Sborové studio Zvoneček / Aktuality

Hudební škola hlavního města Prahy

Mezinárodní festival adventní a vánoční hudby s cenou Petra Ebena

Listopad se přehoupl v prosinec, který přišel s bílým kabátkem. Pro někoho může sníh být na obtíž, rozumím tomu, asi nikdo se netěší na břečku, která se i opravdu následující den dostavila, ale vidět Prahu pod bělostným popraškem je přeci zážitek! Jak často máme takovou příležitost ve městě, kde se vločky vytrácí v momentě, co se dotknou povrchu zemského? Sníh však není hlavním hrdinou tohoto příběhu.

Ráno začínalo drobným chaosem. Snad každý člen sboru zná ten pocit před koncertem či soutěží, když si balí věci do tašky. Mám všechno? Tahle otázka v mé hlavě padla nesčetněkrát. Nechtěla jsem se dostat do situace, že bych si zapomněla kus sborového oblečení, nebo snad dokonce svačinu. A tak jsem svou tašku raději několikrát zkontrolovala, než jsem se vydala na cestu.

Postupně jsme se zachumlaní v šálách scházeli u zadního vchodu Hlaholu. A když se konečně otevřely dveře, směli jsme vkročit do budovy. Okamžitě na nás dýchlo teplo. Tváře začaly ztrácet červeň a z prstů odešla ztuhlost způsobená zimou. Chybělo ještě rozehřát to nejdůležitější v našem těle, nástroj, bez kterého bychom se neobešli, hlasivky.

Po pečlivém rozezpívání a oblečení do koncertního oblečení se nám povedl získat čas na vyzkoušení akustiky v sále. Nastoupili jsme si do tří řad na praktikáble a pod vedením paní profesorky si vyzkoušeli úseky našeho bohatého programu. Akustika nás mile překvapila. Krásný sál se zdobnými lustry nesl naše hlasy a pomáhal nám utvářet hezký souzvuk. Zatím bez nervozity jsme se po dozpívání navrátili zpět do šatny. Přípravy vrcholily. Až konečně. Přišla řada na Zvonky. Jako záplava červené jsme vstoupili do sálu a čekali na naše představení.

Po potlesku zavládlo ticho, které jen podpořilo nervy, které se pomalu dostavily. S výhledem na porotu jsme čelili úkolu vydat ze sebe to nejlepší. Jakmile paní profesorka pozvedla ruku, uvolnili jsme se a zpívali o život. Doprovázel nás klavír, v jedné skladbě fagot, a dokonce jsme zapěli i bez doprovodu, na vlastní pěst. Po doznění posledního tónu se ozval hlasitý potlesk od starších holek, které nás bedlivě poslouchaly. Zvládli jsme to.

Pak přišla řada na Abbellimento. Daly jsme si záležet na výrazu a na správné intonaci, která nás dovedla k neuvěřitelnému zážitku. Akustika nám dokonale vycházela vstříc, zbavila nás veškerých obav a umožnila nám si odnést skvělý pocit.

Tím naše dopolední činnost skončila. Úspěšně jsme odzpívali a už zbývalo jen čekat. Nic už nemohlo rozhodnutí porotců ovlivnit. A jak vlastně zpívaly ostatní sbory? Neměli jsme ani ponětí, jak si vedly. Nicméně jsme mohli odejít s klidným srdcem, že jsme se vynasnažili jak jen to šlo. Postupně jsme se rozprchli do všech koutů zasněžené Prahy s informací, že se večer koná v kongresovém sále hotelu Olšanka vyhlášení a soutěž o Grand Prix, které závisí na našem úspěchu.

Sešli jsme se znovu až večer, když už v ulicích vládla tma, kterou prořezávaly pouliční lampy.
Než jsme si posedali v kongresovém sále, přivítala nás jedna paní s otevřenou náručí. Došla jsem za ní a s úsměvem povídám: „Mohla bych se vás zeptat, kde je tady ten sál, kde se pořádá vyhlášení?” Jediného, čeho se mi dostalo bylo: „Nerozumím.” Nic víc nic míň. Dala jsem se tedy do pátrání sama. Až po chvíli jsem zjistila, že jsem celou dobu stála přesně u těch dveří, za kterými se sál nacházel. Stačilo je jen otevřít. Nicméně jsme se nakonec všichni sešli a zabrali si sedačky vedle sebe.

Sic s malým zpožděním, ale přeci se ozvaly fanfáry a na pódium vkročila žena s mikrofonem v ruce. Atmosféra v místnosti se napnula. Byly nám představeny sbory z Polska, Slovinska, Švédska, Jihoafrické republiky a další. A jak jsme tam tak seděli a čekali na naší kategorii, trápila nás nervozita, která stále víc a víc nabývala na síle.

Na řadu přišly dětské sbory, kde se sice Zvonky zúčastnily jako jediné, ale jak je dobře známo, pásma se udílejí podle počtu bodů, tudíž vůbec nezáleží, kolik sborů se zúčastnilo. Chytli jsme se všichni za ruce a vyčkávali, až uslyšíme jaké pásmo jsme si zasloužili. Část stresu z nás opadla ve chvíli, kdy nám na účtě přibylo zlato! Mile nás překvapila i zvláštní cena poroty za hlasovou kulturu. Napjaté ticho roztrhl mohutný jásot, náš nadšený křik.

O pár minut později se tato scéna opakovala. Po zdlouhavém napínání jsme zjistili, že Abbellimento se stalo vítězem kategorie a k tomu dokonce vyhrálo cenu Petra Ebena! Tělem proudilo upřímné překvapení a radost. Všem na tvářích zářily široké úsměvy. A já měla dokonce tu čest dojít s paní profesorkou na pódium přebrat ocenění. Byla jsem dost nesvá, a tak mě paní sbormistryně chytla za ruku a společně jsme došly až k porotě pro poháry a diplomy.

To, co nás ale všechny dostalo do kolen, byl postup obou sborů do nejvyšší soutěže Grand Prix. Nemohli jsme uvěřit svým uším. Dokonce ani ve chvíli, kdy nám paní profesorka losovala pořadí. Přicházela další vlna napětí.

Sbory čekalo jedno vystoupení, které mělo rozhodnout, kdo je tedy tím absolutním vítězem soutěže. Překvapení ale šťastní jsme se rychle dali do lehkého rozezpívání a následně k přezpívání acapellových písniček, které jsme měli za pár minut zazpívat na pódiu přede všemi.

S koncertním sborem jsme byli na řadě čtvrtí. Jen co jsme se dali do zpěvu, zaskočila nás otřesná akustika, která tón neposílala dopředu. Nenechali jsme se však zastrašit. Zpívali jsme s radostí jako vždy a poprali se s podmínkami. Jako šestí jsme pak nastoupily na pódium s Abbellimentem. My, které jsme již zpívaly s koncertním sborem jsme ostatní dívky na akustiku upozornily, a tak nebyly tolik zaskočené. Dostalo se nám krásného porovnání. Skladbu Ubi Caritas jsme zpívaly jak v Hlaholu, tak v kongresovém sále. Zatímco z Hlaholu jsme si přinesly překrásný zážitek, z pódia Olšanky jsme si odnášely leda obavy.

A bylo to tu. Vyhlášení Grand Prix, nejvyšší soutěže. Seděli jsme jako přikovaní a drželi se za ruce. Nepočítali jsme s výhrou, ale byli jsme spokojení s našimi výkony. Nemohli jsme se dočkat až to bude za námi, až se dozvíme výsledek. A také jsme se brzy dočkali.

Vítězem Grand Prix mezinárodního festivalu adventní a vánoční hudby s cenou Petra Ebena se stává (chvíle napětí) Abbellimento!

Neuvěřitelná radost, slzy v očích. Nahrnuly jsme se na pódium a objímaly se a jásaly. Všechny nervy povolily.

Na závěr bych se s vámi ráda podělila o poslední písničku toho dne. Jak jsme tak stály na pódiu, přišla za námi již známá paní s mikrofonem dožadující se ještě jedné písně . Na něco takového jsme nebyly připraveny. Rychle jsme se snažily vymyslet, co by se tak dalo, když tu nás paní přerušila, že bychom si mohli všichni zazpívat Adeste Fideles. Většina z nás znala akorát melodii, ale slova...ta pro nás byla španělskou vesnicí. Rychle jsme si text od paní profesorky vyslechly a začaly spolu s ostatními sbory zpívat. Nějak jsme se s tím popasovaly. A co nám taky zbývalo? I takováhle překvapení patří k životu zpěváků. A jak říká paní profesorka: „Umělci mají těžký život.”

Tereza Nováková


Dobrý večer,

kdo čeká reportáž z Ceny Petra Ebena 2018, určitě čeká správně... a dočká se, neboť se podařilo angažovat nového člena (nebo členku? nechte se překvapit!) naší redakce a prvním příspěvkem by mělo být právě povídání o tomto krásném dni.  

Ale úplnou náhodou jsme se dověděli, že ČT Art dávala nedávno znovu záznam ze Svátků písní Olomouc 2007, které absolutně vyhrál kdo? No přece Zvonky - Praha! Mezi 127 sbory z 15 zemí. A ta reportáž je tady:  https://www.ceskatelevize.cz/porady/10123340540-svatky-pisni-olomouc/

váš JV


Dobrý poslední den ze Střelských Hoštic,

vzbudili jsme se do krásného rána - předpověď tentokrát nelhala! Slunce svítí jako o závod a celý areál hned dostal mnohem optimističtější vzhled. Budíček - stejně jako včera - o půl osmé a po něm v osm gong na snídani. 

Poslední den je ve znamení úklidu, musíme co nejdříve předat pokoje a přenést si zavazadla už do auly. Trvá to přece jenom pár desítek minut, dospělí postupně procházejí všechny pokoje, aby nikde nezůstal nejen nepořádek, ale hlavně nějaké zapomenuté věci. V půl desáté krátká dělená zkouška a po ní krásná hodinka venku se svačinou, koloběžkami, skateboardy, houpadly, prolézačkami, skákacím lanem - prostě vším, co nám hoštický areál může nabídnout, když je jenom trochu hezky. A to dneska opravdu je - však se shodujeme s ostatními dospělými, že bychom tu klidně ještě pár dní vydrželi.

O jedenácté poslední zkouška v aule, projíždíme všech devět písniček. Většinou už všechno děti umí nazpaměť, tak není třeba koukat do novin, zní obligátní pokyn paní sbormistryně. A nezapomněli jsme ani na svátek Tadeáše, ani na narozeniny Aničky Zahradníkové. -  Před polednem už přijíždí i náš autobus - hodina odjezdu se opravdu přiblížila. Ještě poslední oběd, pak už nakládáme, vracím všechny klíče (ukazuje se, že poněkud předčasně - v jedné z šaten zůstaly zamčené koloběžky...tak si musím ještě jednou klíč znova vypůjčit) a pak už jen vyhodnocení bodování úklidu, které vede David s Verčou v aule.

Loučíme se s milými Hošticemi, a těšíme se na shledanou s koncertním sborem 3. srpna 2019.

*  *  *

Byl to opravdu příjemný prodloužený víkend! Děkujeme všem, kteří tu s námi byli, především asistentkám Verče, Monice a Bětce - neměla naše paní doktor tentokráte moc práce, snad jenom jedno odřené koleno. Všem pak za pomoc při zpívání, při dělených zkouškách, a Verče za nápaditá rozezpívání, která děti vždycky baví. - Maminkám paní Rozsypalové a Vlasákové nejen za pomoc ve chvílích volna a při výdeji stravy, ale především za práci s katalogizací not, které jim připravil a přivezl ze školy David Velek. Jemu patří dík za perfektní přípravu i realizaci všeho, co si pro děti navymýšlel - od Sherlocka přes laserové bludiště (materializované červenou stavební šňůrou) a opravdovou fungující poplachovou ústředničku až po diskotéku, bodování úklidu a vůbec pomoc na každém kroku. Škoda jen, že ho máme tak daleko. A samozřejmě největší dík patří Nofče, která tři dni s dětmi zpívala, trpělivě opakovala výslovnost i intonaci, zkoušela sólisty a zářila nadšením, když se to nakonec pěkně povedlo. Já jsem si - kromě obrázků a popisování hoštického dění -  tentokrát pěkně zadoprovázel na klavír - a ani jsem si nemohl stěžovat, že jsem dostal noty pozdě nebo vůbec, neboť všechny a včas. 

Tak myslím, že se nám to celé pěkně vyvedlo. 

Z paluby zvonečkového autobusu 30. října ve 14:40  asi 40 km od Prahy

 váš Jan Vančura


Dobrý pondělní den ze Střelských Hoštic,

budíček o půl osmé a po něm v osm dobrá snídaně. Už několik let se tu koná formou švédských stolů - vezmi si co chceš a kolik chceš. K pečivu jsou tu sýry, máslo, šunka, med, džem, nechybí ani čerstvá zelenina. A pro zdravě žijící - cereálie a mléko. Zkrátka každý si přijde na své a dokáže si vybrat. 

Ranní zkoušku zahájila Verča Pudlovská rozezpíváním a po ní jsme děti rozdělili na soprán a alt. Soprán zůstal v aule s paní profesorkou a její asistentkou Verčou, alt si vzali na starost Bětka Majerová s Monikou Pikorovou. Protože předmětem výuky byl dnes dopoledne zpěv cizojazyčných textů - začali jsme s "Es ist ein Ros' entsprungen" (Aj, růže rozvila se), kde se první sloka zpívá v originále. Ovšem děti vzaly němčinu jako lehce stravitelnou pokroutku, takže s dvojhlasým a ještě cizojazyčným textem samozřejmě neměly žádný problém. Inu, výběrové děti. V době svačiny se počasí trošičku umoudřilo, takže na své si přišli majitelé koloběžek a kolečkových bruslí, a kdo neměl, skákal přes lano. To je oblíbená zvonečková disciplína a její zvládnutí je pro přijetí do koncertního sboru snad ještě důležitější, než přesná intonace a udržení svého hlasu. Sportovní podujatí bylo skutečně masové, přece jenom už druhý den nemoci ven je pěkná otrava, ale vše probíhalo organizovaně a v pořádku, takže výsledkem je jediné mírně odřené koleno, které promptně ošetřila MUDr. Majerová.

Leč na začátku další zkoušky jsme nuceni sdělit dětem jedno nepříjemné překvapení. Ztratil se nám gong! A nikdo ho nemůže najíti. Naštěstí se na odpoledne ohlásila návštěva zcela nečekaná. Z Baker Street přijíždí přímým expresním vlakem Londýn-Charring Cross - Dover - Calais - Cheb - Plzeň - Horažďovice - Střelské Hoštice - Střelské Hoštice zastávka sám Sherlock Holmes. Pochopitelně v doprovodu svého přítele, MUDr. Watsona.

Po obědě očekáváme ve zšeřelé aule vzácnou návštěvu. Počasí se zcela přizpůsobilo potřebám slavného detektiva. Hoštická mlha si s londýnskou vskutku zadati nehodlá. Již tak nedlouhá viditelnost se zkracuje natolik, že od tennisových kurtů se obrysy čističky stávají jen potemnělou konturou na chmurném pozadí zvolna opadávajícího anglického parku. 

Přesně o druhé do auly vstupuje muž štíhlé, vysoké postavy, jehož ostře řezaný profil s orlím nosem i přes pokrytí typickou čapkou o dvou štítcích naznačuje, že jeho majitel je kromě posledního modelu šestiraného revolveru vybaven nejen nejbystřejším úsudkem, ale i inteligencí, jež hravě pronikne i dvacetimilimetrovým pancéřem od fy. Krupp-Essen.  S energií sobě vlastní Holmes ihned zahajuje vyšetřování, vybaven k tomuto účelu též velkým zvětšovacím sklem zn. Carl Zeiss-Jena. Povzbuzován prostoduchými obdivnými výkřiky svého přítele Watsona postupuje nemilosrdně vpřed, používaje nejmodernějších technik vyšetřování. A hle! Za několik okamihů již vede užaslé auditorium ven, aby zde se skromností sobě vlastní nalezl několik prvních stop pachatele drzé krádeže gongu. Ten se však snaží svého pronásledovatele setřást, aniž tuší, jak pramalou naději proti nejslavnějšímu detektivu všech dob má, obzvlášť je-li tentýž posílen čtyřicítkou členů výběrového dětského sboru. A tak náš sprostý podezřelý předstírá nemotornou slepici a skáče tu po jedné, tu po druhé noze; jinde naopak hraje žabáka a skáče snožmo... mnoho způsobů nám bylo napodobiti. Nicméně po předlouhém stopování pod vedením Mistra jsme konečně dosáhli skrýše se zabezpečením, o němž se náš zloděj naivně domníval, že je nepřekonatelné. Cesta ke skrýši je totiž křížem krážem přetkána laserovými paprsky, jejichž přerušení okamžitě spouští poplašné zařízení. Jedinou cestou ke gongu tedy jest projíti tudy bez narušení, a pokud se tak stane, je nutno poplach co nejrychleji zrušiti číselným kódem a stiskem tlačítka se snímačem otisku prstu. (Kód se šťastnou shodou náhod shoduje s rokem založení sborového studia). Cestu musí projít všichni sboristé, neboť na druhém konci je počítadlo, které nemilosrdně určuje, kolik osob do bludiště vstoupilo a kolik jím prošlo.

Když všichni s menším či větším úspěchem přetěžký úkol splnili, vydala se na cestu ještě samotná umělecká vedoucí sborového studia Mrs. Spring-Loving a s opatrností sobě vlastní i ona překonala všechny nástrahy. Gratulujeme! Společně otevíráme schránu, a nastojte! Nejen cenný gong se vrací našemu sboru, ale zabavujeme též ostatní kořistný materiál - napečené zvonečky -  jež si nestoudný zločinec vůčihledě napekl v lákavé představě, jak touto pochoutkou oslaví první úder do ukořistěného gongu.

Ještě závěrečné foto, jež tentokrát výjimečně pohotově zařizuje Dr. Watson z odložené školní lavice nejnovějším modelem daguerrotypu z dílny Williama Henry Foxe Talbota, a všichni se vrací do auly. 

Sherlock Holmes má tedy na kontě další brilantně objasněný případ, jež si svou složitostí a úskočností pachatele nezadal ani s Případem berylové korunky či Případu čtyř, a může si spokojeně vypít svou odpolední kávu, aby opět v rychlosti odjel spěšným vlakem stíhat další zločince z podsvětí již nikoli hoštického.

*   *   *

Po návratu do areálu je ihned vyhlášena další zkouška, neboť pátrání po gongu zabralo velkou část poobědního času. O čtvrté pak zasloužená svačina a příprava na večerní program - UCU. K svrchuuvedenému líčení je ještě nutno připomenout, že už umíme všechno, co bylo v plánu, tedy písně s texty latinskými, německými,  písně jedno- i dvojhlasé, a to v počtu devíti kusů. Návštěva pražské rudolfinské koncertní síně o sv. Štěpánu t.r. je tedy opět víc než doporučeníhodna.

Nu a po sobotní večeři zbývá pouze náš tradiční, oblíbený pořad Děti baví dospělé aneb Ukaž, co umíš. Verze 2018 podzim byla jako obvykle bohatá nápady i provedením, od scének přes baletní a hudební čísla, nechybělo "Československo má talent", detektivní příběh ani "StarDance". Zakončili jsme my dospělí edukativně pojatou humoreskou "Vzorová sborová zkouška aneb z bohatého slovníků sbormistrů a sbormistryň". Děj v podstatě žádný, zato náš sbormistr Jan František Antonín Doležal Huhňal-Hluchý se svým komorním sborem "Chrapot" sklidil za své výroky potlesk vskutku zasloužený: vždyť nechyběla žádná z okřídlených hlášek: "Učeš se, ať vypadáš krásně na fotkách, rodiče Tě sledují" "Sedni si rovně" "Nezívej, zpívej, vypadlo ti p" "Narovnejte nožky stonožky" "Ukazuj si prstíčkem" "Vem si ty noty pořádně, ať na mne vidíš"  "Umělci mají těžký život, ale krásný" "Kdo vydržel, je petržel"; ani těžší kalibr: "Zahoď ty noviny, už to dávno umíš zpaměti" "Tady není žádná zlobící škola" "Vyslovuj přehnaně, ať ti je rozumět i v patnácté řadě v Rudolfinu" "Otvírej pořádně pusu" a konečně zdrcující "Na záchod sis měla dojít před zkouškou, teď už to vydržíš". - Jako obvykle jsme si to užili možná víc, než naši malí svěřenci, kteří přece jenom nejsou této Nofčině pravidelné kanonádě vystaveni tak dlouho, jako členové koncertního sboru - myslím, že pro ně by stálo za to tuto nenáročnou scénku zopakovat. Nutno ocenit, že sama autorka vybraných textů spolupracovala v auditoriu i při přípravě bez sebemenšího zareptání.

Po UCU ještě obětavý David Velek zorganizoval krátkou diskotéku, a před devátou byli všichni na pokojích s přísným rozkazem k zásadní hygienické očistě, neboť zítra se vracíme všichni domů...

Ze Střelských Hoštic o 29. říjnu váš Jan Vančura


Dobrý den z věru podzimních Střelských Hoštic,

jak už víte z titulní stránky a mnozí jistě i z přímých zpráv od vašich ratolestí, cesta proběhla nadmíru klidně, ani jsme nezastavili na naší oblíbené benzínové pumpě za Milínem, neboť jsem s ohledem na počasí vydal tajný rozkaz v tom duchu, že nebude-li nikdo zásadně potřebovat na WC, budeme dělat jakoby nic. Za lepšího počasí je to samozřejmě vítaná zastávka: všichni si protáhnou nohy, dospělí doženou deficity kofeinu u místních kávoautomatů (tajný rozkaz z tohoto důvodu u většiny z dospělé části zájezdu vyvolal mírné reptání), ale při dnešním mrholení bychom jenom krásně nasákli dešťovými kapkami, ani děti bychom ani nemohli nechat trošku vydovádět na mokrých prolézačkách. 

A tak jsme dorazili do Hoštic pěkně už o půl dvanácté, děti jsme bleskurychle rozdělili do pokojů, vybalili sborové věci z autobusu a převezli do auly - a o polednách zazněl náš první hoštický gong ohlašující čas oběda. Jako obvykle - hoštické kuchařky nezklamaly, výtečná polévka a kuře na paprice.

Po obědě měly děti ještě čas na dovybalení a povlečení postelí, o druhé už zase zazněl gong - první zkouška v aule. Před vlastním zpíváním ještě obvyklé představování všech všem - hlavně dospělých dětem, aby věděli, kdo je kdo a kde bydlí. Pak moje obvyklé každoroční vyhrožování - co se smí (skoro nic), co se nesmí a co se nesmí v žádném případě. Říká se tomu pokyny BOZP a jsme povinni je dětem přezpívat. Pardon, přeříkat.

A pak už jsme zahájili program, pro který jsme tady. Začali jsme připomenutím 28. října - přece jenom, 100 let republiky se neslaví každý den. A tak jsme si zazpívali pěkně vestoje českou hymnu a my pamětníci ji prodloužili i o slovenskou část Nad Tatrou sa blýská, vždyť před 100 lety nevznikly jen samostatné Čechy (a Morava a Slezsko, abych nikoho nevynechal), ale též samostatné Slovensko. 

Pak přišlo na řadu nápadité rozezpívání Verunky Pudlovské, načež to jde jako vždycky - jedna písnička za druhou. Venku udeřilo podzimní mrholení, takže ani na svačinu jsme před budovou nevydrželi příliš dlouho. Před večeří samozřejmě zkouška - a pak se už všichni těší na večer, protože mají na zítřek úkol - kdo chce, bude moci přispět k zítřejšímu večeru "Ukaž co umíš aneb děti baví dospělé" (koncertní sbor název této tradiční součásti každého soustředění zkrátil poněkud lapidárně na UCU. "Budeš něco dělat na UCU?" "Co máš na UCU?" A podobně.).

Ale chyba lávky - ve čtvrt na osm ještě jeden gong a poslední zkouška. Inu, dvě zkoušky za den by bylo neúnosně málo. Napřed ovšem přišlo největší překvapení dne: několik mladých pánů se přiznalo, že nešli na večeři. Nikoli z nechuti k místní kuchyni (to by jim ostatně neprošlo a nikdo by jim nevěřil). Leč - nebylo prý gongováno. To je sice pravda, ale nám dospělým to připadá jako téměř nemožný scénář, neboť v aule jsme zpívali všichni až do večeře a odcházeli na večeři přímo z auly, což bylo i tak v plénu oznámeno... Jak to pánové dokázali, odpojit se z davu a tichým přesunem zmizet na pokoj, to nikomu jasné není, ale je vidět, že disciplína vyžadující dodržování pokynů vydaných po gongování slaví první, byť poněkud neobratné úspěchy. -  Nicméně i na tyto případy jsme připraveni, a tak během pár minut přicházejí do auly Bětka a Verča s krásnými krajíci chleba se šunkou. Dobrovolná hladovka má rázem utrum.

V půl deváté jsou už všichni na pokojích a v tuto chvíli, kdy se mi podařilo místním internetem již na podruhé (krásný výkon, v létě to bývá mnohem horší) protlačit na náš zvonečkový web první galerii s obrázky, už je všude klid.

Ze Střelských Hoštic o památném 28. říjnu váš Jan Vančura

PS - a máme s sebou celkem omylem jedno malé Zvonítko: ráno přišli s tím, že dostali papírek na povinné soustředění. To byl samozřejmě naprostý omyl, asi někdo ten informační papírek pro Zvonečky nechal někde ležet. Následně dítko z menšího sboru, přisvojivše si ho, s vehemencí dětem vlastní přesvědčilo rodiče, že prostě musí jet s sebou. Správně! A tak když už tam byli, vzali jsme dítko s sebou. A zpívá jako Zvoneček!

 

 

Archiv článků od roku 2005

Napsali o nás...

 

Realizace: i-servis.cz