíli opouštíme prašné staveniště a jsme konečně na Petříně. Scházíme po úbočí s malými zastávkami tu na focení, tu na krátký výklad toho, co vidíme. Helena Stojaníková se nás snaží zahanbit znalostmi pražského panoramatu (a daří se jí to), všechno ví a dětem krásně vysvětluje, ale snažím se o protiútok a horečně načtený Poche „Prahou krok za krokem“ vydává neochotně práchnivějící zbytky svých mouder.

Vycházíme Myší dírou na Hradčanské náměstí a je naprosto jasné, že Hrad je dneska v takovém obležení, do nějž by se sedmdesátkou byť skvělých a způsobných dětí vkročil leda sebevrah. Leč na vrcholku Nerudovky aspoň oba sbory krásně zpívají „Kdybys měla má panenko“ k radosti a potěše nás doprovázejících a nemalému údivu cizojazyčníků všude kolem. Foťáky falešně předstírají mechanické závěrky, ač takovou starožitnost mám ve své zrcadlovce asi široko daleko sám... Cvak, cvak, cvak. Cvak, cvak, cvak. No prostě jsme okamžitě atrakcí, která s naprostou samozřejmostí silně konkuruje právě probíhající výměně Hradní stráže.

Ale je čas – máme poslední hodinu na cestu. Sestupujeme po schodech do Thunovské ulice, míjíme Dům u Zlatého kapra a my starší s povzdechem odoláváme lákavým vývěskám hostinců U Krále Brabantského či U Hrocha ...  Míjíme neméně lákavou ceduli Parlament České republiky a za chvíli jsme na Klárově. Odsud už jen skokem přes Vltavu – vítá nás pan Dvořák u Rudolfina. Přicházíme s nevelkým předstihem, první rodiče jsou však již připraveni k převzetí svých ratolestí i svěřených dětí. Ještě společné foto před slavnostně vyzdobeným Rudolfinem – dneska se zahajuje Pražské Jaro (jsme tady prostě dobře). Za deset minut jsou děti rozdány a zbývají tři, s nimiž obětavě počká Bětka Majerová, zatímco organizační komité ve složení 3 x Šumperk (Motýl, Stojaníková, Žůrková) a 2 x Praha (Nofča a moje maličkost) se odebírá do blízkého restaurantu Marina ke zhodnocení dosavadního průběhu a k zaslouženému obědu.

Po něm (mimochodem velmi příjemná zkušenost – konečně netrpím pocitem, že mluvím-li v centru Prahy česky, jsem hostem druhé kategorie) odvážím dospělé Motýly, s nimiž jsme si v průběhu oběda porozuměli až do potykání, do hotelu, abych je po krátkém odpočinku opět vyzvedl a převezl do kostela v naší dobře známé Dykovce. V půl páté naši skvělí rodiče opět perfektně načas přivážejí jak Zvonečky, tak motýlí Plameňáky. Zkoušení může začít.

Zkoušení má tu výhodu, že jsou-li zkoušenci v kostýmech, může fotograf zkoušet, co zkoušenci a sbormistr vydrží, a posléze to zkoušet vydávat za fotografie z koncertu. Proto leze mezi řady, bere obrázky z pódia nebo vůbec z bezprostřední blízkosti, zkrátka zneužívá absence publika, které by ho jinak bez milosti zapudilo jako nenáviděný hmyz. Nofča tuhle moji úchylku zná, takže záměrně nechala ve škole zapomenout límce ke kostýmům Zvonečků a tudíž k využitelnosti odsoudila jen největší detaily. Ale u koncertního a komorního sboru se jí už obstrukce nepovedly a tudíž lze využít naopak mnohé.

Krátká odbočka. Mám tenhle kostel rád. Nejen proto, že jsem devět let chodil do nedaleké školy, ale především proto, že je to skvělá funkcionalistická stavba, za kterou by se nemusela stydět ani úplně současná architektura. A taky samozřejmě proto, že vládce kostela – pan farář Daniel Majer – je po léta velmi dlouhá naším příznivcem a tenhle koncert je jenom jedním z mnoha, které jsme tu pořádali, a doufám ještě pořádat budeme. Mně jak umíněnému fotografovi navíc vyhovuje nádherné západní světlo, které naopak nemilosrdně oslepuje ubohé sboristy a sboristky, stojící na stupních před obětním stolem.

Přesně minutu po šesté začíná koncert. Umělecká ředitelka našeho sborového studia mi nařídila uvítací proslov, kteréhož jsem se zhostil v maximálně zestručněné verzi a jehož skončení mne zůstavilo ve velmi nepohodlném stavu: Co jsem to všechno měl říct a neřekl a komu všemu jsem to měl poděkovat a nepoděkoval.

Začínají naše koncertní Zvonky a komorní Abbellimento. Jde jim to převelmi, a poslední Ubi caritas et Amor bzučí tak krásně, že zapomínám, že jsem tady především fotografem. Po nich nastupují hosté – naši milí Plameňáci. Mají to pěkné, pestrý program s flétničkami, nakonec si na flétnu téměř basových rozměrů zahraje i paní sbormistryně Stojaníková, motýlím dětičkám sluší kostýmy a vůbec je na co se dívat a co poslouchat. Lidovky zdobí pánská sóla, zkrátka žádná nuda a vůbec - hezky jim to zpívá.  Poté naše Zvonečky – stejný program budeme za týden zpívat v Šumperku, jenom tam nebude pan varhaník Janšta, jehož improvizace vždycky obdivuji. A nakonec společná písnička, kterou jsme si nazkoušeli už dneska před Hradem. Oba sbory, které se stěží vejdou na stupně před obětní stůl dneska diriguje naše paní sbormistryně, za týden v Šumperku to bude Helena Stojaníková.

A rodiče potleskem nešetří, takže koncert končí velikým aplausem a šesticí kytek pro sbormistry a doprovazeče. (Pro dokreslení, co se vše může pokazit, ty kytky byly dávno objednány, ale někdo nám zřejmě úmyslně objednávku telefonicky zrušil, leč paní Sklenářová se nedala a kytky i přes tento obmyslný úskok zajistila).

Koncert končí kolem půl osmé, a my se loučíme s našimi rodiči – mnozí mají ještě tajné plány pro své krátkodobé svěřence. Balíme věci, nakládáme do aut, snažíme se kostel přivést do původního stavu, aby mohl nadále sloužit účelu, k němuž byl postaven, a kolem osmé se vracíme do naší milé žižkovské hospůdky U tří trojek. Tady na nás čeká pěkná kachna s variací knedlíků, zelím… A po kachně se dostane na stůl tolik témat a tolik příhod, které si musíme vzájemně povědět a sdílet – se sborem se zkrátka zažije ledacos, a kdo jiný má pro takové příběhy pochopení než ten, kdo zažil či zažívá věci velmi podobné. Až najednou s údivem zjišťujeme, že jsme v  rozměrné restauraci úplně sami. I loučíme se s personálem, vyzvedáváme u školy auto a naše milé hosty odvážíme naposledy do Olšanky. A my domů, já s náloží téměř čtyř set fotek - je jasné, že všechny najednou a přes noc nezvládnu, takže na galerie si budete muset chvíli počkat, a Motýli taky.

Nedělení ráno už probíhá jako na drátku – u školy jsme s již vyzvednutými dospěláky kolem čtvrt na deset a během pár minut je už kolem nás rojení našich rodičů a spousty dětí. Když doráží autobus, nastává veliké loučení… leckteré oko nezůstává suché. Samozřejmě i nyní si mnozí rodiče všímají Motýlobusu, upozorňují mne na tuto naši naprostou nedostatečnost, a paní Pelková navrhuje, že bychom měli jít po výplatě taky koupit nějaký autobus. Inu, nejsem proti, jen ta výplata asi bude muset být násobena tisícem a v eurech.

O půl desáté se odlepuje šumperský autobus od chodníku pražské Jeseniovy ulice, ale než se dveře definitivně zavřou, loučíme se se sbormistry tajným znamením, jež značí, že vše dopadlo dobře. A tak se moc a moc těšíme na příští týden – byl to krásný víkend a až na jedinou výjimku se obešel bez zdravotních komplikací. Za obětavé ošetřování té jediné výjimky chci poděkovat paní Čížkové. Ale poděkování patří všem, kteří propůjčili své domovy našim milým šumperským kamarádům, všem, kteří pomáhali s organizací, všem, kteří s námi chodili po Petříně a Starém Městě, všem, kteří přišli na koncert a vůbec všem, kteří přiložili tu či onde ruku k dílu. Poděkování patří samozřejmě i rodičům šumperských dětí, které své ratolesti důvěřivě vydaly neznámým Pražákům. A oběma sbormistryním, všem doprovazečům a všem dětem!

Milí Motýli, za pár dní na viděnou!

JV  15.5.2018


2018

Ještě tady není, ale za pár dní bude. Přejme si, aby ta osmička na konci byla pro nás pro všechny osmičkou šťastnou. Naše země bude slavit sté výročí svého založení, doufejme, že v klidu a míru a snad i důstojně, jak se na takové jubileum patří.

Náš Zvoneček pojede svou cestou dál, dokud budeme schopni ho vést a práci, kterou si určujeme sami, budeme schopni vykonávat tak, abychom z toho měli sami dobrý pocit. I proto jsem vpletl do svého rudolfinského poděkování pár vět, které tam obvykle nebývají (odpůrci proslovů se nemusí bát, že bych měl touhu tuto část rozšiřovat). Protože však základním motivem bylo a je poděkování všem našim příznivcům, dovolím si své povídání zde zopakovat a naopak ho rozšířit o všechny ty, kteří nebyli z časových důvodů jmenováni, podílejí se však také na zdaru a práci pro sborové studio Zvoneček měrou nemalou. 

***

Dámy a pánové, vážení příznivci našeho sborového studia,

chtěl bych připomenout nejen náš sborový rok, ale také to, kam směřujeme a o co se snažíme.

Jestliže vrcholem té loňské, jubilejní dvacáté sezóny byl dlouho připravovaný zájezd komorního sboru do Japonska, byli jsme letos o mnoho skromnější. Zúčastnili jsme se krásné a náročné mezinárodní soutěže v rakouském Linci - 6. ročníku festivalu Antona Brucknera. Oba naše vrcholné sbory - koncertní Zvonky i komorní Abbellimento osvědčily v mezinárodní konkurenci své kvality a přivezly tři zlaté medaile, zvítězily ve dvou soutěžních kategoriích a naše provedení skladby Věneček Zdeňka Lukáše zaujalo porotu do té míry, že se rozhodla za něj udělit Abbellimentu zvláštní cenu.

Jaká ale byla cesta k tomuto úspěchu, respektive ke všem těm úspěchům za uplynulých dvacet let práce sborového studia Zvoneček? O tom většinou nemluvíme, ale zdá se mi, že připomenout by to bylo dobré.

Recept na úspěch má obecně tři ingredience. Především talent a jeho správné použití. Za druhé samozřejmě kus štěstí, bez toho nejde nic. Ale za třetí - a toho je nejvíce - neustálá píle, dřina, touha se zlepšovat. To jsou ty mimořádné zkoušky a víkendová soustředění, která začínají už u našich nejmenších. Už tam se učí disciplíně, souhře, i tomu, že sólo může zpívat jenom jeden či jedna. Bez pochopení základního principu, že jedinec přispívá svým nejlepším výkonem celku, to prostě nejde. Ale cesta k úspěchu není povinnost. Je to jen jedna z cest. Stejně tak, jako se rodiče snaží vybírat pro své děti to nejlepší, vybírá si i naše sborové studio ty nejlepší, ty, kteří jsou ochotni a schopni akceptovat náš styl práce, který je bezpochyby náročný, o to větší radost ale můžeme mít z jeho výsledků.

Možná vás napadne, proč tyto zcela evidentní věci složitě připomínám. Je to proto, že si celý život myslím, že je důležité na sebe i na budoucí pokolení klást co nejvyšší nároky, a nejvíc na ty, kteří jsou obdařeni talentem a bystrým myšlením. Bohužel vídáme čím dál častěji, že tento princip je rozporován. Zamlžován. Rozmělňován a změkčován. To bychom neměli dopustit. Slovy jednoho současného německého autora: měli bychom podporovat - a požadovat.

Požadujme tedy výkon a disciplínu - a všem, kteří nás v tom v uplynulém roce laskavě podporovali, bych rád nyní poděkoval.

***

Především jsou to právě děti a mladí lidé, kteří dokázali po celý rok skvěle pracovat. Děkujeme tedy všem členům sborového studia Zvoneček. Oni musí cítit nejvíce, že jejich práce má smysl a že podporu, které se jim dostává ze všech stran - od rodičů, od vedení sboru, i zvnějšku - proměňují ve skvělé výsledky.

Na vánočním koncertě jsme se rozloučili se čtyřmi dlouholetým členkami sborového studia. Nejstarší z nich byla poslední zakládající členkou Zvonečku, zpívala tedy přes 21 let. Nejmladší odcházející zpívala 15 let. Chovám naději, že jim sborový život, tisíce zkoušek, stovky koncertů a desítky soutěží a zájezdů daly do života mnohem víc než jen to, že se naučily dobře zpívat.

Dovolte mi nyní poděkovat za podporu nejen v tomto roce, ale po celou dobu existence našeho sborového studia vedení Gymnázia a hudební školy a v první řadě jeho řediteli, panu Filipu Magramovi.  Jemu osobně patří velký dík.

Za mnohaleté přispívání ke zdaru našeho počínání velice rád děkuji Lidovému bytovému družstvu Praha 3 a nakladatelství Olympia, jmenovitě jeho řediteli Karlu Hejnovi. Obě tyto instituce nám poskytují finanční a materiální pomoc bez očekávání publicity, pouze z přesvědčení, že to, co děláme, je dobré.

Naším stálým partnerem je Městská část Praha 3. Bez její dlouholeté podpory bychom sotva dosáhli toho, čím se dnes můžeme pochlubit. Za prostředky z grantů děkujeme ale také Hlavnímu městu Praze a Ministerstvu kultury České republiky.

Poděkování patří paní grafičce Hance Glazer - Pokorné, která nám v tomto roce připravovala programy velkých koncertů a je autorkou veškerých grafických materiálů na našem 10. CD.

Chci dále poděkovat všem, kdož se podíleli a pomáhali na přípravě a bezvadném chodu vánočního koncertu. Evě Pudlovské, Hance Kačírkové a paní Markétě Štruplové za veškerou práci s organizací a prodejem vstupenek. Veronice Pudlovské a Markétě Tylšarové za práci s dětmi, rozezpívání, hlídání. Paní Sklenářové za zajištění květin. Emilovi Červenému za precizní inspici a řízení všech pomáhajících rodičů, jejichž jména ke své hanbě nejsem schopen dohledat, ale vězte, že právě oni, kteří mají v průběhu koncertu na starosti sbory, čekající v podzemí Rudolfina na své vystoupení, jsou velice důležitým článkem a zaslouží veliký dík.

Za natočení koncertu patří dík Jirkovi Boháčkovi - můžeme se tedy opět těšit na videozáznam.

Vojtovi Vidmanovi a Danu Pudlovskému díky za pomoc s dovozem a vrácením praktikáblů, jakož i všech rekvizit, které jsou pro koncert potřeba - od kupy ťukátek a nástrojů pro ty nejmenší přes náhradní punčocháče, sukně, blůzky a peleríny pro zapomnětlivce všech kategorií až po noty pro mužskou sekci. A všem členům a členkám Rady našeho Sdružení - byť zde nejmenovaných - chci poděkovat za celoroční ochotu přiložit ruku k dílu. Mužské sekci - letos výrazně posílené - mám vzkázat dík paní sbormistryně za trpělivý nácvik, docházku do zkoušek a mohutný výkon na koncertě.

V neposlední řadě veliké díky zaslouží naše slečna klavíristka Kristýna Donovalová. Ač stále ještě v rekonvalescenci, na hraní to nebylo poznat - to by Kristýna nikdy nepřipustila. Mezihry v Martinů koledě jsem si aspoň já užíval jako nikdy předtím - vytahuje jiné tóny, hraje úpně jinak, ale krásně - po svém. - Pan varhaník Jakub Janšta opět ukázal, že je Pan Varhaník: jeho improvizační mistrovství dalo všem posluchačům koncertantní závěr úplně jednoduché písničky Veselými hlasy spolu prozpěvujme a když zazněl velkolepě narejstříkovaný závěr Ebenova Slavíčka ve druhé půli, měl jsem dojem, že už může následovat jen konec světa.

Za všechny mi pak dovolte na závěr poděkovat paní sbormistryni, i když jste to na koncertě vyjádřili všichni mohutným potleskem. Vybírá dětem kvalitní repertoár a zakládá si na tom, že vychází především z české sborové literatury. Proto snad na žádném koncertě nechybí díla Petra Ebena, Ilji Hurníka, Antonína Dvořáka a řady dalších, byť méně známých českých skladatelů nebo upravovatelů lidových písní. Když jí po koncertě krásně děkovaly její čtyři odcházející svěřenkyně, děkovaly právě za tu spoustu krásné muziky.

Přeji vám všem do nového roku jen všechno dobré.

28.12.2017  Jan Vančura


Co napsal Jiří Kolář k našemu programu 5. prosince - zahajovací koncert Dnů Bohuslava Martinů

      Miluji sborový zpěv pro jeho jedinečnou sílu jednoznačného společného vyjádření obsahu skladby. A miluji sborové zpívání předškolních a školních dětí a mládeže, a to nejen pro jeho specifickou zvukovou krásu, ale i pro pohled do ušlechtilých, hudebním prožitkem prozářených tváří, které mi vždy vracejí naději, že není ještě vše ztraceno v současném světě plném nepochopitelných válek, náboženské nenávisti a celospolečenského, všemi způsoby propagovaného násilí.

      Mezi naše nejúspěšnější současné dětské sborové školy patří i pražské Sborové studio Zvoneček, kterému svěřili pořadatelé program letošního zahajovacího koncertu 23. ročníku hudebního festivalu Dny Bohuslava Martinů. Důvodem je i to, že v něm samozřejmě nemůže chybět komorní kantáta Bohuslava Martinů Otvírání studánek, skladatelova vyznání lásky k rodnému kraji. A toto dílo zní nejpravdivěji v provedení dívčího nebo dětského sboru. Pod vedením zakladatelky a dirigentky Jarmily Novenkové vstoupil Zvoneček již do své 22. koncertní sezóny. Dalo by se jistě spočítat, kolik dětí prošlo za tuto dobu jeho sborovými kolektivy, kolik nastudovaných skladeb provedly ve stovkách koncertů a koncertních vystoupeních, kolika významnými oceněními obohatily na mezinárodní úrovni české interpretační sborové umění. To všechno je jistě nesmírně důležité, ale je to především statistika. Nejdůležitější jsou stopy prožité hudební krásy, která zůstává trvale zvonit v srdcích všech, kteří měli to štěstí zpívat v některém z oddělení Zvonečku, hudební krásy, kterou naplnily duše svých posluchačů na celém světě.        

      Přípravný sbor Zvonečky, koncertní sbor Zvonky a dívčí komorní sbor Abbellimento nabízejí se svou sbormistryní Jarmilou Novenkovou posluchačům zahajovacího koncertu 23. ročníku Dnů Bohuslava Martinů nejen ukázky oblíbených skladeb naší sborové klasiky (A. Dvořák, J. Křička) a reprezentativní přehlídku úspěšných sborových skladeb a výběrů ze sborových cyklů našich skladatelů 20. století (I. Bláhy, P. Ebena, J. Hanuše, I. Kurze, J. Nováka, M. Novenka, M. Raichla a J. Temla), ale i náročné skladby B. Martinů – Koledu z Kytice, H 260, Zavírání lesa z cyklu Česká říkadla, H209, Narození Páně z cyklu Tři písně posvátné a jako dramaturgické vyvrcholení koncertu komorní kantátu Otvírání studánek, H 354.

      Rád bych popřál svým přátelům ze Sborového studia Zvoneček co nejkrásnější sborové zpívání a všem posluchačům, aby spolu se Zvonečkem „zahnali zlý moci, vyhnali nemoci” a udrželi naši českou studánku, rubínku vždycky čistou.

Jiří Kolář

Hudební publicista

A na záznam tohoto krásného koncertu - opět díky Jiřímu Boháčkovi - se můžete podívat tady:  https://youtu.be/rplVz33iHgg


 

Archiv článků od roku 2005

Napsali o nás...

 

Realizace: i-servis.cz