Sborové studio Zvoneček / ČÍNA 2019 - kompletní zpravodajství

Hudební škola hlavního města Prahy

ČÍNA 2019 - kompletní zpravodajství

12.8. ráno

Dobrý den,

protože bude asi chvíli trvat, než se v Číně rozkoukáme a zjistíme, jak se komunikuje přes zvonečkový web (pokud to vůbec půjde), napadlo mi napsat jakési před-zpravodajství o tom, co předcházelo této naší čtvrté opravdu veliké cestě.

Ostatně všem dlužím dříve tak pravidelné psaní na web - poslední dva roky bylo času opravdu poskrovnu; vlastně už od počátku roku 2017 se na nás dva s Nofčou sesypala řada věcí, které jsme věru neplánovali a určitě bychom se jim byli rádi vyhnuli.

O tom, jak Zvoneček k Číně přišel

Bylo, nebylo. Někdy v únoru 2018 mi zazvonil telefon. Paní Mgr. Fuxová z odboru kultury pražského magistrátu: před několika dny jsem tam nesl vyúčtování grantu za minulý rok a zjistil jsem, že namísto vetchého pána, který tuto funkci zastával jistě víc než dvacet let, je v ní najednou tato dáma již ne zcela mladá, zato s přehledem a chutí něco dělat. "Chcete jet do Číny?" vypálila na mě. Nejsem úplně dnešní, takže jsem opatrně odsunul pozitivní odpověď až za další otázku "A o co se vlastně jedná?" - na niž zapršel vodopád slov o festivalu v Jinanu, pozvání čínské strany pro vynikající pražský dětský sbor, o finančním přispění Magistrátu, který by ten vynikající dětský sbor doporučil, zkrátka lákavě znějící nabídka, která se neodmítá. I pravil jsem bez velkého rozmýšlení "Ano, chceme jet do Číny", aniž jsem si uměl představit, co se za tím všechno může skrývat (možná to bylo v dané chvíli lepší).

Proběhla za pár týdnů u paní Mgr. Fuxové schůzka s mladičkou Číňankou, která mluvila vcelku srozumitelně česky, byť skladba vět měla i k dnešním benevolentním pravidlům české gramatiky poněkud daleko a pády, vidy i časy se vršily spíše náhodně. Ale mám v úctě každého, kdo se pokouší naučit česky, takže to bylo veskrze sympatické. Paní Fuxová před ní zopakovala, že máme podporu Magistrátu, že jsme výborný dětský sbor, předali jsme naše CD a materiály a paní Shi Xin slíbila, že zajistí pozvání čínské strany pro sbor Zvonky - Praha na festival do Jinanu v srpnu 2019. To znělo skvěle.

Utekl duben, květen (2018), nikde nic. Blížil se termín odevzdání grantu pro odbor kultury MHMP, kamž jsme měli po dohodě s Mgr. Fuxovou a na její doporučení vložit žádost o nemalé peníze na letenky, neboť vše ostatní hradí čínská strana. (To se mi moc líbilo... jednou udělat takovouhle akci, kde by děti resp. jejich rodiče nemuseli platit moc anebo vůbec nic. Ó, má nekonečná naivito těsně s blbostí hraničící!) - Když už červen klepal na dveře tak, že se to nedalo přeslechnout, a pozvání stále nikde, zaurgoval jsem čínskou paní Shi Xin prostřednictvím pana Bartůška, který zde zastupuje spolek Grand Europe Association budující česko-čínskou vzájemnost a účastnil se naší schůzky na Magistrátu. A do dvou dnů byl v mailu první velmi oficiálně vyhlížející papír, dokonce anglicky, což bylo milým překvapením. Sláva nazdar výletu, nezmokli jsme a jsme tu, přiložíme ke grantu, a těšme se na penízky.

Minuly prázdniny, minuly letní Hoštice 2018, minuly i podzimní Hoštice, napsali jsme daší granty na stejné téma tentokrát na Prahu 3, přišel konec roku, my se s Nofčou stěhovali do nového domova, přehoupnul se Nový rok 2019 - a přišla studená sprcha. V neděli 13. ledna volala paní Mgr. Fuxová, dosti nešťastně. Magistrát náš grant nepodpoří - měla pro to nějaké mně málo srozumitelné důvody -  a nedá nám ani korunu. Jedním dechem ale dodala, že není nic ztraceno, že navrhuje využít jiný penězdobyvačný nástroj zvaný "individuální účelová dotace". Maličký problém se skrýval v tom, že uzávěrka téhož byla následující úterý, 15. ledna. Kdo kdy psal nějakou žádost o grant asi tuší, že k pohodlnému vytvoření jakékoli žádosti to je lhůta naprosto šibeniční. Leč tady Mgr. Fuxová velmi mile překvapila: prakticky celou původní žádost o náš grant překlopila do nového formuláře a já pouze zkontroloval, podepsal a v termínu podal. Výhodou této formy žádosti o peníze je rychlá odezva - nikoli v měsících, ale v několika týdnech. A bylo mi doporučeno se zúčastnit veřejného projednávání žádostí tohoto typu. 

Mezitím jsme ale rozjeli tlak na úředníky ještě jinou cestou. Připadalo mi poněkud těžko stravitelné, že se na půdě Magistrátu konala řada jednání, že to celé nebyl náš nápad, že jsme byli ze strany MHMP osloveni a jednoznačně doporučeni, že čínské pozvání oslovuje vedení města, nikoli nás - a město pak dá od financování ruce pryč? Začali jsme pátrat po kontaktech... a našli. Přesněji řečeno, našla Markéta Vokrouhlíková. Na základě jejích kuloárních jednání mi bylo doporučeno dopsat na tři význačná místa, popsat situaci, neskrývat rozčarování. To mi šlo ze všeho nejlépe, protože zima pomalu končila a my jsme kromě pozvání neměli vůbec nic, zato jsme už měli rezervovány letenky a zaplacenu čtvrtmilionovou zálohu pro 40 lidí.

U veřejného projednávání naší žádosti jsem byl samozřejmě přítomen, a ani neutrpěl velký šok, když ji odložili a vůbec neprojednávali. Mezitím totiž pomazané hlavy dospěly křivolakými úřednickými cestičkami k šalamounskému rozhodnutí, že se naše věc bude řešit mezi dvěma magistrátními odbory napřímo, z rozpočtu. A tak jsme někdy koncem února získali objednávku od odboru kultury, že nás vysílají do Číny (což koneckonců naprosto odpovídalo pravdě a původní ideji), a protože druhý odbor se k objednávce podobného druhu jaksi neměl, druhou část požadovaných peněz nám nakonec přiklepla kultura při projednávání individuálních účelových dotací následující měsíc. To už začínalo vypadat lépe a musím nezaujatě říct, že mne nakonec vstřícnost Magistrátu a ochota postavit se k věci čelem mile překvapila.

V mezičase jsme se snažili doplnit náš program. Abychom cestovali do Číny toliko na jeden pětidenní festival jsem od počátku považoval za nesmysl, a projednávání v Radě Spolku zámysl delšího pobytu jednoznačně podpořilo. Byl tedy nějakou dobu ve hře další festival v sečuánském Čcheng-du, ale nedopadl z časových důvodů. Zato dopadl festival v Harbinu severně od Pekingu, kde se mým kontaktem stala naprosto perfektně fungující dáma jménem Nancy. K tomu jsme se seznámili prostřednictvím Markéty V. s panem Hladíkem z PPF, jehož prostřednictvím jsme se potkali s průvodcem China Tours, velmi sympatickým mužem jménem Ondřej Vařil, jehož prostřednictvím jsem se posléze seznámil s dalším sympatickým mužem - panem Janem Pospíšilem z China Tours. S ním jsme začali budovat na velmi hliněných základech vlastní program - jediné, co jsme věděli, byl přibližný termín pro festival v Jinanu, zhruba kdy máme být v Harbinu a zbytek? Hic sunt leones. Zato jsme věděli, že letíme 12. srpna tam a 28. srpna zpátky. Kdyby nebylo mé znamení Rak, jistě bych byl Střelcem.

China Tours navrhla pěkný doplňkový program naší cesty, který jsme akceptovali - začínalo to do sebe trošku zapadat. Oslovili jsme naše velvyslanectví v Pekingu, které projevilo zájem o naše vystoupení, ale dlouho trvalo, než sdělili, zda se jim hodí námi navrhované datum. Podobně radostně, leč stejně nekonkrétně reagovali z Petrofu - otevírají v Xi'anu novou Petrof Gallery a jistě by naše vystoupení uvítali... to bylo v červnu (2019).

Malá vsuvka: Zájezdy tohoto kalibru detailně připravujeme nejméně rok, spíše rok a půl předem. Tak bylo s oběma cestami do Ameriky, tak bylo s Japonskem 2016. A program musí být víceméně daný tři měsíce před odletem. Tentokrát se program dopékal ještě minulý čtvrtek, pár dní před odletem. Kdo mne trošku zná, tuší, jakou jsem měl z této situace radost.

Dalším prubířským kamenem bylo získání čínských víz. To už trochu všichni znáte, ale nevíte, co předcházelo vydání onoho světoznámého dokumentu zvaného "čínské vízum NÁVOD Zvoneček-JVA_rev20190628.pdf". China Tours totiž původně vycházela ze své běžné praxe vývozu běžných turistů s běžným turistickým vízem. K tomu se snažili chvilku přiohnout i nás, ale připadalo mi to s ohledem na zásadně odlišný smysl naší mise a s ohledem na charakter čínského státu dosti málo bezpečné a nedal jsem se - trval jsem na tom, že máme pozvání do Jinanu a do Harbinu a tudíž bychom je měli v žádosti o vízum zužitkovat. 

Jenomže! 

... se ukázalo, že není pozvání jako pozvání a takové čínské pozvání není jen tak nějaké pozvání a má svá čínská specifika, na kterých pražské čínské Víza centrum z neznámého důvodu nikoli neurvale, nicméně tvrdohlavě bazíruje... 

Takže ten papír, co nám poslali z Jinanu, byl shledán naprosto nedostatečným a zřejmě se chudák musel rdít až do krve, jak málo byl užitečným. Podobně dopadl první zvací dopis z Harbinu. Dovolím si zde pro zvýšení všeobecné vzdělanosti ocitovat, co musí takové dobře vychované čínské pozvání pro získání víza typu F obsahovat, aby se jím někdo vůbec začal zaobírat:

Vízum typu F

 (a) běžné návštěvy neobchodního rázu: zvací dopis od zvoucí organizace nebo osoby na hlavičkovém papíře, psaný v čínském nebo anglickém jazyce, který musí obsahovat:

(I) informace o žadateli: celé jméno, pohlaví, datum narození, státní příslušnost, číslo pasu

(II) informace o návštěvě Číny: konkrétní účel, konkrétní časové rozmezí, místo/-a návštěvy, konkrétní vztah mezi žadatelem, vysílací organizací a zvoucí organizací/ osobou, způsob finančního krytí návštěvy 

(III) informace o zvoucí straně: název zvoucí organizace, telefonní číslo, adresa, datum vystavení zvacího dopisu, kulaté či oválné razítko, celé jméno a podpis odpovědné osoby za zvoucí stranu. Zvoucí osoba se musí podepsat svým skutečným jménem (v případě čínských občanů tedy v čínských znacích, případně přepisem pinyin). Podpisy ve formě západních přezdívek se neakceptují.

(b) vystoupení nekomerčního charakteru: zvací dopis od pořadatele a kopie souhlasu s vystoupením vydaného státním orgánem ČLR pro kulturní záležitosti (a tady vznikla samozřejmě otázka, zda jsou naši zvatelé dostatečně aprobováni pro tak významný účel...)

 

A doplnění pražského Víza centra pro paní Kalašovou z China Tours, cituji:"Pokud by šlo o případ nekomerčního vystoupení, pak je potřeba dodat dopis, který jste nám poslala. Věci, které je nutné upravit:

Datum musí být konkrétní, pokud jsou tam pozváni od 16.8. do 20.8. 2019, je třeba to uvést v dopisu;

Stránky se seznamem osob musí být také orazítkovány a podepsány;

Bylo by lepší do dopisu výslovně napsat, že se jedná o vystoupení nekomerčního rázu (non-commercial performance).

Informace, které jste uvedla by tam ideálně měly být také, tj. konkrétně, kde budete ubytováni – tyto informace se budou muset uvést i při vyplňování formuláře, je tam řádka i na název hotelu, či jiné…

Způsob finančního krytí –  potvrzení, co vše je za Vás hrazeno." 

Konec citace.

Ke cti paní Nancy z Harbinu budiž řečeno, že to zvládla okamžitě, zkrátka druhá varianta pozvání byla akceptována. Jinan byl na tom o hodně hůře, neboť pokaždé něco chybělo, a když konečně nic nechybělo, omylem poslal náš očíslovaný seznam s oválným či kulatým razítkem a podpisem, ale bez stránky 4, zato dvakrát se stránkou 3. A když se to všechno konečně podařilo (asi na popáté, a zlí jazykové tvrdí, že se mne paní Shi Xin údajně už prý i trochu bála, což se samozřejmě nezakládá na pravdě: jen jsem urputně trval na tom, že jako Čech bych neměl být povolán k tomu, abych edukoval čínskoustranu k tomu, jak má vypadat pozvání akceptovatelné čínskouambasádou), nelíbilo se pražskému Visa centru datum - 6. červen roku 2018. Ale tady jsem se nedal a paní Shi Xin podržel, neboť datum bylo správné a pokud si někdo myslí, že se podobná akce pro 40 lidí dá začít řešit dva měsíce před odletem, je buď bloud, nebo vládní zmocněnec. 

Zbytek znáte: počátkem července jsme začali vyplňovat žádosti a nakonec se to všem podařilo, byť jsme přece jenom v pár věcech tápali, podpisy na straně 9 nebyly nikomu jasné, ale nakonec i Viki Sklenářová na poslední chvíli (6 dní před odjezdem) dostala zpátky pas s čínským vízem... Ke cti paní Shi Xin budiž řečeno, že nakonec nalezla na Víza centru svoji kamarádku a byla osobně přítomna při podávání našich žádostí. (Drobný malér, že nám trošíčku opomněli sdělit, že původní termíny z původního pozvání už neplatí a festival v Jinanu začíná o den dříve se naštěstí podařilo překonat - China Tours nám našla letadlo, které přistane celé čtyři hodiny před zahájením.)

Dva týdny před odjezdem se probudilo i české velvyslanectví, několikrát jsme si volali a domluvili jsme, že koncert 14. srpna bude - sice už o čtvrté hodině, ale nešť. A týden před odjezdem se probral z letního spánku i zástupce Petrofů v Xi'anu, s nímž jsem vybojoval hrdinnou bitvu o čas koncertu - napřed navrhoval 14 hodin odpoledne, ale to by nám ten jediný den totálně rozbilo, a tak jsem zdvořile, leč jasně odmítnul s poukazem na to, že pokud koncert, tedy po páté nebo později. Dopadlo to krásně na později - 22. srpna zpíváme v Petrof Gallery v Xi'anu od sedmi večer, tak kdybyste měli cestu kolem, stavte se.

Hrdinou závěru akce je především ing. Karel Hejna z Olympie, jemuž jsem zavolal týden před odletem (ano, 5. srpna): "Karle, konečně mám pro tu Čínu jakž-takž program - když Ti zítra (úterý 6. srpna) pošlu podklady, uděláš nám 40 sešitků jako vždycky? Potřeboval bych to nejpozději v pátek (9. srpna)."

A Karel slíbil a udělal, i přesto, že jsem mu ve snaze usnadnit práci vyskládal požadované notýsky v A6 formátu na oboustranně tisknutelné A4 v domnění, jak jsem mu to skvěle připravil. Což mu naopak práci přidělalo, neboť jejich stroje tohle umí dělat automaticky včetně sešití, zatímco moje příprava znamenala ruční poskládání a ruční šití. 

Když jsem si pro ně ve čtvrtek přijel, byl Karel ve své obvykle dobré náladě, tak mi ani moc nevynadal, že mu fušuju do řemesla - a navíc jsem měl příležitost pozdravit paní Lucii Vandasou (donedávna Lucku Hejnovou) - pozdravuje vás všechny a drží nám v té Číně i s tatínkem palce!

Dalším dobrodružstvím bylo pojištění našeho zájezdu. Toho se jako obvykle chopila s vervou (nikoli prémiové palivo od Benziny) Eva Pudlovská. Už to znám: volá mi a standardně její první slova jsou "Ahoj, můžu chvilku?"  Já rovněž standardně odpovídám: "Ty vždycky, Evo..."tedy pokud zrovna neřeším něco hrubě pracovního, protože pokud ano a musím odolat jejímu vyzvánění, pak jí volám co nejdříve zpět s lehkou výčitkou svědomí, protože vím, že se stará ve škole o děti a nemůže brát telefon kdykoli.

Eva si zkrátka dala spoustu práce a vytendrovala pojišťovny do finálního momentu, kdy mi zavolala s tím, že mi posílá dvě konečné nabídky a máme se rozhodnout. Protože fungujeme tak, jak fungujeme, pravil jsem "a proč mi to posíláš... máš tam dvě děti, vůbec nepochybuju o tom, že jsi vybrala to nejlepší..."- ale tvrdošíjně trvala na tom, že si to musím projít a schválit. A tak z původní pojistné částky kolem 70,000 Kč bylo najednou necelých 40,000 Kč za podobných a leckde lepších podmínek. No nekupte to... a to ještě naprosto samostatně pořešila s výše uvedeným Karlem Hejnou samolepky, plastové obálky na doklady, označení kufrů a spoustu dalších věcí, které jsem již zapomněl. Včetně milého dárku na cestu - vnitřní dezinfekce s vůní švestek.

Už jsem také výše zmiňoval několikrát místopředsedkyni našeho chvalně známého Spolku, Markétu Vokrouhlíkovou. Rděla by se do krvava, a zásluhy by odmítala, a právě proto je musím aspoň velmi nahrubo připomenout: to jsou korektury našich grantů, to jsou kontakty, které my dědci už zkrátka nemáme, neboť podobně staří dědci v zajímavých funkcích už jsou dávno v důchodu, to je elán ke kompletnímu vedení soustředění v Hošticích s Renatou Hánovou a manželem Vítkem, to je vstřícnost, když se nakonec ukáže, že jim z vážných důvodů nemůžeme pomoci ani jediný den, to je absolutní spolehlivost a aplikace zdravého selského rozumu, když nastane problém...

Proč to píšu? Abyste si nemysleli, že je to všechno jen moje práce. Bez lidí okolo bychom nebyli nic. Sem patří i úplně neplánovaný a o to báječnější vstup maminky Terezky Novákové: "Dobry den pane Vančuro, nepomohl by prilozeny soubor s cestovnim planem, který si mají vlozit do batohu a kufru? Data jsem opsala z pokynu pro visa. Pokud ne, omlouvam se. "

Jasně že pomohl, a použil jsem ho k úpravě dokumentu, který jsme vydávali v letech předchozích pro cesty do USA a Japonska a který jste všichni dostali nebo si mohli stáhnout.

Samozřejmě celou tíhu zdravotní stránky cesty si na sebe vzala MUDr. Bětka Majerová včetně přísné kontroly zdravotní dokumentace  - o tom nevím vůbec nic, což mi dělá radost. 

Tak teď jen aby nás doopravdy odjelo všech 40... 

12.8. 2019 JV


12.8. někde v časovém mezpásmu

Dobrý podvečer do Prahy - píši na palubě obřího Airbusu, který nás pomalu, ale jistě unáší přes šírou ruskou pláň směrem k Číně. Bohužel jsme museli nechat doma nemocnou Káťu Glässnerovou, což už asi všichni víte, ale doufám, že se během příštích dvou dnů dá do pořádku a přiletí za námi. To se podařilo domluvit s panem ředitelem Nemo Selecta (dneska se to snad jmenuje OK Tours), ale pan ředitel Třebický je tam pořád - zajišťoval nám všechny letenky, které jsme kdy potřebovali. Byl navíc tak nesmírně laskav, že se pokusil doslova v hodině dvanácté stornovat Kátinu letenku, abychom nemuseli doplácet mnoho anebo dokonce nic. To se ještě uvidí, ale koneckonců jedna letenka se nám do rozpočtu určitě ještě vejde, a tohle zkrátka je vyšší moc. Nebo vyšší nemoc...? Ještě jsem ověřil v China Tours, že to snad nebude vadit Číňanům, když Káťa dorazí později - tak Káťo, zdrav se, děvče, potřebujeme Tě v Číně!

Prošli jsme vcelku hladce odbavením, jenom Dominik Velek zůstal na ocase, protože on a jeho spolucestující Mr. Cello se stali pro Hainan Airlines nemalým oříškem. I pasovou kontrolou jsme prošli bez potíží a nakonec na východu B3 i bezpečnostní kontrolou. Za ní už nás čekalo naše krásné letadlo pomalované na čínský způsob. Sedíme všichni spolu v jednom chumlu někde vzadu kolem řad 53 - 60, což je velice příjemné - ne snad, že by tady na palubě bylo potřeba mít nějaký přehled, ale aspoň jsou naši svěřenci spolu a víme o sobě. (V tomto ohledu mnohem raději se sborem létám, než jezdím autobusem, protože o přesný a dokonalý počet dětí na palubě se stará tolik kontrol, že jim to s klidným svědomím přenechávám. Zatímco bus staví každé 2-3 hodiny a pak je vždycky všechny třeba znovu přepočítat.)

Místo Káti Glässnerové se vedoucí její skupiny stala Nasťa Gračeva - to jsme zařídili hned po pasovém odbavení. Seznam svých svěřenců si jednoduše ofotila na mobil a převzala svoji roli bez sebemenšího zaváhání. Takže to opravdu funguje tak, že očima najdu Marušku Bláhovou, Barušku Šochmanovou, Verunku Pudlovskou, Terezku Práchenskou a Nasťu Gračevu, zvednu ruku, těch pět se koukne kolem sebe, zvednou ruku - a víme, že jsme všichni. Je to naprostá radost spolupracovat s těmito děvčaty, však také některé z nich mají za sebou všechny veliké zvonečkové akce - USA/Kanada 2009, USA 2012, Japonsko 2016 a tu, co právě začíná. Prostě vědí, co je potřeba.

Na palubě jsme se dověděli, že časový posun je šest hodin - tedy poletíme přes 9 hodin. Z Prahy vzlétáme s mírným zpožděním a prakticky uvařeni - teprve ve vzduchu pustil kapitán do kabiny čerstvý vzduch, aby nás o chvilku později naopak vymrazil (na což jsme ale s našimi novými mikinami skvěle připraveni). Na tohle se musíme prostě nachystat, v Pekingu budou teploty kolem třiceti stupňů a více a nepochybuji o tom, že v hotelích nás budou mrazit klimatizace.

S paní doktorkou a některými dospělými sborovými dámami jsme na palubě vyzkoušeli místní červené víno. Chuť mi neodbytně připomněla experiment, který jsem jednou podniknul na Madeiře, kde se nabízelo víno ve skleněné lahvi za 0,99 EUR. Tomu jsem tehdy nemohl odolat, neboť mne zajímalo, co z této částky zbyde na obsah, když něco stojí lahev, korek (byť lisovaný), etiketa, o dopravě nemluvě. Nelze doporučit... Ale zato jídlo bylo skvělé, takže nyní nám už zhasli a tváříme se (ač máme teprve českých šest večer), že je půlnoc. 

Severně od Jekaterinburgu, pět a půl hodiny do přistání, 11 km nad zemí, řítíce se rchlostí 874 km/h

zdraví JV

PS - Marice přestala na palubě fungovat powerbanka... a protože se domnívala, že v letadle je vše zadarmo, šla si ji zaobstarat do skyshopu. No, naštěstí jsme jí v tom stačili zabránit.


13.8. - úterý, psáno večer a v noci

Dobrý den,

přistáli jsme v 05:25 hodin místnho času, tedy v tento moment se dotkla kola našeho letounu přistávací dráhy, leč pak jsme ještě dobrou další čtvrthodinu popojížděli po letišti. Chvílemi to vypadalo, že pilot hledá prádné parkovací místo... až jsme zajeli ke stojánce 208 a jali se vystupovat. Samozřejmě jsem neopomněl zdůraznit, aby se všichni rozhlédli kolem sebe a nikdo nic nikde nenechal, abych to ihned porušil sám tím, že jsem se z půlky letadla vracel pro čepici. Nakonec jsme se vymotali z letadla a náš had začal postupovat nekonečným labyrintem chodeb, když tu náhle za námi ve spurtu čínský mladík s pasem a letenkou jedné z nejmladších účastnic... to by se do mne krve nedořezal. Pak kompletní snímání otisků prstů - obě ruce napřed čtyři prsty z dlaně a pak oba palce. Konečně postujeme až na imigrační oddělení, za další čtvrthodinu všichni hladce procházíme a pak už jen vyzvednout zavazadla (i to se povedlo a máme všechna) a najít naši průvodkyni. Ta na nás už čekala u východu s cedulí Zvonky - Praha a venku připraveným autobusem s dalším, tentokráte čínským průvodcem. Ten spolu s řidičem umístil naše kufry do podpalubí a - vzhůru na Velkou čínskou zeď.

Máme před sebou asi půldruhé hodiny jízdy a Bára, naše milá průvodkyně, do našich nočním letem hrubě otupělých hlav sype spoustu zajímavostí o Číně, její historii, správním rozdělení, kultuře a současné politice. Bohužel spousta dětí včetně paní sbormistryně ihned tvrdě usníná, takže její slova asi nepadá na příliš úrodnou půdu, což ji ale nikterak nevyvádí z konceptu. Oba naši průvodci jsou opravdu milí a znalí místních poměrů. - Ještě na letišti měním naše peníze na stravování na čínské juany a protože nejvetší místní denominací je stojuanovka, je ten paklík peněz pěkně vysoký. Bára mi nejen ochotně půjčuje svůj pas (něchtějí směnit tolik peněz na můj jeidný), ale i nákupní tašku na odnos malého pokladu. Ten ihend dělím mezi další dospělé - nechci mít všechny peníze na jednom místě. 

O deváté jsme na místě, autobus staví a parkuje: pojedeme ještě shuttle-busem kousíček k lanovce a tou potom na vrchol, k velké čínské zdi. Naše kabinka má na skle nápis latinkou, že právě ji použila k výstupu na čínskou zeď Melanie Trumpová, manželka amerického prezidenta. Cestou nahoru zvažuji nahlas, zdali bychom neměli navrhnout rozšíření nápisu o druhou řádku, a sice že téže kabinky použila Jarmila Novenková, sbormistryně a manželka zvonečkového prezidenta. 

Někdy kolem 3. století byla zeď jenom hliněným valem - první obrana proti mongolským nájezdníkům, kteří na rozdíl od Číňanů orientovaných na pěchotu ovládali jízdu na koních, ale za doby dynastie ing (15. století) se tehdejší císař rozhodl nechat postavit zeď do dnešní podoby. Z původních téměř 5000 km jsou zachovalé už jen některé úseky, mnoho částí zdi vzalo za své a zchátralo po převzetí moci komunisty koncem 40. let XX. století (podobnost čistě náhodná...).  My jsme navštívili část, která je údajně méně zatížená množstvém turistů. No nevím, jak vypadají ty jiné. Je pravda, že aby se člověk někam dostal, musí zapomenout na velkou porci dobrého vychování, jež obdržel zpravidla od rodičů v mládí, a prostě se bezohledně cpát davem. Děti - obzvlášť některé - jsou z toho poněkud jurodivé. Ale zážitek to je... prostě po Grand Canyonu, Yosemite, San Francisku, Niagarských vodopádech, newyorských mrakodrapech, Tokiu, Ósace a hoře Fuji Zvoneček dobyl i slavnou čínskou zeď. Dali jsme rozchod -  máme poměrně dost času, ale sluníčko jednak nemilosrdně pálí a jednak se únava neúprosně hlásí. A tak poté, co jsem potkal během svého putování po vrcholu této bezesporu pozoruhodní stavby hloučky našich svěřenců a tu otevřeně, tu skrytě teleobjektivem fotil, sešli jsme se poněkud sešlí už půl hodiny před srazem a obsadili pár místeček ve stínu. Je domluveno, že se sejdeme u shuttle-busu o půl jedné, a kdo bude chtít, nemusí jet zpátky lanovkou, ale sejít pěšky lesem - asi dvacetiminutový pochod. Naše skupinky - až na pár sportovně vycepovaných jedinců - nakonec volí lanovku, ačkoli původně - při cestě nahoru - bylo předpokládané nadšení a poměr pěší pochod - jízda posunut pro první variantu mnohem výrazněji. O půl jedné jsme opravdu všichni a vyrážíme na oběd. Bára s Brucem (náš čínský průvodce - jako mnoho Číňanů - přijal kromě původního, nezapamatovatelného čínského jména ještě západní příjmení a tak si nechává říkat Bruce Lee) zajistili blízkou restaruraci. Sedíme po deseti u kulatých stolů a máme deset různých jídel, která sdílíme a je to opravdu vynikající. Spousta zeleniny upravené na nejrůznější způsoby, kuřecí maso, houby, bambusové výhonky - ani to neumíme přesně poznat. Náš dospělý stůl se s pokrmem jakž-takž vypořádal, ale vedlejší - dětské - množství jídla prostě nezvládly a jako v pohádce o Šípkové Růžence někteří okamžitě po jídle usínají.

Po obědě (platil jsem 2050 juanů, něco přes 7000 Kč) nás čeká opět náš autobus a odpolední krátká návštěva olympijského sportoviště. Téměř dvouhodinová cesta busem se stává příjemnou příležitostí  k dospání - a tak vystupujeme kolem třetí hodiny kousíček od olympijského kampusu, už méně pobledlí. Jen Beatu necháváme ve stínu a v péči paní sbormistryně, protože dobírá antibiotika a pečlivá lékařka MUDr. Bětka nenechává nic náhodě. 

Peking hostil letní olympiádu v roce 2008 a bude prvním městem na světě, které bude místem i pro zimní hry, v roce 2022. Olympijská závodiště jsou architektonickými unikáty - asi nejvýraznějším je Ptačí hnízdo, u něhož se nelze ubránit myšlence, kdepak se asi inspiroval náš pan premiér. Jinak je všechno nikoli sovětských, ale čínských rozměrů a nevím, zda jsem to dokázal zachytit na obrázcích.

Kolem půl páté jsme konečně v hotelu. Bára hbitě zařizuje klíče od pokojů a konečně, konečně, KONEČNĚ jsme ubytováni a máme dvě hodinky na vybalení a sprchu. Musím říct, že po celonočním putování a celodenním programu mám dojem, že voda se na propocenou kůži dostává až po mnoha, mnoha minutách. 

O půl sedmé se scházíme v hotelové hale a jdeme si obstarat večeři. To budeme realizovat po našich skupinkách, hned v okolí hotelu je několik obchodů a obchůdků. Rozdávám vedoucím stojuanovky, aby své svěřence nakrmili. Bára jde s námi, ochotně ukazuje, co se dá koupit a hlavně, co je co. Snad si všichni našli něco příjemného do žaludku na večer, i když rozhodně hladem netrpíme - v letadle jsme dostali kromě skvělé večeře i neméně skvělou snídani včetně syté omelety, všichni jsme měli ještě záložní snídani z domova, pak vydatný čínský oběd, a proto jsme se rozhodli, že večeři pojmeme spíše jednodušší formou.

Po nákupu velím rozchod na pokoje. Byl to dlouhý den po dlouhé noci a máme toho všichni dost. Zítra nás čeká první koncert na velvyslanectví.

Z Pekingu váš JV


14.8. - středa

Dobrý druhý den z Číny,

začal nám dnes druhý celý den v Číně. Ráno jsme se sešli v sedm hodin na snídani - ovšem čínské. Většině experimentování s jídlem vyhovuje, jen u některých sborových spoluobčanů jsme museli dohlédnout na to, aby si do žaludku přece jenom něco uložili. Čeká nás totiž dlouhý a náročný den: napřed prohlídka historického Zakázaného města a Uhelného vršku, a pak koncert na české ambasádě.

V osm jsme všichni na recepci, musíme mít s sebou všechny věci na koncert.  Samozřejmě přísná kontrola v autobusu odhalila nedostatky: Julie nemá věneček a Dita taky ne. Ovšem zatímco Julie utíká zpátky do pokoje, Dita po křížovém výslechu přiznala, že ho zapomněla už v Praze, kamž nám přišlo až příliš surové ji poslat. No, naštěstí máme pro takové případy náhradní... 

Po asi hodině cesty zastavujeme u chodníku a vzhůru do Zakázaného města. Cestou míjíme obrovský dav organizovaný do nekonečného hada - fronta na Mao-ce-tungovo mauzoleum. Nevěřícně na to koukám a ptám se Báry průvodkyně: "Oni tam stojí, protože musejí, nebo protože chtějí?" Odpověď mne uzemnila, neboť b) je správně. Chtějí. Věří, že Velký Vůdce dělal všechno správně a pro lidi, ale zkazili mu to lidi kolem. Mao ovšem například zorganizoval Velký skok - předeženeme Velkou Británii ve výrobě oceli (není vám to povědomé, aspoň starším ročníkům?) A tak šli všichni nadšeně tavit ocel, a protože s tím neměli moc zkušeností, kvalita nebyla právě nejlepší. Ale hlavně, tavit ocel šli i rolníci a řečeno nepříliš parafrázovanými slovy Stelly Zázvorkové z Pelíšků, za chvilku neměli lidé co do úst, protože rolníci tavili ocel. Přišel hladomor a zemřelo přes 20 milionů lidí... Taky poslal inteligenci na převýchovu na venkov, včetně lékařů. A náhle došli odborníci na komplikovanější operace... a zemřelo dalších spousta milionů lidí. - Tolik informace, které nám dneska předala naše průvodkyně. Zkrátka dějiny veselé jaksepatří.

U vstupu do Zakázaného města po průchodu Bránou nebeského klidu procházíme přes rámový detektor a zavazdlový rentgen. To je poněkud bizarní záležitost, protože rám, jímž prochází dav, samozřejmě pípá pořád - nikdo nesvléká opasky, nevyndavá z kapes klíče ani mince, natož mobily. A podobně rentgen jede pořád, obsluha se s někým baví nebo prostě pouští pás podle libosti. O to větší překvapení nastalo, když procházel batoh jedné z Vokrouhlíkových děvčat: obsluha se zřejmě z nudy zahleděla na monitor a ejhle! kapesní nožík - švýcarák. Tak to tedy ne! Ještě byste nám rozpárali císařův svatostánek. Obával jsem se narušení do té chvíle harmonicky se rozvíjejících česko-čínských vztahů, ale nakonec se do bezvýchodné diskuse zapojila naše průvodkyně a svým šarmem získala nožík zpět, zřejmě v důsledku slibu, že ho provinilcům vrátí až na konci školního roku.

Zakázané město je vlastně císařské sídlo, kde žil císařský pár v harmonickém soužití s eunuchy a konkubínami, jak nám poněkud rozpačitě vysvětlovala Bára průvodkyně. Poslední císař ho pravda musel opustit ve věku osmnácti let poté, co byl jako dvouletý prohlášen císařem a jako pětiletý musel v roce 1911 abdikovat. Ale je to samozřejmě nesmírně zajímavé místo, a je architektonicky krásné, byť Středoevropanovi, který je z patnáctého století zvyklý na úplně jiné stavební slohy a kamenné stavby, připadá velmi neobvyklé. Celé Zakázané město je budované přísně symetricky v severojižní ose, a bylo samozřejmě vojensky chráněno příkopy a hradbami. Vnější část byla určena k plnění panovníkových povinností - zde přijímal delegace, zde vládnul. Vnitřní část byla veřejnosti nepřístupná - tady žil jen císař s císařovnou, jejich děti a služebnictvo, již zmiňovaní eunuchové a (prý) tisícovka konkubín. Proto Zakázané město.

Leč projít jako skupina turistů touto oblastí je úkol vpravdě nejednoduchý. S velikou tesknotou jsem vzpomínal do dobu, kdy to tady před pár stoletími uváděli do provozu, a Číňanů byl pouhý zlomek dnešní 1,3 miliardy. Naše průvodkyně vytáhla červený deštníček a za ním jsme se celou dobu snažili držet. To nebyl jednoduchý úkol, protože jiné skupiny měly jiné deštníčky, jiné trajektorie, ale stejný úkol: drž se deštníčku. Proťala-li se jejich a naše trajektorie (a to bylo pravidlem), bylo třeba postupovat s bezohlednou neústupností, protože na slušné vychování typu: "teď tě pustím, ale pak jdu já" Číňan zkrátka neslyší. - Sám jsem si vyzkoušel na nejvíce exponovaném místě, kde šlo doslova o život, protože šlo o vyfotografování interiéru císařovy ložnice. Mojí nespornou výhodou v Číně je výška (zřejmě i váha, ale to jsem nestačil otestovat), takže jsem se u zábradlí dokázal prosadit tak, že jsem si nakonec v relativním klidu i nastavil zrcadlovku a pořídil tři snímky, zatímco za mnou sice šílel dav se svými mobily a tablety, ale vzrůstem na mne nikdo neměl a odtrhnut mne z nejlepší pozice si nedovolili. Ještě jsem i přepustil své místo našim nejmenším - Marice Mlčkové a Anežce Opočenské, ovšem s přísným dohledem nad jejich bezpečným odchodem. Prostě lidí je tam jak kobylek a dost těžko se nám dařilo udržet se pohromadě. Ale náš systém skupinek funguje skvěle, však nás taky Bára průvodkyně chválila, jak jsme to zvládli spolu. 

Na konci trasy jsou opravdu krásné císařské zahrady a ještě jsme - po přestávce na napití - i stihli protilehlý Uhelný vršek, kde je také vystavěn krásný pavilon a odkud je panoramatický výhled na Zakázané město, který jsme využili k fotografování. A pak jsme už sešli dolů a čekali na autobus, který nás měl odvézt na oběd a uvíznul v zácpě.

Je pozoruhodné, kolik žebráků a podomních obchodníků s neuvěřitelnem se vyrojí kolem každé skupinky turistů. Asi jsem udělal tu chybu, že jsem slepému houslistovi, který hrál na jejich tradiční dvoustrunové housle, které nám představili v Praze, dal nějakou minci. Od té chvíle se od nás nehnul, vrzal, vrzal a vrzal, a jeho průvodkyně nás neustále obletovala jako masařka talíř od oběda. K tomu nám nabízeli mnoho jistě užitečných předmětů, o jejichž účelu mi není mnoho známo, jež však spojovalo jediné - portrét Velkého Vůdce.

Naštěstí za chvíli přijel autobus a odvezl nás na oběd - organizačně i obsahově stejný jako včera, jen jsme trošku omezili množství, protože zejména menší děti včera zůstavily větší množství jídla na stole. Po obědě už jsem začínal být trochu nervózní, abychom na tu ambasádu dorazili včas... zejména proto, že mi pan Katuščák z velvyslanectví dopoledne mnohokrát telefonoval a já ve vřavě Zakázaného města telefon prostě neslyšel. 

I tentokrát se však skvělá organizace China Tours nedala zapřít, i když tady se domnívám, že šlo o kouzlo nechtěného. Když jsem se ptal na vzdálenost restaurace - velvyslanectví, obdržel jsme odpověď - asi 60 metrů, méně než minuta. Opravdu? ptal jsme se nevěřícně, ale byla to pravda - k budově vyslanectví stačilo doslova přejít jednu ulici.

Byli jsme přivítáni velmi srdečně, koncert nakonec přesunuli do zahrady - tak přece budeme mít open-air koncert, který nám kvůli hrozícímu dešti v Harbinu zrušili. Během zkoušky se dovídám od Nofči, že mám učinit úvodní proslov na téma Zvonky - Praha - Čína - Jan Čížek. Komu to nic neříká, ať zví, že Honza Čížek, takto nejstarší z Čížkovic rozlehlé sedmidětné rodiny, se po studiích na GMHŠ stal úspěšným manažerem firmy Home Credit v Číně a nedal si ujít příležitost si nás poslechnout, ba co víc - zahrát si s námi. 

Jsem samozřejmě dokonale připraven, oblek, kravata, motýlek, černé boty a nejlepší košile. Takže úplně zkraje kontroluji fotovýbavu - a tam zjištěna první nedostatečnost: mám stativ, mám teleobjektiv, ale postrádám třmínek, který je propojuje - ten se mi vysmívá na hotelu. Stativ je mi tedy k ničemu; nevadí, koncert je venku, stativ nepotřebuji, teleobjektiv udržím, světla bude dost. - Odcházím se převléci a tam dochází k odhalení druhého, už mnohem závažnějšího nedostatku: Košile skvělá, bílá, vyžehlená, leč z rodu manžetovitých, které vyžadují jako nezbytný doplněk k uzavření rukávů manžetové knoflíčky. (Od té doby, co jsem je zapomněl k téže košili do Rudolfina, mívám v kapsičce večerního saka náhradní, jenomže do Číny jsem si vzal oblek jiný, odpolední - takže nic). 

Přemýšlím, jak vyřešit během patnácti minut neřešitelné. Napadlo mi zeptat se Honzy Čížka, zdali bychom neodehráli koncert na jedny (jeho) knoflíčky, protože on jako správny manažer je samozřejmě má. Ale hraje příliš brzy po mém proslovu...to by nemuselo dopadnout dobře. Ještě jsem zaplašil myšlenku zeptat se někoho z mužů vyslanectví... ne, takovou ostudu nemůžu Zvonečku udělat. A tak jsem nakonec využil spony do kravaty (levá ruka) a požádal děvčata o sponku do vlasů (pinetka se té věci tuším říká - ta přišla na pravou ruku). Jen nedělat žádné prudké pohyby, a ono to půjde...

Byli jsme velice mile překvapeni - nakonec přišlo docela hodně lidí a je sice pravda, že to byl myslím první zvonečkový koncert, v jehož průběhu se obecenstvo stěhovalo (kvůli slunci, neb se začalo v průběhu našeho vystoupení nádherně dopékat - už nám začínali vonět). Ačkoli pod širým nebem, byl sbor krásně slyšet - jen jsme museli posunout klavír a otevřít ho, a také houslista Kuba musel hrát jak o duši, aby nezanikal.

Pan velvyslanec Tomšík nás opravdu hezky uvedl, pak jsem v sesponkovaných rukávech (nebyly vidět) opatrně řekl svých pár slov, zamotal do toho bratra Čížka se sestrou Čížkovou a skončil obvyklým - "Ladies and gentlemen, Zvonky - Praha directed by Jarmila Novenková". Moc to bylo pěkné, dokonce vypnuli i sekačku, která předtím doprovázela vytrvale celou naši zkoušku.

Po koncertě jsme si užili už druhý raut na velvyslanectví (první v Japonsku) - naše plnoleté dámy si užívaly velmi slušného bílého rýnského ryzlinku, děti nealko nápojů, a bez ohledu na věk se za námi spousta hostí zastavila s pochvalnými slovy. Pan velvyslanec byl spokojen, a to je samozřejmě důležité.

Po skončení jsme opět nastoupili do busu, který parkoval přímo v areálu velvyslanectví a než jsme stačili usnout, byli jsme u našeho hotelu. Ještě jsem rozdal další penízky našim milým vedoucím skupinek a volno, rozchod, končit, spát.

PS - Kačka Glässnerová je bohužel nemocná a nepřijede za námi. Včerejší koncert byl jenom pro ni!

JV 


15.8. - čtvrtek

Další dobrý den z Číny,

čtvrtek byl opravdu vyvrcholením našeho pekingského pobytu! Ráno jsme už zkušeně vstali na snídani každý sám a sešli se v restauraci. Je třeba říci, že náš hotel na tom po stránce vertikální logistiky osob nebyl úplně nejlépe: ze dvou vedle sebe umístěných výtahů jen ten pravý jel do 4. patra a výše. A naopak do restaurace umístěné ve 2. patře jel úplně jiný výtah odjinud, takže hosté ze 4. patra (my) po ránu museli sjet do recepce, eventuálně tam sejít po schodech, přejít k vedlejšímu snídaňovému výtahu a vyjet s ním do 2. patra.

Snídaně tradiční: nudličky co vypadají jako zelenina, ale jsou z brambor, vejce na čtvrtiny, která chutnají jako balkánský sýr, bledé párky, které kupodivu chutnají jako párky, fazolky (ani ty si na nic nehrály), rýže, dva druhy polévek, vařená brokolice, čerstvá rajčata a pak spousta nadýchaných knedlíčků a těstovin s masem, co vypadají i chutnají jako pelmeně. Naštěstí i toasty, marmeláda, ovoce, cereálie - ovšem u nich bylo třeba pečlivě vyzkoušet, jakou kapalinu vydá automat na kapaliny, umístěný v rohu. Já jsem hned první ráno zůstal u kávy, ale Marika vyzkoušela tuším tři různé tekutiny, než zjistila, který knoflík by byl pro ni použitelný. Číňané totiž pijí nejen čaj, ale i samotnou horkou vodu... 

Po snídani se přepočítáváme v recepci, autobus čeká venku - dnes jedeme do Letního paláce. Chybí nám Dita a Nicole... zaspaly. Naštěstí naše průvodkyně Bára má všecko, takže i nejakou sušenku místo snídaně - můžeme jet.

Nádherný den! Obloha jak vymetená, modro - asi za půlhodiny jsme na místě. Krátký přesun z autobusu - a jsme na břehu nádherného jezera, které si oblíbila jedna z císařoven. Za chvilku přistává krásná červená lodička a nastupujeme. Je to jako obvykle neurvalý boj o to, zůstat spolu v jednom chumlu, což neuvěřitelně schopný Bruce vždycky dokáže nějak zařídit - rozdává nám po jednom lístky a když se mezi nás vmezeří nějaký Číňan, musí prostě počkat anebo ho dokonce vykážou ven.

Lodička nás převáží na druhou stranu a vydáváme se na prohlídku Letního paláce. Tady přebýval císařský pár v letních měsících a jedna z císařoven použila peníze na obnovu armády raději pro obnovu tohoto areálu... Tomu svědčí i slavná Mramorová loď, vlastně molo ve tvaru lodi s dřevěnou nástavbou, které je jakýmsi mementem tohoto tehdy asi ne právě populárního rozhodnutí, ale dnes se již Číňané na tento čin údajně dívají jinak - alespoň po této císařovně něco zbylo.

Procházíme kolem jednotlivých staveb a stále stoupáme po příkrých schodech až do nejvyššího místa, odkud je skvělý výhled na celý komplex, jezero s lodičkami a vzadu se tyčí mrakodrapy nového Pekingu. Ještě návštěva Buddhova chrámu - ty stavby mají krásné názvy, jak Chrám nejvyšší harmonie a podobně - nezapamatoval jsem si bohužel více...

Scházíme dolů do starobylé uličky, kterou si oblíbila opět ta samá císařovna a chodívala tam nakupovat hedvábí a údajně si přitom představovala, jak je někde úplně jinde - ve městě, po němž se ta ulička dneska jmenuje. Je to komplex krámků postavených na břehu zřejmě umělého jezera, a je to místo nesmírně malebné. Naše Bára nám dává rozchod asi na 45 minut, v první chvíli mám dojem, že je to až příliš štědré, ale když se vydám na pochod kolem, zjišťuji, že to bude téměř obtížné zvládnout. Naštěstí nejsem shoppingový typ, takže si hledám hezká místečka a odtud pozoruji bloumající skupinky našich děvčat, obcházející stánky a stánečky s bůhvíčím.

Ale ještě nemáme splněno! Na dopoledne ještě máme v plánu návštěvu obří pandy v pekingské zoo. Vyjíždíme za odpoledního vedra a když nás řidič nechává u zoo vystoupit, tlačí se na původně modré nebe pár dešťových mraků. Ale toho si nevšímáme a opět ve spořádaném houfci procházíme dvěma turnikety do pavilonu pand.

Tedy, upřímně, a s Járou Cimrmanem řečeno, ve srovnání s výletem na Kokořín to nebylo nic moc. Jedna panda spala v příkopu venkovního výběhu a vůbec jí nevadily davy řvoucích lidí kolem. Bára průvodkyně se snažila situaci zachránit tím, že nám sdělila, že pandy mají nejradši teplotu tak 17 - 25 stupňů a dneska je o dost víc. A že budou asi uvnitř. Výborně, máme čtvrt hodiny na prohlídku vnitřního pavilonu. Tam spaly dvě, jedna úplně u skla, které ji dělilo od spousty téměř hysterických děcek a jejich rodičů, druhá si vybrala mnohem moudřeji místo za nějakým balvanem, kam nebylo moc vidět. Ale nakonec si tahle třetí přece jenom přeležela přední tlapy a šla se protáhnout, takže ji na chviličku bylo vidět docela pěkně. A tak neunikla mému teleobjektivu, který se i přes nesmírně umaštěné sklo ukázal jako nepostradatelná výbava.

Po pandách ještě chvilka pro nákupy v pandím shopu - tam je o pandách všechno, od plyšáků až po utěrky s motivem tohoto jinak sympatického medvěda. Pak nástup do busu a vzhůru na oběd v tradičním čínském stylu, jen jsme ho dali opět maličko střídmější, protože večer nás čeká co? Večer nás čeká pekingská kachna.

Po obědě opět do busu - spořádaně jsme přeběhli čtyřproudovku - a vzhůru na poslední prohlídku dnešního dne - Chrám Nebes. Jako mnoho vládců světových říší, i čínský císař spojoval svoji existenci s božstvím a jeden z jeho státnických úkolů byl modlit se za dobrou úrodu. A k tomu mimo jiné sloužil Chrám Nebes, kde se pohřbívalo, obětovalo a modlilo. Celé je to obrovské a z mramoru; snad vám napoví mých pár fotek v galerii. Už jsme byli opravdu všichni naprosto groggy - sluníčko je v Pekingu neúprosné a rozpálený vzduch se většinou ani nepohne. A tak jsme zařadili někde po první třetině zastávku a já jsem ze sborových peněz vybavil všechny zmrzlinou. My starší jsme ještě v rychlosti zvládli zakoupit kávu, což v čajomilné Číně není věc, kterou seženete na každém rohu.

Na konci naší prohlídky jsme se ještě vyfotografovali na schodech vedoucích k chrámu, kde se císař modlil za úrodu a já jsem dostal poťouchlý nápad - zazpíváme si. A tak, jak jsme stáli na schodech a kolem proudily davy Číňanů, jsme dali Aká si mi krásna. Kupodivu, akustika písničku pěkně nesla a kolem se začli srocovat obdivovatelé s mobily v rukou a natáčeli si nás. Když to tak pěkně šlo, vymyslela Nofča s děvčaty, že tedy dáme ještě Honzíčkovi, tedy nikoli mně, ale píseň o vdolcích, které pekla z bílé mouky a sypala perníkem. Jenže! Když jsme byli za první slokou, kde se vzal, tu se vzal panáček v černé uniformě a zle se na Nofču podíval. Ta se tvářila, že to nevnímá, ale když jsme byli někde před půlkou, tak se panáček zle čínsky obořil, že zpívat nesmíme (a to jsme se napřed ptali Bruce, zda se tam zpívat smí, a tento vydal neurčitě pozitivní nález). Důvod: bezpečnost, že aby ve sroceném davu někdo nezakopnul. Ale já ho podezírám z toho, že kdybychom zpívali někde v rohu na rovině, tak by si našel nějaký jiný důvod, třeba nadměrné opotřebení mramoru nebo rušení vysílání pekingské televizní věže.

Nevadí: jedeme večerním Pekingem na předposlední štaci - ochutnávku čajů. To byl Bruceho vklad do našeho programu a rovnou řekněme, že skvělý. V čajovně nás čekaly dámy, krásné prostředí a několik druhů čaje: zelený s žen-šenem, jasmínový, černý s li-chi a s růžovými květy a ovocný. Všechny vynikající. K tomu návod, jak se vlastně čaj má správně připravovat, na kolik stupňů se má vařit voda na zelený a na kolik na černý... Není divu, že jsme odcházeli (aspoň my, ale nejen my) obtíženi dárkovými baleními čaje a dalšími upomínkovými drobnostmi.

Ale už je čas na poslední laskominu - pekingskou kachnu. Tady je třeba odbočit: všechna jídla bez výjimky, která tady v Číně konzumujeme, nemají vůbec nic společného s glutamátem prosycenými a přesolenými výrobky pražských rádobyčínských restaurací. Jsou často mnohem mdlejší chuti v nejlepším smyslu toho slova, ale mnohem rafinovaněji kořeněná a ochucená. Také nás naučili správnou přípravu - kousky skvěle upečené kachny se pokladou na tenoučkou placku, přidá se čerstvá okurka, případně cibule a pórek, vše se po chuti dochutí omáčkami a kořením, z placky se udělá rolička a tu pak pravověrní synové Nebes konzumují hůlkami, zatímco západní barbaři (já) ji jedí rukama. Ale bylo to neskutečně dobré. Děti si tohle kulinářské vyvrcholení našeho pekingského pobytu také velmi pochvalovaly - největší počet vyjedených misek s placičkami jsem zaznamenal u stolu, kterému dominovaly sestry Vokrouhlíkovy, ale jim zdatně sekundoval Kuba Nekvasil, který je tady absolutně ze všeho nadšen, neustále kolem nás pobíhá s kamerkou a točí vlastně pořád.

Kolem deváté už pohasla touha po další konzumaci i těm největším jedlíkům. I zaveleli jsme k návratu do hotelu, od nás vzdáleného cca pět minut pěší chůze. Ještě poslední pokyny - balit, balit, balit, cennosti, peníze, pas a elektroniku do příručního batohu, věci na palubu nepřípustné (nožíky, nůžky apod.) do zapsaného zavazadla. Budíček 6:15, snídaně od sedmi a 8:00 v recepci sraz už se všemi zavazadly. Stěhujeme se do Harbinu.

Váš JV


16.8. - pátek

Dobrý den z Harbinu,

páteční den začal jako obvykle - budíčkem v 6:15. Je pravda, že zkraje se všem tahle hodina zdála opravdu nekřesťanská - vždyť odečteno našich 6 hodin časového posunu, vstávali jsme zkraje čtvrthodinu po půlnoci. Ale po pár dnech už všichni vypadají, že si zvykli. Ono by to při tak náročném programu ani nešlo a po ránu bylo v Pekingu jediné snesitelné počasí - pak sluníčko začalo rozpalovat všechno do poledního žáru a všichni jsme byli rádi za kousek stínu.

Poslední snídaně, a pět minut před osmou naše čtvrté patro má příkaz shromáždit se u jediného výtahu, který odsud jede do recepce. Pošleme kufry s jednomužnou osádkou dolů, my seběhneme po schodech (vzpomněl jsem si na Ósaku, kde byl naprosto stejný problém, jen patro bylo tuším deváté...). V osm jsme opravdu v recepci, veliká pochvala všem, nikdo nezaspal a všichni mají pasy. Bára velí k odchodu, autobus je připraven. Ještě nám nese Bruce obálky s vstupenkami do všech míst, kde jsme byli - potřeboval do svého účetnictví útržek s cenou, ale část nejhodnotnější - větší část vstupenky s obrázkem - nám vrátil. 

Loučíme se s hotelem, kde jsme strávili naše první tři noci v Číně a vyrážíme na letiště. Je to jen půlhodinka! Opravdu, ale prodrat se ranní špičkou není vůbec jednoduché. Myslím, že většina z nás by v Číně vůbec nemohla řídit, anebo by nikdy nikam nedojela. Máme-li u nás doma pocit, že někteří řidiči jsou bezohlední, tak tady - se vší úctou - se tak chovají všichni. Možná to má aspoň jednu výhodu, že nemůžete rozumně předpokládat, že vás někdo někam pustí. Musíte se prostě neustále cpát tam, kam chcete jet: jestliže se ze čtyř pruhů stávají tři, řeší to čínští řidiči v té zúžené tříproudové části tak, že dlouhou dobu předstírají, že pruhy jsou pořád čtyři, a jedou kolo na kolo, dveře na dveře, zrcátko na zrcátko, než se to nějak poskládá. Do toho ve městě chodci a cyklisté jakož i řidiči nejroztodivnějších vozítek všeho druhu, a ti se nerozpakují jet klidně v protisměru. Běžná praxe je otočit autobus na světelné křižovatce přes šest pruhů, nejlépe na přechodu a pokud to nevyjde, tak si trošku zacouvat. Nejpoužívanějším nástrojem hned po volantu určitě nejsou blinkry, ale houkačka. Když náš autobus najížděl na dálnici, a potřeboval se zařadit do přímého směru, bylo až neuvěřitelné, kolik aut ho ještě objelo, než si to konečně poslední řidič rozmyslel a pustil ho (ale jsem si jist, že nechtěl). A všichni bez výjimky za jízdy drží v ruce mobil a čučí do něj. Zajímavé - přitom bouračky jsme tu viděli myslím jenom dvě, a nic vážného. 

Ale to jsem odbočil.  Cesou v busu jsme se rozloučili s Brucem - dostal skleněný zvoneček, CD a naši propagační brožurku. Ale hlavně jsme mu zazpívali, tentokrát až do konce "Honzíčkovi", a mně připadl nelehký úkol vysvětlit mu o čem v té písničce vlastně jde. Bruci, děkujeme - bylo to skvělé.

Na letišti nás ještě tenhle malý mrštný mužík pomáhá odbavit, a provází nás až k bezpečnostní kontrole, kde mu naposledy zamáváme - a vzhůru, letadlo do Harbinu už čeká. Vyndavám z batohu notebook a mobil a dle instrukcí vše kladu na pás, který vede do rentgenu. Procházím rámem - alarm. No ano, zapomněl jsem si sundat pásek a taky mám v kapse peněženku, sice nekovovou, leč při osobní kontrole ručním detektorem přepečlivá Číňanka chce vidět i tu a zobrací všechny kapsičky... Když jsem konečně prošel, vidím, že se k podobně podrobné kontrole chystá i můj batoh. Inu, v době mobilů málokdo s sebou tahá nestvůrnou zrcadlovku, ještě nestvůrnějšího skleněného macka - teleobjektiv a malé rybí oko. Všechno ven... 

Jsem poslední, ale podobný zážitek mají i ostatní. Tady na vnitrostátní lince je kontrola opravdu přísná. Nastupujeme do letadla, a s malým zpožděním se odlepujeme od země. Farewell, Peking - bylo to tady krásné.

Let trvá půl druhé hodiny, a trošku to s námi houpe, ale kolem půl jedné přistáváme v Harbinu. Jiný svět!  Prší jako z konve, venku dvacet stupňů. U východu nás čeká Číňanka s cedulí Zvonky - Praha - hurá, neztratili jsme se. A konečně se tedy potkávám s Nancy, s níž si dopisuji skoro rok. Je energická, příjemná, a ona i její asistentka se nám okamžitě věnují. V hustém dešti - tak hustém, že jsem ani nevytáhl foťák a udělal jen tři fotky na mobil - přebíháme parkoviště k autobusu. Necháváme kufry na pospas panu řidiči, ten je s nemalým úsilím konečně uloží do útrob vozidla - jeden se nevejde a stejně musí do uličky... a jedeme.

Projíždíme deštěm smáčenou krajinou a vjíždíme do města. První dojem je spíš ponurý: o obou stranách dálnice stovky stejných nebo podobných obřích věžových bytových domů - každá věž minimálně 25 pater a spíš více. Jeden vedle druhého, rozesety na neskutečné ploše... Později se dovídáme, že založení Harbinu se datuje někdy do konce devatenáctého století - dneska má přes 10 milionů obyvatel. No, někde bydlet asi musí.

Po zhruba půlhodině přijíždíme k obřímu hotelu s nápisem Shangri-la. Autobus zajíždí až ke vchodu, takže tady už moknout nebudeme. Vcházíme do vstupní haly ... a to jsme tedy věru nečekali. Vstupujeme do pětihvězdičkového luxusního hotelu se vším, co má mít (s výjimkou točeného piva, ale o tom později). V recepci sice nezvládli náš rooming list, ale nevadí, přepisujeme kartičky a za chvilku jsou všichni ubytováni podle svého přání. 

Bydlíme ve 12., 13. a 14. patře. Pokoje jsou luxusně vybaveny - sprchový kout, vana, evropské WC (to tady obzvlášť oceňujeme). Výhled ven neskutečný - i přes déšť vidíme na řeku a protější věžáky. Hotel má 28 pater, ve třetím je bazén... nahoře v 28. patře je Horizon Club Lounge s ještě úžasnějším výhledem. - Okamžitě domlouváme s nejstarším děvčaty kávu v přízemí, protože káva je zatím v Říši Středu spíše nedostatkovým zbožím. Za chviličku jsme obslouženi, a opravdu tady kávu umí - capuccino, latté, co si kdo přeje. Naše dámy sedí jako mladé krásné dámy, jak také jinak, a patřičně konverzujeme. Káva dopita, musíme se jít chystat na večer a hotel dostává první nepatrné mínus: V okamžiku placení mi slečna přináší účtenku, já podle svého zvyku na ní píšu číslo pokoje a podepisuji se. Jenže to se ukazuje jako nedostatečné - protože jsem v recepci nedal při příjezdu svoji kreditní kartu. Slečna se mnou jde do recepce, ale tam to nějak nelze prostřelit i přes velikou snahu tří lidí - nakonec s mírným znechucením vytahuji hotovost a platím. 

V průběhu odpoledne jsme načapali ještě pár našich menších dětí, které trošku nepochopily, v jakém prostředí se vcelku omylem octly, takže je usměrňujeme k lepšímu oblečení a patřičné reprezentaci.

Nancy mne informovala, že na večeři pojedeme údajně jinam, pro změnu do historického hotelu, který má stoletou tradici. Historie si tady velice cení, i když trvala zatím jen něco málo přes těch sto let. A tak opět nastupujeme do busu, tentokrát již mírně lépe oděni, i když kdybychom tušili, co nás čeká, asi by dámy měly velkou večerní a pánové své nejlepší obleky.

Jedeme do centra - procházíme historickou uličkou, na niž z boku navazují tržiště s nejrůznějšími pokrmy: ryby, mořské plody, místní speciality všeho druhu - dokonce i hmyzí pochoutky lze zahlédnout. Za chvilku vstupujeme do hotelu na večeři. Ano, ten náš pro nás na úvodní večeři nebyl dost dobrý. Připravili pro nás něco, co jsem za třicet let v byznysu nezažil, a to na nás kolikrát chtěli partneři udělat podobným způsobem dojem (pravda, nebyl jsem v Číně). 

Seděli jsme u dvou obřích kulatých stolů po dvaceti židlích, uprostřed vazby z květin ... a pak začali nosit jídla. Nikdo z nás neví, kolik jich bylo - odhaduji něco kolem 25, ale ani 30 nemohu vyloučit. S jistotou tři druhy ryb, dvě polévky (mimochodem jedna z nich boršč - ruský vliv je tady vidět všude), celá vepřová hlava k obírání, minimálně tři saláty, mořské plody, mořské řasy, krevety, kachní uzený závitek, další 3 - 4 druhy mas a k tomu nejméně dalších 5 jídel, které neumím pojmenovat a identifikovat. Všechno nádherně naaranžované, a k tomu neskutečně dobré. Když někde v půlce dorazila zmíněná již celá vepřová hlava na každý stůl, začínalo mi to připadat trochu jako obžerství, laskavý čtenář promine. Ale to jsme byli opravdu jenom v půlce, a je třeba podotknout, že dva poslední chody jsem s díky odmítnul. Hodovali jsme asi půldruhé hodiny a pak se vypotáceli ven. Naštěstí Nancy navrhla, že se trošku projdeme, než nastoupíme do autobusu. A tak jsme prošli Centrální ulici - pěší zónu, kde byla veliká spousta lidí - měl jsem opět starou známou obavu, aby se nám ve tmě a v té tlačenici někdo malý nebo i větší neztratil. Z balkonu ve druhém patře hrála živá hudba - a to bylo něco pro naše muzikální a pohybově nadané děti! Za chvilku byl kolem nás kruh diváků a největší úspěch sklidila Eva Ghibellini s taneční improvizací na hudbu, kterou právě hráli. Potlesk v Číně na otevřené scéně - pardon, ulici - to hned tak někdo nemá.

Ještě krátká procházka k řece, kde stojí veliký památník obětem velikých záplav v roce 1958 - a už nás čeká autobus a za chvíli jsme v našem neskutečném hotelu. Dáváme dětem rozchod a dobrou noc, zítra máme sraz až o půl desáté (tedy 9:25) - program se uvidí podle počasí.

My jsme si s Nofčou ještě zopakovali drobné zklamání nad službami - po opulentní večeři jsem navrhoval sednout si někde na pivo. To se nakonec podařilo, ovšem ukázalo se, že ač je hotelový bar De Drunken Pig vybaven zařízením na výtoč piva, tedy pípou, mají pouze lahvové. I to se ukázalo jako problém - stejně jako v Pekingu měl i tenhle Kronenbourg, na který jsem spoléhal, citrusovou příchuť (no comment).

A nejbizarnější moment nastal, když jsme si s tou kapalinou sedli do tiché hotelové lobby, neboť jinak zcela prázdný bar měl puštěnu hudbu na plné pecky. Přišel čínský pinglík, evidentně v těžkých rozpacích, a vyrazil ze sebe jediné slovo: "Money". I dali jsme mu money, dopili a šli spát.

Váš JV


17.8. - sobota

Dobrý druhý den z Harbinu,

i dnešní den byl nabitý programem a událostmi! Jak ostatně jinak, že.

Začali jsme ráno skvělou snídaní. Všechno, co si můžete vymyslet, tady dostanete. Vajíčka natvrdo, naměkko, na cibulce, volská oka, vajíčka po čínsku. Zeleninu syrovou, syrovou na smažení, zeleninu usmaženou, nakládanou i vařenou. Slaninu anglickou křupavou i vláčnou. Fazole zelené, po anglicku v omáčce, čínské. A tak by se dalo pokračovat - buďto podle abecedy, nebo podle chuťových buněk každého z nás. Nabídková rozloha snídaně způsobila, že jsme s Nofčou přišli pozdě na sraz o pár minut (za což jsme se samozřejmě omluvili).

Venku stále prší a tak jedeme do obchodního centra spojeného s prohlídkou historických řemesel (snad by se to tak dalo zevšeobecnit). Cestou vidíme, že když tady prší, není to žádná legrace - část siilnice je zatopená a náš autobus (i někteří další odvážliví čínští řidiči) se brodí až po kola ve vodě. Zastavujeme u chodníku, mezi posledním stupátkem a chdníkem dravý proud vody.

Rychle pod střechu: V té historické části místního shoping mallu nabízejí spoustu ochutnávek pochutin slaných i sladkých, je tu představení - tanečky údajně z Tibetu, které předvádějí v barevných kostýmech jakési dámy, a také gravírování různých přání do skleněných přívěšků. To se líbilo nakonec asi nejvíc - strávili jsme tam skutečně spoustu času. Bára pilně překládá - většinou se jedná o přání štěstí a zdraví, nebo štěstí a klidu - zkrátka čínská moudrost.

V půl jedné jsme zpět na oběd - opět naprosto lukulské hody. Nancy pro nás vyhradila několik stolů, abychom byli spolu - jinak je totálně plno. Že nechcete, abych vám vypočítával všechny pochoutky? To je moc dobře, protože to by nám nestačil diskový prostor pana Borka v Ostravě, kde je domovem náš zvonečkový web. A k tomu, veliké překvapení: Všechno nejlepší k narozeninám, Baruško Pudlovská! Nancy někde vykouzila dort, sbor jí zazpíval a půlka restaurace zatleskala - takže dnes plnoletá Bára po obědě krájí a krájí. Veliká dobrota, tenhle kukávník, řečeno slovníkem Markéty Vokrouhlíkové.

Po obědě ihend zpátky do busu a jedeme do Harbin City Planning Museum. Stále prší, takže jsme rádi, že Nancy přeskládala program tak, abychom někde nemokli. Upřímně řečeno, moc jsem si od toho nesliboval, však ten název moc atraktivně nevypadá, ale skutečnost velmi překvapila. Je to vlastně muzeum historie Harbinu, což byla, přátelé, ještě před 120 lety malá rybářská osada na řece. Pak dostali Rusové od čínské vlády zakázku na vybudování železniční trati, která vedla od ruské hranice na severu směrem na jih a Harbin se stal rázem důležitým železničnímu uzlem. První osadníci byli tedy Rusové, kteří staveli železnici - bylo jich podle Báry nakonec asi 200,000. A Harbin začal růst - počátkem 20. století zde bylo otevřeno kolem dvacítky konzulátů, mezi nimi i československý. Vyrostla spousta skutečně městských budov - první pochopitelně ředitelství stavby železnice, nádraží, banky a samozřejmě kostely ... styly tradičně čínské se mísily s evropským art nouveau, dokonce s barokizujícími styly. Některé domy stojí dodnes, jiné musely ustoupit dalšímu prudkému rozvoji. Harbin v průběhu let získával lichotivé přezdívky - Moskva východu nebo Orientální Paříž. 

Přehnala se druhá válka a japonská invaze, město přežilo zřejmě poměrně dobře, přišel Mao a komunistický režim - a Harbin stále rostl a v současnosti má svých 10 a kus milionu obyvatel. Vedle trochu pochmurných sídlišť se staví skutečné architektonické skvosty - je tu Music Hall - tam budeme zpívat v pondělí, je tu budova Opery, za kterou by se Kaplický jistě nemusel stydět. Je to město hudby a snaží se přilákat lidi z celého světa nejen na zimní Festival ledu a sněhu, na který mám pozvánku pro některé české město (Aleši, Vrchlabí!), ale především na kulturu a hudbu. Ostatně, proto jsme tady také my.

Expozice je samozřejmě čínsky velkolepá a překypuje aplikací nejnovějších technologií. Uprostřed muzea je obří sál (odhaduji rozměry tak 15 x 25 metrů), který má na podlaze současný model města (mimochodem Harbin má plochu jen o málo menší než Česká republika - cca 55,000 km2) a na obří obrazovce, kterou je možno sledovat z vyhlídky z 2. patra, se promítá video o současnosti a budoucnosti města. Když se představují jednotlivé čtvrti, model na podlaze svítí v dané oblasti... 

Nu, je třeba si samozřejmě trošku informace prosát a odfiltrovat propagandu, ale i tak to stálo za to a myslím, že se nikdo nenudil. Nakonec zpíváme ve vstupní hale podobných rozměrů paní průvodkyni a vzhůru zpět do hotelu na brzkou večeři. V autobuse si rozdáváme pokyny - po večeři, která začíná už v půl páté, máme první koncert; z důvodu počasí bude na harbinské konzervatoři. Bětka a já důtklivě nabádáme děti, aby se nepřecpávaly před koncertem - oběd byl před pár hodinami... 

Po půl šesté sraz v recepci - a to už jde do tuhého, jsme všichni a vyrážíme. Za čtvrt hodiny jsme na místě. Konzervatoř je, jak jinak, obří, a sál, kde máme zpívat, je zhruba rudolfinských rozměrů. Akustika je neuvěřitelná, a to jak v sále (mohu posoudit), tak na pódiu (pravil sbor, že se skvěle slyší soprán s altem a dohromady s nástroji). Půhodinová zkouška, je 18:30 a jdeme se převléci. Zůstávám v sále, kam se trousí první posluchači. Před sedmou ještě hlášení i v anglickém jazyce: Vypněte si mobily a nerušte hlasitými projevy. Netleskejte mezi hudebními větami. V sále se nejí a nepije. Nepřecházejte během představení. 

Úderem sedmé jakási příjemná znělka - a nastupujeme. Koncert (později jsem ho označil za koncert plný překvapení) začíná.

Začínáme naším krásným Dvořákem: Hraj muziko, hraj. Kristýnka je viditelně nervózní a taky neměla v posledním týdnu kde cvičit, nějaká nepatrná drobnost se jí hned zkraje vloudila pod prstíky, ale už je to pryč a zvuk sboru v sále je prostě skvělý - nepamatuji takovouhle akustiku. Je dlouhý přesně akorát, a je slyšet absolutně všechno. Navíc geometrické uspořádání stěn zřetelně myslelo na to, aby žádný zvuk nezůstával někde na pódiu - všechno jde do sálu. Veliká krása... Slavíkovský polečko, moje oblíbená vypalovačka. To je zvuk! A už přichází Holka modrooká a po ní Ebenova Lavečka. Krásně tichounká, ale v sále je slyšet tohle piánko absolutně perfektně, nic se neztratilo, a přitom zvuk je krásně kompaktní. Hned po Lavečce se Honzíčkovi pekly vdolky a pro kontrast zase pomalá Aká si mi krásna - Suchoň. Přichází Anička Vokrouhlíková s klarinetem a Letěly tudy labutě, a po ní Dominik s cellem - dvě další Laburdoviny: Ej hora s trojsólem Anežky Opočenské, Nicole Zvěřinové a Viki Sklenářové. Pak se vracíme obloukem ke Dvořákovi: Život vojenský a zase kontrast - V dobrým sme se sešli. Moc pěkně se to daří... ke klavíru usedá vedle Kristýnky Verča a už se sálem nese Suk - Pastýři na jaro a Vzpomínky. Lidé v sále opravdu vcelku poslouchají, někdo si tu a tam cvaká do mobilu, ale zdá se, že většinou opravdu přišli na muziku, takže je celkem ticho a poslouchají, poslouchají tu muziku, která jim, uvyklým jejich klasické lidové pentatonice musí být absolutně cizí. - Smetana: Má hvězda. Zase krásné piánko, všechno zní úžasně - už bych to asi neměl zdůrazňovat. I následující Lukášův Věneček, což je natolik bohatě členěná skladba, že se bojím, aby někdo nezačal někde uprostřed tleskat. Nezačal. A už se chystá trio děvčat na sólo na Jedna je cestička a Káťa s klarinetem. ... ... ... Něco je špatně, něco není. Aha, noty pro klarinet nejsou. Lehký zmatek na pódiu - tuším, jak je mé drahé Nofče a modlím se za to, aby se to rychle vyřešilo... ... posluchači v sále zůstávají v klidu... ... úplně slyším, jak vteřiny nechutně rychle tikají a vybavuje se mi, jak jsme čekali v Ithace na pódiu na violoncellistu Kubu Majera, který si šel v přestávce zakouřit ven a nikdo mu neřekl, že přestávka není ... ... Káťa se vrací ze zákulisí s notami, jenomže ... ... asi to nejsou ty správné. Nakonec Nofča rázným gestem zahání připravené sólistky i ubohou klarinetistku, vrací na pódium menší děti, které pár posledních písniček nechaly Abbellimentu - a přichází Jakub houslista. Takové menší manévry. Ale spravujeme to ihned Jatelinkou a Janíčku, Janíčku. Virtuózní odhození smyčce na závěr... Konec patří Smetanovi a sboru z Prodanky - Proč bychom se netěšili. No ano, proč bychom se netěšili, když nám Pámbu noty dá. A potlesk - asi se to i přes ten mírný zmatek líbilo, a tak ještě přichází Marika se sprirtuálem, který funguje poměrně bezpečně na roztleskání sálu, což se osvědčilo i tentokrát.

Konec - posluchači jsou tu a tam maličko nejistí, zdali je přestávka nebo konec, ale měli jsme dát 40 minut a tak se i bohatě stalo. Bohužel tahle akce byla trochu nechtěná improvizace ze strany organizátorů: původně měl být tenhle koncert venku, ale počasí nám to zhatilo. Proto přesun do tohoto nádherného sálu, jehož ale opravdu nelze litovat - ta akustika byla opravdu neuvěřitelně nádherná.

V zákulisí je cítit lehké rozčarování - Nofča je z každého koncertu vždycky na nervy, natož když se výjimečně stane nějaký podobný trablík. Ale nakonec to nebylo nic strašného, chybami se prostě pořád učíme - a po stránce muziky byl ten koncert prostě nádherný! Odcházíme, jsem poslední, za mnou vrátný zamyká, drobným večerním deštěm utíkám k busu, dveře se zavírají, řidič se rozjíždí... a tu zezadu náhle "Počkejte, nemáme Dominika! A Kristýnu!" Někdo si vzpomněl, že oba naši pečliví instrumentalisté šli hned po koncertě cvičit do sálu, aby byli na zítřejší koncert v synagoze co nejlépe připraveni. Bára a Nancy se vrací do budovy ... ale po chvíli jsou zase zpátky - prý tam nikde nejsou. Volám Dominika, paní sbormistryně Kristýnu - ale to už oba ztracení běží k autobusu. Cvičili, ale jinde - našli si zkrátka nějakou jinou místnost. Inu, koncert plný překvapení.

Vracíme se do hotelu, Nofča si jde popovídat ke klarinetistkám, abychom se příště vyvarovali podobných malérů - popravdě řečeno se ukázalo, že Dominik po svém vystoupení shrábnul noty - zřejmě bohužel i ty klarinetové. No, kdyby nebylo nic horšího...

Večer ještě drobné překvapení Barušce Pudlovské: shromažďujeme se na lékařském a klavíristickém pokoji (Bětka bydlí s Kristýnou). Verča jde pro sestru a přivádí ji se zavázanýma očima - a když jí sundá šátek, házíme po ní všichni balónky, otevírám obří lahev čínských bublinek - prostě slavíme. Zdá se, že je potřeba trochu upustit páru, takže se nakonec strhne regulérní i méně regulérní balónková bitva. A nakonec ještě volá Bára Šochmanová s Maruškou  do Prahy Káťu Glässnerku a všichni si s ní povídáme. Čili, jak pravil starý dobrý Bill Shakespeare - Konec vše napraví.

Váš JV


18.8. - neděle

Dobrý den z Harbinu,

neděle byla prostě úžasná. Ráno jsme si dali obvykle bohatou snídani (žádná změna: kdo chce anglickou snídani s opečenou slaninou, má ji mít, kdo chce sladkou s palačinkami, má je mít, kdo chce čínskou, není problém, kdo chce ovoce nebo zeleninu, má všeho na výběr až tma, jak říká Nofča). 

V devět sraz v recepci - jedeme na zkoušku do synagogy, a to je náš dopolední program. Synagoga je přeměněna v koncertní sál, kde se na pódiu samozřejmě nabízí koncertní Steinway. Pódium není veliké, takže musíme trošku improvizovat. Sál pojme tak dvě stovky lidí; evidentně je to budova pamatující počátky Harbinu a zřejmě nějakou enklávu ruských židů. Ovšem architektonicky je krásná - dvě symetrická postranní schodiště jsem se vám snažil přiblížit na pár černobílých obrázcích (a jak jinak, vzpomněl jsem si na paní Ester Havlovou a na její fotky kubistických domů i schodišť uvnitř). Uvnitř je všechno připraveno, jen sháníme židle, aby si sbor odpočinul, až budou hrát Dominik s Kristýnou svoje instrumentální intermezzo. A také je to trochu málo vzduchu - ale Nancy, která dokáže splnit každé přání, slibuje, že večer pustí klimatizaci a bude to lepší. 

Zkouška probíhá zcela běžným způsobem, takže nemám co dělat, sedím v zadních řadách, periferně poslouchám, jestli všechno zní jak má (klavír jsme tady museli úplně zavřít, aby nepřehlušoval sbor), píšu zpravodajství a upravuju fotky. 

Bára průvodkyně někde vyšpiónila, že za rohem mají kávu, i vydáváme se v přestávce, když cvičí Dominik s Kristýnou, ven. Je krásně - zapomněl jsem napsat, že dnešek je první den bez deště a dokonce i sluníčko se na náš usmívá. Skutečně, asi po dvoustech metrech narážíme na regulérní kavárnu a kávu mají slušnou. To jsem asi taky zapomněl napsat: Kávu teprve Číňané objevují, po staletí pijí svůj zelený čaj a horkou vodu s citronem i bez (skutečně - věří, že horká voda je dobrá pro organismus).

O půl dvanácté přijíždí autobus a jedeme na obvyklou hostinu do hotelu. Objevuji, že hned u vchodu mají v ledu takové malé, hezké, zelené lahvičky - harbinské pivo. Tedy soutěžit s libovolným českým pivem by asi nemohlo, ale jako nápoj k obědu je rozhodně lepší než voda nebo džusy. 

Odpoledne máme na programu ještě pravoslavný chrám svaté Sofie, a pak se chceme vrátit do Central Street - tam, co jsme byli první den večer. Chrám není bohužel přístupný, takže jenom kouknout zvnějšku, společná fotka a jdeme dál. Odpolední program je tentokrát dobrovolný, protože únava se hlásí - jede nás pouze 31, zbytek osazenstva včetně paní sbormistové, MUDr. Majerové a sedmi dětí zůstal v hotelu. V duchu přemítám, jak si budu pamatovat, koho máme s sebou a koho ne, nakonec moudře přehazuji tuto zodpovědnost na naše zlatá děvčata - a ta hlásí: "Minus jeden" "Všichni" "Minus dva" a podobně. Nějak to dopadne.

Konečně jsme v Central Street. Jsme na křižovatce, kde je kašna s vodotryskem, a tady dáváme rozchod. Autobus podle původního plánu má pro nás přijet k památníku obětem záplav a Nancy navrhuje dát si sraz tam, to ale zásadně odmítám - je to odsud nejméně kilometr a půl a byli jsme tu v noci, ve dne to vypadá jinak a kdoví kolik by se nás tam sešlo. Nene, sejdeme se proti kašně - a Bára domlouvá s Nancy, že pro nás autobus přijede do ulice, která protíná pěší zónu Central Street kousíček od nás. Obvyklé pokyny - tentokrát ještě navíc se zákazem zmrzlin a jídel všeho druhu, neboť v pět máme večeři a pak koncert. Výjimkou jsou ochutnávky smaženého hmyzu  - Eliška Kačírková se na to moc těší. A rozchod po minimálně čtyřech.

Osiřel jsem uprostřed davu, a přemítal, kolik dětí v těch 16:15 uvidíme a jak budeme uprostřed tohoto mumraje shánět zbytek. Prošel jsem pár set metrů oběma směry od místa, kde jsme se rozešli, ale nezahlédl ani nohu (sborovou). Když jsem navíc našel obří obchodní centrum, z něhož vedlo několik východů, začal jsem pochybovat o svém zdravém rozumu a o to, zda dát rozchod v tomhle místě bylo úplně nejmoudřejší rozhodnutí.

Ale kupodivu, v 16:10 jsem na místě srazu a začínají se trousit první. Během pár minut jsme všichni až na pár opozdilců, kteří ale platí ještě své nákupy v obchůdku na rohu. Poslední je Marika, která bojuje s pokladní - místní mince nejsou úplně jednoduchá záležitost, je na nich napsáno 1 a 5 a k tomu ty s nápisem 1 mají dvě velikosti. Ta větší 1 je jeden juan, ta menší 1 má kupodivu hodnotu jedné desetiny juanu. Podobně 5 není 5 juanů, ale půl juanu. A právě na tuto minci s číslem 5 narazila Marika - myslela, že je to 5 juanů... ale nebylo. Ale nakonec se vše vysvětilo, a s nepatrným zpožděním vyrážíme na autobus. Mezitím ale ještě dává Hanka Kačírková ochutnat svůj úlovek... hmyzí pochoutky. No, fotky asi napoví víc. Já to nezkoušel, ale ti, kdož okusili, statečně tvrdili, že to vlastně má chuť jenom koření. Ono jde asi o zvyk, jako u všeho.

Před pátou jsme v hotelu a vydáváme pokyny na večerní koncert v synagoze. Odjezd v 18:10, koncert začíná v půl osmé, do té doby večeře a samostatná příprava.

Na místě jsme včas, kolem už se začínají trousit svátečně oblečení lidé. Nakonec je sál v půl osmé téměř plný - a tady se začíná naprosto přesně. V půl osmé se zhasne v sále, nastupujeme a když první vcházejí na pódium, rozsvítí se pódiové osvětlení. Barvu má roztodivnou, nejvíc asi připomíná růžovou. Naštěstí jsou to LEDky a tudíž mají jedinou vlnovou délku, takže to se snadno spraví v postprodukci.

Tenhle koncert se opravdu vydařil!  Všechno vyšlo tak, jak má, i noty byly (:-) - a zahrála si tentokrát obě Vokrouhlíkovic děvčata. Aby si sbor odpočinul, vsunuli jsme instrumentální kus od Roberta Schumanna - Dominik na cello a Kristýnka na klavír. A myslím, že se to moc líbilo - bylo to příjemné zpestření.

Nevím, zda mám popisovat celý koncert kus za kusem - protože tentokrát jsem si užil skvělé fotopozice v boční lodi synagogy, odkud jsem viděl naprosto perfektně na celý sbor, na sólisty i na paní sbormistrovou. Tak se podívejte na obrázky, neskromně myslím, že udělají radost všem. 

Koncert byl přesně hodinový, jak jsme slíbili - o půl osmé začátek, v půl deváté opouštíme pódium. I posluchačům se myslím naše vystoupení líbilo.

Převléknout, do autobusu, do hotelu a spát. 

Z Harbinu v předposlední den zdraví JV


19.8. - pondělí

Dobrý pondělní den z Harbinu,

když nám včera večer Nancy oznamovala program na dnešek, asi netušila, jaký ohlas získá prohlídka Harbin Grand Theatre. Každý den jsme tuhle budovu viděli z autobusu jedouce přes řeku k hotelu, a je třeba říct, že vypadá velkolepě, ale skutečnost předčila veškerá očekávání. I vydali jsme se po snídani k tomuto architektonickému unikátu.

Vstupujeme podzemním parkovištěm a vcházíme po schodech do přízemí. Nad vstupem je nápis pravící "The Arts Enrich The Entire City". Tedy - Umění obohacuje celé město. 

Ani nevím, jestli je potřeba to nějak víc komentovat. Jsou tady dva sály - malý a velký. Oba nám ukázali, ale to hlavní je kolem. Foyer, výstavní plochy, volné prostory. Výhledy ven na město. Pohledy skvěle komponované, osvětlení neuvěřitelně rafinované. Venkovní pohledy připomínají Kaplického studii Národní knihovny a já jen v duchu hořce lituji, že otcové našeho města postrádají dostatečně velkého ducha, aby se dokázali překlenout přes politické rozmíšky, sjednotit se, a dát Praze něco podobně jedinečného a úžasného. Více snad řeknou fotografie - snažil jsem se. Ale tady se špatná fotka udělat nedá, to byste se museli hodně snažit. Na některých je Terka Práchenská, naše budoucí architektka... kdyby byly na fotkách popisky, asi by tam stálo "Tak se dobře dívejte... takhle budu své stavby jednou navrhovat já".

Když jsme se dostatečně nabažili vnitřku, vzala nás Nancy ven. Neskutečně promyšlená stavba umožňuje dostat se po vnějším plášti na vrchol, odkud je úžasný výhled na město kolem. Tay jsme si také zazpívali... Věřili byste tomu? Zvonky - Praha zpívají na visuté terase Harbin Grand Theatre za nádherného počasí, vítr jim bere slova od úst, a těch pár lidí kolem je nadšeno a tleskají jim.

Ještě pár fotek s Nancy a její pomocnicí, s Bárou průvodkyní, fotíme se jako celý sbor, samozřejmě fotím i další skupinky - a sestupujeme zpátky dolů. Tohle byl tedy neuvěřitelný zážitek. V autobusu říkám naší průvodkyni Nancy: "Každý den zvyšuješ laťku, co by bylo za týden"?

Oběd a po něm ještě krátká vsuvka - návštěva nedalekého obchodního centra. Přiznám se, že to jsem s díky ponechal na Bářině šarmu a bezchybné organizaci, a sám zůstal s paní sbormistrovou zbaběle doma. O čtvrté jsem se jen přišel přesvědčit, zdali v pořádku dorazili. Dorazili na minutu přesně, v plném počtu. Za hodinu odjezd na náš nejdůležitější koncert - budeme zpívat v Harbin Concert Hall.

Tam jsme o půl šesté. Hned u vchodu nás vítá obří obrazovka, kde pouští reklamy na nejrůznější koncerty, a tam jsme - my...? Ano, je to tak. Jdeme hned do sálu - je obří (jak jinak), ale krásný. Akusticky perfektní, to jsou tady - zdá se - všechny. Všechno je v pořádku, jenom by bylo třeba ozvučení pro sólisty, protože vzadu nahoře u stropu už přece jenom zvuk zaniká, je to daleko. To se dlouho nedaří - až těsně před koncem zkoušky se objevuje chlapík s mikrofonem. Konečně!  

Nancy už dávno vyhrožovala, že se přijdou na nás podívat největší městské celebrity a že mám sedět s nimi v čestné lóži. Velmi nesměle jsem namítal, že většinou během koncertů fotím, ale že samozřejmě takové pozvání nelze odmítnout. Skutečně - v prostřední části, která, jak se později ukázalo, měla speciální vchod, byla místa označená cedulkami a moje jméno bylo mezi dvěma čínskými v první řadě...

Obrovský sál se zaplnil - určitě přišlo nejméně tisíc lidí, což Nancy také správně odhadovala. Ještě pred začátkem se mne ujala sympatická, anglicky hovořící Číňanka a vtáhla mne do zákulisí čestné lóže. Tam mi představili místostarostu města, zástupce šéfa pro kulturu a dva nebo tři další. Usadili mne do obří lenošky k panu místostarostovi a započala tlumočená konverzace. Napřed jsem mu poděkoval za pozvání, a jak se o nás krásně starají, pak nastala běžná konverzace - co jsme vlastně zač, jestli všechny děti jsou z hudebních rodin, jestli všechny na něco hrají, jak je sbor organizován, a že by chtěli posílit vztahy mezi Prahou a Harbinem. Pan zástupce šéfa pro kulturu navíc mluvil slušně anglicky, takže to bylo docela příjemné popovídání, ale místostarostovi (a tudíž i mně) musela Nancy všechno tlumočit, takže tím konverzace ztrácela poněkud na švihu. Ale snad vše proběhlo v pořádku, a koncert mohl začít.

Proběhl krásně, až na to, že jsem si nedovolil udělat více než jedinou fotku, vždycky na začátku každé půlky. Nejvíce mne mrzelo, že jsem nevyfotil baletní doprovod Helenky Vokrouhlíkové u Lukášova Věnečku, zkrátka to tentokrát nešlo - v mé poněkud komické, leč bezesporu reperezentativní roli se to těžce nehodilo. Tady mají navíc docela pěkný způsob, jak upozorňovat lidičky, co si fotí nebo nedej Bože natáčejí koncert na mobil, že toho mají nechat. Uvaděčky mají laserová ukazovátka a těmi střílí po provinilcích, případně se za neukázněným divákem vydá jiná uvaděčka a zkrotí ho na místě. Ale protože to dělá každý druhý, je to zpravidla nekonečná práce.

První půli jsme zpívali ve folklorním oblečení, druhou pak v našich nových slušivých oblečcích. Ačkoli nemohu tentokrát posloužit fotodetaily, spolehněte se na to, že to bylo krásné! Největší hrdinkou koncertu je bezesporu naše slečna klavíristka - od začátku jí nebylo vůbec dobře, točila se jí hlava, ale odehrála všechno perfektně. 

Po koncertě jsem ještě předal pani místostarostovi dárek od nás - náš obligátní skleněný zvoneček - a pak jsme se odebrali zpátky do našeho hotelu s poetickým jménem Shangri-la, na poslední noc. Všichni mají za úkol balit a chystat se na zítřek - přesouváme se odsud směrem na jihozápad.

Z posledního dne v Harbinu zdraví JV


20.8. - úterý

Dobrý den z dalšího města Pingyao,

dnešní den začal jako vždy dobře, tedy kvalitní snídaní. Po ní už svážíme kufry do recepce a hned nakládáme do autobusu. Sice jedeme na letiště až po obědě, ale takhle to bude jednodušší a budeme připraveni. Při snídani hlásí Bětka, že má od noci v péči Amálku Borovkovou - zvrací. Naštěstí je check-out v tomhle luxusním hotelu až v poledne, takže Amálka může zůstat doma a trošku se dát dohromady. Máme už jen kratičký program - návštěvu Sun Islandu, což je doopravdický ostrov na místní řece, na němž se odehrává onen zimní festival sněhu a ledu. V létě toho moc k vidění není, upřímně řečeno - snad jen krásně upravené parkové plochy se spoustou květin rozprostřených do obřích barevných koberců. Dali jsme si rozchod na hodinu - víc času nemáme. Uprostřed parku jsou asi čtyři betonové repliky nejpovedenějších soch z ledových festivalů minulých let, ty určitě stály za vidění. A u vstupu trojhlavý drak z umně sestříhaných rostlin, ovšem několik metrů vysoký. 

Před jedenáctou se vracíme na místo srazu, putujeme k autobusu, který velmi citlivě zastavil na vjezdu do parku - prostě zatarasil šest pruhů napříč, a než jsme nastoupili, nemohlo projet ani kolo. Zřejmě to bylo moc i na čínské poměry, protože na našeho řidiče přišel hulákat nějaký uniformovaný borec, ale protože tady má uniformu kdekdo (a řekl bych, že kdo ji nemá, tak se musí cítit přinejmenším o společenské patro níže), těžko říct, zda to byl policajt nebo ne. Ale hulákal jako policajt. Náš řidič mu v odvetu taky něco zahulákal, ale to už jsme byli uvnitř a poté, co náš autobus dokončil svůj otáčecí manévr, jsme odjeli zpátky na poslední oběd do hotelu. První cesta mne vedla na pokoj 1320 - k Bětce. Amálka dopoledne prospala, ale už jí je lépe.

Po obědě se loučíme s Nancy a Lucky (předpokládám, že Laky měla být anglická výslovnost jejího přijatého západního jména). Obě dostávají taštičku s našimi CD a s drobnými upomínkovými předměty z Prahy. Zpíváme venku před hotelem Labutě a za zpěvu se s nimi všichni loučí, každý oběma podá ruku a nastupujeme do autobusu. Sbohem, luxusní hoteli s bazénem a fitcentrem, kam chodila po ránu běhat naše starší děvčata, s neuvěřitelnou jídelnou a vůbec všemi vymoženostmi (kromě točeného piva, ale o tom již byla řeč - aspoň nějaký chlup je třeba na té dokonalosti najít).

Přijíždíme na letiště a jdeme hned na odbavení. Jako obvykle má problém Dominik, lépe řečeno jeho cello. Ale to se v krátkosti vyřeší - všechno vyřizuje naše Bára průvodkyně, protože s tou angličtinou je to tu dost bídné, a to i na místech, kde by se aspoň nějaká znalost určitě hodila. Kuba Nekvasil nemá na konci svého jména písmeno L, což je sice chyba aerolinek, ale je to třeba vyřešit. Poté chce bezpečnostní kontrola u zapsaných zavazadel otevřít kufr Dity Kuchařové, který je na číslený zámek, jenomže Dita zrovna musí na toaletu - taky jí není dobře. Bětka ordinuje opravdu za pochodu, když se Dita objeví, jdeme spolu otevřít její kufr - zapomněla uvnitř powerbanku. To nám Bára průvodkyně pokaždé klade na srdce, a zdá se, že to není plané varování - na bezpečnostní kontroly si tady hodně hrají. Poučen minulou kontrolou, vyndavám z kapes vše kovové, hodinky i pásek si dávám do batohu a naopak z něj vyjímám všechno, co by mohlo budit zdání nějaké elektroniky: prostě jsem svůj batoh v podstatě vysypal do dvou plastových ošatek. Tentokrát prošel batoh, ale mne i mnoho ostatních velmi pečlivě prohlíželi a osahávali, jestli nemám něco, co nemám mít. Ani sešítek v kapse u kraťasů neunikl pozornosti bdělého úředníka. Řešíme další problém - Terezka Práchenská má powerbanku, která se kontrole nelíbí. Má (powerbanka, nikoli Terezka) cosi mírně odlepeného, což v očích bezpečnostního Kerbera představuje něco nesmírně nebezpečného... Nakonec ji dostává zpátky - zlatá Bára.

Konečně jsme všichni na druhé straně a můžeme jít k nástupu. Na poslední chvíli nám mění číslo východu - naštěstí jen z čísla 44 na 43, což je hned vedle. Scházíme po schodech k autobusu, který nás odváží vyhlídkovou jízdou kolem celého letiště (aspoň tak se nám to jeví) k letadlu. Tentokrát jsme rozstrkáni po celém letadle.

Čekání v letadle se protáhlo na dobrou hodinu a odlétáme tedy s pěkným zpožděním, ale nevadí - dneska už nemáme na programu nic jiného, než se dopravit do hotelu a ubytovat se. Dnes ani zítra taky žádný koncert, potřebujeme si trošku odpočinout. Amálka už na letišti vypadala mnohem lépe než ráno (aspoň podle dobrozdání MUDr. Majerové při polední vizitě), Dita snad let taky zvládne. Včera nebylo moc dobře Kristýně, dneska ráno se neúčastnila výletu do parku Nofča - ale ty se už daly dohromady. Prostě je to náročné. Dneska se nám přehoupne půlka, budeme teď mít pár dní zase trošku oddych od zpívání (jenom koncertík v Petrof Gallery v Xi'anu).

Protože jsme právě v letadle nad čínskými horami, napadá mi podělit se s vámi o pár věcí, které nám Bára vykládá a mění trochu náš pohled na Čínu. Číňané donedávna pracovali 12 hodin denně a měli jediný den volna v měsíci. To se poslední léta mění, pracují už jen 8 hodin a mají volné víkendy. Z toho ale vyplývá, že se teprve učí vůbec nakládat s volným časem, a tak se učí třeba piknikovat právě v parcích, jako je Sun Island, učí se chovat na koncertech, učí se, kdy tleskat a kdy raději ne, učí se stát ve frontách a nepředbíhat, neplivat na zem a spoustu dalších věcí.  Zkrátka ty trošku živelné způsoby a jednání, jež bychom jistě nemohli našimi měřítky označit za vychované, jsou vlastně produktem toho, že po svém vzhlížejí k té naší civilizaci a snaží se ji napodobit. Zda ke svému dobru nebo zkáze (případně k našemu dobru či naší zkáze), to asi teprve ukáže čas.

Pořád nevím, co si o té zemi mám myslet. Samozřejmě se o nás skvěle starají, i když jim asi naše hudba mnoho neříká. Pravda je, že například na včerejším koncertě měl veliký ohlas Ebenův Řecký slovník, což je muzika, která z našeho programu založeného především na lidovkách ční jako trn z paty. Takže ti lidé, kteří na ten koncert přišli, nějaký smysl pro hudbu mít musí, musí jim něco říkat, a musí je zajímat ta naše - ledaže tam byli vysláni a měli to povinné, což se mi ale nezdálo. Zajímalo by mne ovšem, jak moc se cítí být sledováni, když při každé jízdě vlakem musí několikrát vytáhnout svoji elektronickou občanku, takže Velký bratr má absolutní přehled. A s masovým nástupem mobilů, aplikací a hlavně placením mobilem se ten přehled ještě vylepšuje. Ovšem údajně si Číňané žádnou změnu nepřejí, protože se obávají chaosu. Ostatně ani není důvod, protože si ekonomicky během posledních pár desetiletí tak polepšili, že pro žádnou vládu nemůže být problém tuto nepopiratelnou skutečnost veřejnosti prodat jako svůj úspěch (a kdoví, možná je to vlastně i pravda).

Vcelku nemám pochyb o tom, že Nancy i její pomocnice jsou dobře prokádrované, na to jsem příliš dlouho žil v našem pokusu o nejspravedlivější řád na světě. Na druhou stranu je vyškolili nepochybně dobře, protože se chovaly podobně jako my - usmívaly se, žertovaly, povídaly si s námi - prostě byly s námy schopny navázat poměrně rychle dobrý osobní vztah.  Ale už malý stresík (například opakovaná žádost o mikrofon pro sólisty) je vykolejí a pod slupkou vykoukne zpátky původní povaha, která je spíše nepřístupná a drží si veliký odstup. Řidiči autobusů neodpoví většinou ani na pozdrav - i když jim musí být jasné, že když jim lezete do kabiny a jdete kolem, řeknete pravděpodobně něco jako Dobrý den. A to jsme se naučili i čínsky!

A ještě jeden postřeh - kromě toho, že tady jezdí auta čínských značek, která jsme nikdy neviděli, jsou tu samozřejmě zastoupeny i známé evropské značky. Většinou modely vypadají stejně nebo podobně, ale jmenují se často jinak. Viděli jsme i Octavie - ty se kupodivu jmenují stejně. Ale protože auto je bezpochyby symbolem přepychu, je v první řadě potřeba, aby na něm bylo co nejvíce chromu, a pak hlavně aby označení modelu nebo motorizace mělo co největší číslo. Tedy žádný Passat 1,9 TDi, ale třeba (tuším) Sagutan 335. Prostě větší bere. Jsou i výjimky - Audi a BMW, ty se čínskému molochu v tomto směru nepoddaly a označení si zachovaly, ale u ostatních je to většinou až komické. Samozřejmě nechybí čínské znaky na zádi - ale to už se mohu jenom dohadovat, že je třeba označení prodejce.

Tak já musím zatím končit - budeme přistávat.

---

Přistáli jsme do nějaké mlhy nebo možná i smogu, nebylo moc vidět na zem až do poslední chvíle. Prošli jsme bez potíží ven, průvodce nás už čeká, ale díky zpoždění jsme tady až po sedmé a musíme se navečeřet. Oproti očekávání jsme totiž v letadle dostali jen nějaké oříšky nevalné chuti, takže nás musí zachránit starý dobrý plukovník z Kentucky se svými smaženými kuřecími laskominami. Vydávám své pětici vedoucích peníze, aby nakrmili své přidělence (a sebe, samozřejmě). To jsou změny... ještě v poledne elegantní pětihvězdičkové menu dle vlastního výběru, nyní fastfood nejhrubšího amerického zrna, byť v čínském kabátku (a s čínským ochucením).

Ve tři čtvrtě na osm konečně vyrážíme s kufry k autobusu. Máme nového čínského průvodce, vypadá příjemně a dává si říkat Leo. Teď nás čeká ještě dvouhodinová jízda do městečka Pingyao - tam budeme dvě noci. 

Závěr dnešního putování byl opravdu mohutný. Autobus nás přivezl k hradbám starobylého městečka - za ně už autobusy nesmí (hlavně by se ani nevešly). Přesedli jsme do čtyř elektrovozítek, naše kufry přesedly do zbývajících dvou a vydali se společně naprostým labyrintem uliček k hotelu. Cestou jsme uzavírali sázky, kolik kufrů cestou z elektrovozítek spadne a já trochu litoval, že jedou jako poslední a tudíž případný pád kufru ani neuvidíme. Ale kupodivu, dojely všechny a dojeli všichni, i když, pravda, napoprvé do jiného hotelu. A přátelé, to je zážitek. Je to něco úplně jiného, než zápaďácký Shangri-la. Je to tradiční čínské ubytování v komplexu, v němž se vyznat není úplně jednoduché. Orientační plán je - jak jinak - v čínštině, takže je třeba porovnat znaky na klíči k pokoji se znaky na plánu a při troše štěstí najdete svůj komplex. Tím ale úkol není u konce, protože ještě je třeba najít do něj cestu. Pamatujete si dětské labyrinty? Tak to je přesně ono. Například k našemu se jde od recepce hlavní páteřní tepnou (asi dva metry širokou), minete strom č. 1, jdete dále a u stromu č. 2 odbočíte doleva. Projdete dvorkem cca 3 x 5 metrů a projdete doprava. Za dalším průchodem doleva a ještě jednou zase doleva a pak už jste v našem komplexu jménem Dong Hai Yuan, a poslední úkol je najít svůj apartement. To ale už jde poměrně snadno, za předpokladu, že jste ve správném komplexu. Když jsem se vracel do recepce pro vodu, ztratil jsem se, ale Anička Borová mne vyvedla (nikoli z omylu, ani aprílem, ale na hlavní třídu). Zpátky už to šlo.

Zapomněl jsem vám v té souvislosti říct, že naše Bára průvodkyně běhá nebo běhala orientační běh. Vcelku chápu, že je potřeba získávat nové nadšence a že je to jistě zajímavý a ušlechtilý sport, ale proč usoudila, že nás s jeho krásami začne seznamovat v noci a v prostředí čínského hotýlku?

Z Pingyao Hotel Dong Hai Yuan No. 20 (2. patro uprostřed) zdraví JV


21.8. - středa

Dobrý den,

včerejší středeční den jsme věnovali prohlídce středověkého centra města Pingyao. Město celé má asi půl milionu obyvatel, na čínské poměry v podstatě nevelká víska. Středověké centrum je obehnáno mohutným hradbami se šesti věžemi. Celková délka hradeb je kolem šesti kilometrů, z čehož lze usoudit, že projít z jedné strany na druhou je otázka dvaceti minut, kdyby ovšem cestou nevadily houfy tu- i cizozemských turistů. Půdorys města je přísně pravoúhlý, takže jsou tu vlastně dvě hlavní ulice, a v nich se odehrává všechno.

Bára s Leem nás vzala do historické části, kde sídlila vláda a kde se odehrávalo vše, co s vládnutím souvisí. Zde tedy nechyběla zejména šatlava, expozice mučících nástrojů rafinovaně rozdělených na ty, používané pro odsouzence k smrti a na ty, používané pro vězně, jež měli teoretický nárok mučení přežít. Je pěkné vedro a přitom oblačno, takže se hezky paříme a vyhledáváme každičký kousíček stínu. Procházíme celým komplexem, je to nesmírně komplikovaný labyrint uzoučkých uliček, které mají společného jediné - navazují na sebe v pravých úhlech. Vůbec bych se nedivil, kdyby se někde v rohu objevila kostřička nepozorného turisty, který zbloudil a ztratil se své skupině. Konečně jsme opět venku na hlavní ulici. Další část patří návštěvě první čínské banky. Přiznám se, že tohle bylo trošku zklamání, protože banka začala svou činnost (teprve) někdy počátkem XIX. století - mám takový dojem, že taková Bank of England operovala už o dost dříve. K tomu předváděli také, jak se v čínských podmínkách řešil převoz hotovosti. K tomu sloužily zvláštní ozbrojené eskorty se psy, vycvičenými holuby, dokonce prý používali svoji zváštní řeč a znaky. 

Na východu z banky převlékli Mariku do místního kroje - na to se můžete podívat ve fotogalerii. Potom jsme se vydali na hradby s krásným výhledem na město. Je tady řada bronzových soch obránců města... naše děvčata nemohla vymyslet nic jiného, než s nimi utvořit tématické skupinky. Zkrátka něco jako alegorický obraz, obsah si ovšem můžeme pouze dohadovat.

Posledním zastavením byl taoistický chrám, i tady jsme dostali rozchod na krátkou osobní prohlídku, ale všichni jsou už zmořeni vedrem a taky začínáme mít pořádný hlad. To ovšem není problém - hned naproti je milá hospůdka, kde na nás už čekají. Máme opět tradiční čínskou krmi - několik chodů, zelenina, smažený lilek, vařená brokolice, pak nějaké trošku pálivé i nepálivé masové směsi. Jsme kousíček od hotelu, takže po obědě máme rozchod - někdo zůstává v hotelu a odpočívá, jiní využívají času a jdou ještě do městečka na vlastní pěst - tady se v podstatě nelze ztratit a navíc nám pozorná Bára rozdala vizitky se jménem hotelu. 

Večer jíme opět po skupinkách, rozdávám další peníze mým skvělým vedoucím, a jdeme se pohroužit do nočního života. Tady to opravdu žije - předvádí tady spoustu tradičních řemesel, na každém kroku je maličkatý obchůdek s nějakými specialitami, lákají tu na masáže nebo na pedikůru, kterou realizují v akváriích s rybami, jež vám zřejmě mile okusují nepotřebné zbytyk kůže, samozřejmě spousta suvenýrů, jež zatím poznamenala západní civilizace jen z menší části. Prostě je na co se dívat! Bára bere ty, kdož chtějí, na čaj s mlékem - my s paní sbormistrovou jdeme na vlastní pěst (a na nákupy). Cestou potkáváme skupinky našich dětí - tu s kyblíkem plným ovoce, tu okusujícími nějaký špíz, prostě každý dle libosti a momentální nálady. Musíme ovšem trošku dříve na kutě - zítra vstáváme v 6:00, snídaně v 6:40, odjezd z hotelu v 7:10 - musíme stihnout rychlovlak v 8:40 a to bude opět komplikovaná akce.


22. srpna - čtvrtek 

Ráno se scházíme opravdu o půl sedmé v recepci. Prší, není to ideální. Necháváme kufry v recepci a odházíme na snídani. Ta je sice až od 6:45, ale pouští nás pět minut před začátkem. Dokud jsme v rozlehlé jídelně sami, je tu v podstatě ticho - všichni mluví šeptem nebo polohlasem a stojí spořádaně ve frontě. Obojí se ovšem zásadně mění v okamžiku, kdy do jídelny vchází (spíše vbíhá) tlum místních. Rázem je po tichu, všichni se překřikují a fronta se opět stala slovem s neznámým významem. No... naštěstí už jsme skoro po snídani, takže odcházíme zpět do recepce. Za chvilku pro nás opět přijedou elektroautíčka, aby nás převezla za hradby. Tam za vytrvalého deště přesedáme do autobusu, a po dvaceti minutách jsme na nádraží. Vstup do haly je ovšem samozřejmě podmíněn kontrolou zavazadel v rentgenu (jako na letišti), a osobní kontrolou - průchod rámem, což je poněkud komický prvek, protože rám pípá jako vždy pořád, protože nikdo nemá čas na vyndavání mincí z kapes, sundavání pásků, hodinek a jiných kovových drobností. Naštěstí nikdo nemá tentokrát žádný problém, takže po kontrole pasů a jízdenek jsme způsobilí k průchodu na nástupiště. Ovšem i tady ještě stojíme frontu před turnikety, než číslo našeho vlaku na velké světelné tabuli z červené zezelená. Pak se konečně turnikety otevřou, opět potřebujeme jízdenku a konečně - vzhůru na 2. nástupiště. Bohužel se jim porouchaly eskalátory a tak musíme svoje milované kufry, které jsou už samozřejmě obtěžkány mnoha suvenýry, vyvléci po schodech... Když jsme všichni nahoře, rozjíždí se aspoň jeden.

Vlak přijíždí přesně a já jsem jenom trošku nervózní, abychom stihli nastoupit včas a hlavně všichni. (Vzpomínám si na japonský Shinkansen - stál na nástupišti přesně minutu). Tak tady to tak zlé není, stíháme nastupovat dvěma vstupy do vagónu č. 1 - a jsme pěkně všichni pohromadě. Ještě uložit naše kufry a vlal se rozjíždí. Cestovní rychlost asi 240 km/hod, maximum bylo asi 243. Všichni spí, dospávají ráno, vlakem kolují pohlednice pro bývalé členy sboru, i nohy už nám trochu vyschly. Prostě pohoda. 

Přesně na minutu vjíždíme do nádraží v Xi'anu. Je třeba vyložit naše kufry, které nám přísná průvodčí nakázala většinou uložit nahoru nad sedadla (kdysi se tomu říkalo síť na zavazadla, dnes je to spíš bytelná kovová police). Nádraží je obrovské a cesta ven také a jako obvykle potřebujeme jako první věc toalety. Napřed ale ještě průchod turniketem ven, k čemuž je opět potřeba jízdenku - a už jsme venku. Ovšem nikoli u toalet, takže Bára velí ke zrychlenému pochodu směrem k autobusům. Vyjíždíme na povrch zemský a konečně jsme u místečka označeného mezinárodním symbolem. Sláva, a náš autobus je nedaleko. Jeho zelená barva nejen mne inspirovala k tomu myslet si, že podle téhle barvy ho poznáme, jenomže tady jsou zelené všechny (nebo aspoň skoro všechny). 

Xi'an je další z obrovských čínských měst. Má bezmála 15 milionů obyvatel a bývalo to také po určitou dobu významné čínské město, poblíž něhož sídlil císař. Ostatně proto jsme tady, jdeme se podívat na slavnou terakotovou armádu jednoho z čínských císařů, který tady vládnul někdy kolem 3. století před naším letopočtem, pokud si dobře pamatuji výklad naší Báry průvodkyně. A pak se (zcela pochopitelně) obával invaze z východu a snažil si zajistit posmrtnou ostrahu svého hrobu. Proto dal vyrobit stovky a tisíce bojovníků z hlíny, kterou nechal vypálit - a tak vznikla slavná terakotová armáda. Velmi překvapivě na ni narazili až někdy ve druhé půlce XX. století rolníci při kopání studny. Při následném archeologickém průzkumu, který není zdaleka u konce, našli tisíce figur - jsou tu jezdci na koních, pěšáci, generálové, prostě opravdu kompletní vojsko. 

Hlavní část naleziště je zastřešená obrovskou ocelovou halou podobnou těm nádražním, ale chodit se jen po obvodových ochozech. Tam jsme se po obědě, který Bára pohotově zařídila v místní restauraci, vydali.  Tedy přátelé, to bylo opravdové maso, nemám přiléhavější výraz. Kvalitativně jsem zažil podobnou tlačenici snad pouze v dobách skomírajícího socialismu, když někam přivezli nečekaně banány, ale kvantitativně nikdy. Všichni se tlačí k zábradlí, aby si udělali co nejlepší fotku, případně selfie. V hale je i přes její obří rozměry nedýchatelno a neskutečné vedro. Inu, co se dá dělat, je to přece jen označováno za osmý div světa, ale nevím, nevím, jestli by si to nezasloužilo nějakou trošku důstojnější organizaci. Máme na prohlídku 30 minut a za tu dobu lze při troše štěstí a za použití ostrých loktů projít od vstupní galerie (kam se tlačí všichni, i když nejlepší výhled je spíš z boku) až na druhý konec, kam je to nějakých 200 metrů. Ke cti Číňanů budiž řečeno, že se našel jeden, který pustil Nofču na své místo u zábradlí. No řekněte, není to pokrok?

Po prohlídce drobně prší, kolem jsou v oparu asi docela pěkné a vysoké hory, ale meteorologické podmínky dlouhé dohlednosti opravdu nepřejí. Už v Taiyuanu byl téměř hmatatelný smog a opar a tady to není o mnoho lepší. Snažíme se co nejrychleji dostat k autobusu, protože musíme stihnout ubytování v hotelu, vzít si věci na koncert a pokud možno stihnout sprchu, protože se jinak všichni koupeme ve vlastním potu.

Kolem půl páté zastavuje autobus u našeho dnešního hotelu, rychle bereme kufry a díky oběma naším průvodkyním (na tyto dny s námi je kromě osvědčené Báry ještě Číňanka Amy) máme za chvilku všichni klíče resp. kartičky ke svým pokojům. Dáváme si půl hodiny - víc nemáme, o půl šesté musíme být v Petrof Gallery, což je půlhodina jízdy autobusem.

Petrof Gallery je kousek od konzervatoře v Xi'anu, jak jsem si zpětně vzpomněl, že mi Robin - šéf místní pobočky Petrofů - napsal. Mají krásně upravený showroom, spoustu klavírů, pianin. Čeká nás usměvavý pán - a je to ten Robin, s nímž jsem si týden před odjezdem velice mohutně dopisoval. Připravili i malé občerstvení, a když se zeptám na kávu, kterou nemají, přinesou ji za pár minut odvedle. Prostě příjemné prostředí.

Rychle zkoušíme, sálek je maličký a my ho dokážeme zaplnit muzikou až po nízký strop. Ale co bychom neudělali pro naši českou značku klavírů! Než se sbor úplně připraví, ještě si zahráli Dominik s Kristýnou svůj instrumentální kus - a užívají si to.

Přesně v sedm - na dochvilnost si tu potrpí - vcházíme zvenku, ještě předtím ale proběhlo oficiální focení včetně všech místních zaměstnanců Petrofa. Sálek je plný, pravda trochu převládají matky s malými dětmi, ale podle Robinových informací je tu i řada lidí z konzervatoře a samozřejmě potenciální i existující zákazníci. Dáváme náš osvědčený program z velvyslanectví, protože je tu krásný koncertní Petrof, ještě zabalený v igelitu - na takový myslím Kristýna ještě nehrála. Je ovšem tak nový, že mu slyšitelně vrže pedál - Kristýna se později přiznala, že se snažila ze všech sil najít způsob, jak na pedál šlapat, aby nevrzal - pomalu, rychle, málo, hodně, spíše zleva, spíše zprava, špičkou nohy, prostředkem, všechno marné. Obzvlášť v tišších pasážích je to poněkud pikantní doprovod k jinak krásnému klavíru s cenovkou 1,7 mil. juanů - to je nějakých bezmála 6 mil. Kč. Když pak dojde na čtyřruční Suky, dámy Veronika a Kristýna už si to vysloveně užívají, už jim koutky cukají při každém sešlápnutí a málem nemohly dohrát. I sbor to samozřejmě slyší a Nasťa v sopránu má taky co dělat, aby neupadla smíchy. Jenže jsme profesionálové, takže všechno překonáme a odvedeme stejný výkon jako vždy, tedy bezchybný. Pedál je drobná lapálie a humor tady občas trochu potřebujeme.

Posluchačstvo se v průběhu hraní (Petrof Gallery zůstala otevřená ven) rozrostlo o místního příslušníka policie, kterému se naše vystoupení zřejmě kupodivu zalíbilo, neboť vytrval až do konce a ani nezatoužil očividně nepovolené shromáždění rozehnat. Jinak všichni pilně natáčejí na své mobily - to bych rád věděl, jestli se na ten záznam ještě někdy podívají. Ale taky jsou tady fotografové a pán s kamerou - prý nějaká lokální televize. No jestli to Petrofům pomůže a získají nějakou popularitu, tím lépe!

Já si užívám volného průchodu vedle sboru a za sbor, takže mohu fotit z úhlů a pozic věru neobvyklých. Na úplném konci se chystám zvěčnit Kristýnku při skvěleém provedení sboru z Prodanky - Proč bychom se netěšili - když tu náhle zhasne komplet celý sál a je naprostá tma - pomineme-li povinné nouzové světlo. To ovšem Kristýnu naprosto nevyvede z konceptu a hraje dál, jako by se nechumelilo. Ono se taky nechumelí, jen se nesvítí. Dlužno podotknout, že všichni přítomní ihned nastartují baterky na svých mobilech, takže to za chviličku v sále vypadá jako při rojení svatojanských mušek. Končíme triumfálně (slečna klavíristka nejtriumfálněji) závěrečným akordem a lidé se mohou utleskat. Robin je lehce zmaten, netuší, co se děje, ale během pár chvilek má jasno - někdo odvedle si spletl pojistky a vypnul omylem ty, které patří Petrof Gallery. Za chvilku se už zase svítí, děti se vrhají na ovoce, které nám pozorný šéf čínského zastoupení Petrofů v Xi'anu zajistil, loučíme se srdečně a ubíráme se k autobusu. Jediná noc v hotelu v Xi'anu kombinovaná s triumfem u Petrofů ovšem vybudila určitou euforii, kterou musím násilně potlačovat až do jedenácti hodin. Na závěr už poněkud nevrle, připouštím, protože zítra ráno musíme zase brzy vstát - máme před sebou další nesmírně náročný den.

zdraví JV  (tentokrát z cesty rychlovlakem cestou do Xi'anu - čti ši-anu, a posléze v letadle do Jinanu) 


23. srpna - pátek

Dobrý den již z Jinanu,

konečně jsme se dostali do místa, s nímž to naše velké čínské dobrodružství začalo. Ale vraťme se ještě k předchozímu dni, protože ten byl asi nejnáročnější, jaký jsme tady zažili.

Ráno jsme museli vstát brzy, protože už v sedm musíme být na snídani a v osm na recepci s kufry. Chceme ještě stihnout procházku Pagody malé divoké husy, což je vysokánská stavba, která prodělalal několik zemětřesení, ale vlastně všechna přežila - aspoň zčásti. Z hotelu to není daleko, jen hned na začátku drobnost - Amy (naše čínská průvodkyně) zapomněla vyzvednout naše pasy v hotelu, takže objíždíme blok a za chvíli máme pasy zpátky. To by se věru nehodilo, dneska máme poslední přelet!

Před devátou jsme na místě, ale musíme chviličku počkat - před devátou končí místní bohoslužba, takže jsme vpuštěni až za chvilku. Místo celé působí nesmírně uklidňujícím dojmem - je to vlastně park vtisknutý mezi panelová sídliště a výškové budovy, takže je dost obtížné udělat si obrázek pagody a nemít v záběru současně televizní vysílač nebo panelákovou hradbu na pozadí.

Chodí sem cvičit sposta lidí - viděli jsme paní zpívat tradiční zpěvy s doprovodem klasických dvojstrunných houslí, které známe už z Prahy, nebo skupinu jiných žen, které cvičily pomalými pohyby - nebo jinou skupinku, která předváděla své umění s meči. Máme půl hodiny na procházku a obhlídku, což sice v klidu stačí, ale místo má takové charisma, že by se člověku chtělo říci - tady by se dalo zůstat mnohem, mnohem déle.

Ještě povinná společná fotka na mostku přes potok. Bára - naše milá průvodkyně - je s námi dneska poslední den a všichni cítíme, že nám přirostla k srdci, takže se na loučení s ní nikdo netěší. Já ze všech nejméně, neboť její znalost čínštiny a klidný, ale pevný způsob řešení jakýchkoli problémů mi určitě bude chybět. Už zase trochu nespím při představě posledního dne, kdy pojedeme sami z Jinanu vlakem do Pekingu, tam se musíme přesunout z nádraží na letiště a z něj v pořádku a všichni odletět do Prahy. 

Máme ještě poslední část dopoledne - první lekci kaligrafie. Ve třídě nám rozdají rýžové papíry, štětce a tuš (paní sice říká, že je to inkoust, ale tuším, že je to tuš). A paní učitelka před tabulí výbornou angličtinou vysvětluje základy čínského písma, co jsou radikály (jakési základní linky) i jak se drží správně štětec a jak se vyslovují jednotlivé znaky a co znamenají. Čínština má čtyři melodické linky pro čtení znaků a každá má zásadní význam pro správné pochopení vysloveného slova. Pak si všichni zkoušíme namalovat jeden znak podle návodu - a všem se to daří. To byla opravdu krásná tečka za programem, který nám nachystala China Tours!

Už jsme zpátky v busu a cestou na letiště se loučíme s naší průvodkyní. Děvčata jí přichystala bílé tričko s vyšitým srdcem a názvem "I LOVE ZVONEČEK" - vzadu Made in China 2019 a podpisy všech; myslím, že pdobné mám jenom já ze 14.7.2012 z Ameriky! Dostala samozřejmě skleněný zvoneček, naše CD a propagační brožurku. I písničku si vybrala, a tak autobus peče vdolky ještě jednou - pro naši Báru...

Letiště - ještě i tady nám pomáhá s odbavením a vede nás k bezpečnostní kontrole, ale za ni už musíme sami. Stojíme v řadě a naposledy jí všichni máváme.

Letadlo jsme stihli taktak - po průchodu pečlivou bezpečnostní kontrolou potřebují všichniu na WC, ale těch je tu jako šafránu, takže sice nacházíme, ale od našeho východu je dobré čtvrthodiny ostré chůze. Nakonec vcházím na palubu jako poslední - čtvrt hodiny před odletem.

Za letu skoro všichni spí, bohužel máme pořád nějaké marody a s Bětkou se jen utěšujeme, že v Jinanu budeme čtyři dny a za tu dobu je dáme do pořádku, aby zvládli poslední den, cestu domů a vrátili jsme je ve slušném stavu. Kristýnka klavíristka je těžce nastydlá, Noemi jakbysmet, Bětka má podezření na začínající zánět dutin - ty klimatizace dávají zabrat - pár dětí má nějaké střevní a žaludeční trable, nic vážného, ale pro cestování to úplně nejlepší není.

V Jinanu mi ze srdce spadly hned dva kameny najednou: především i tentokrát dorazily všechny kufry, i když nějaký s drobným poškozením, a za druhé - čeká nás naše drobná Číňanka Shi Xin, kterou známe už z Prahy, se dvěma pomocnicemi. Ovšem také jsou hned dvě nemilá překvapení: nejedeme do hotelu, ale rovnou do divadla na slavnostní zahájení. Dávám tedy (nerad) pokyn k otevření kufrů a vyhledání folklorního oblečení na večer. Co se dá dělat, paní vysvětluje, že z letiště do hotelu je daleko a z hotelu do divadla také. Ukázalo se, že si opravdu nevymýšlí - do obřího divadla v centru jedeme autobusem půl druhé hodiny. 

Druhé překvapení je horší. Dita si zapomněla v letadle pas. Přiznám se, že moje reakce mohla připomínat lehkou zuřivost, protože tohle přesně nepotřebujeme a navíc připomínáme pasy neustále a všem, dokonce tentokrát Bětka seděla vedle naší zapomnětlivky a pas jí ještě v letadle připomínala... Vanitas vanitatis vanitatum, et omnia vanitas. 

Naštěstí se nešťastné Dity ujímá paní Shi Xin, jíž se hluboce omlouvám, a odchází to nějak zařídit. Je totiž pravidlo (a já o něm vím), že jakmile opustíte letadlo, už se tam prostě nemůžete vrátit, takže pas musí najít letištní personál při úklidu, ale na to nemůžeme čekat. Gwenda (jedna z našich nových průvodkyň) tedy pojede s námi napřed, Dita s paní Shi Xin přijedou za námi - jak, to vůbec netuším, ale koneckonců paní Shi je Číňanka a česky mluví obstojně. Obcházejí mne mrákoty při představě, že bych to v téhle zemi, kde anglicky i v místech, kde bych to očekával, mluví málokdo, měl řešit sám...

V rychlosti poněkud nervózně nakládáme autobus, a vyrážíme. Naše paní průvodkyně má od počátku zjevnou touhu a zřejmě i příkaz všechno řídit, což bych jí s láskou a milerád přenechal, kdyby byla formátu Nancy z Harbinu, neřkuli Bruceho z Pekingu, o Báře ani nemluvě, jenomže toho formátu není. Jednak nemá zkušenost či trpělivost s pohybem skupiny čtyřiceti lidí, což je něco jiného, než když jdete se třemi kamarády na pivo, a jednak mluví rychleji, než myslí. Takže když jsme konečně v divadle a procházíme bezpečnostní kontrolou (na vstupu je samozřejmě rám a rentgen) a kvůli nějakému drobnému problému nemáme zadní voj, zatímco Gwenda pokračuje rázným krokem vpřed (a není to poprvé), dochází mi trpělivost, zastavuji poměrně rázně pochod a jak jsem už taky po všech těch dnech trošku použitý, bez velkých anglických zdvořilostí typu "obávám se, že" "mohla bys" "myslíš, že bychom mohli poprosit" jí prostě oznamuji, že jsem za tu skupinu zodpovědný já, a tedy že dokud neřeknu já, že jdeme, nikdo nikam nepůjde a právě tak, dokud neřeknu já, že se zastavíme, nikdo se nezastaví. Že mám pět naprosto spolehlivých vedoucích skupin a dokud ty neřeknou, že jsme všichni, nehneme se z místa. Dále, že máme s sebou lékařku a ta rozhoduje o tom, kdo kde zůstane a co kdy nutně potřebujeme. Howgh.

Asi to bylo trošku překvapení a možná, že nebudeme navěky nejlepší kamarádi, ale zdá se mi, že tohle v Číně funguje. Oni jsou asi zvyklí poslouchat a dělat, co se jim řekne, a očekávají, že se budeme chovat stejně. My jistě musíme respektovat, že nás sem pozvali, to je určitě velkorysé a milé, a samozřejmě jsme za to velmi vděční, a určitě se budeme snažit, abychom udělali všechno pro to, abychom si to pozvání zasloužili a odvědčili se jim za to, ale na druhou stranu - mám tady půlku nezletilců, nějaké marody a s tím musím neustále pracovat a počítat, i kdybychom kvůli tomu měli zmeškat zkoušku.

Vcházíme do naší šatny č. 16. Napřed měla být večeře, ale pak - změna - napřed bude zkouška. To je ostatně lepší. Bohužel nám nikdo není schopen říct, zda je to jen naše zkouška, nebo zkouška všech - společná píseň. Naštěstí vymyslel Dominik sám, že bude lepší, když budeme mít s sebou nástroje a tak se instrumentalisté vrací rychle pro housle, klarinet a cello. Je to celé maličko chaotické: hostesky, které nás mají vést labyrintem chodeb na jeviště umí sice říct anglicky pár slov, ale jednak nic neví, a jednak jim jejich znalost angličtiny na pochopení případné otázky, neřkuli odpověď nestačí. Když vám chtějí něco říct, strčí vám před oči mobil s nějakým překladačem, kde si můžete zpravidla přečíst, že máte chvilku počkat. 

Leč nakonec je všechno tak, jak nám celou dobu vysvětlovala Bára: je to ztošku zmatek, ale nakonec se všechno nějak vyřeší. A tak i tentokrát: Naše zkouška byla nakonec opravdu naše zkouška a na ni navazovala zkouška všech - společná píseň. Hned po ní odcházíme na večeři, kterou pro nás připravili a je moc dobrá. Trošičku jsme překvapeni - ve snaze být dokonalými hostiteli se domnívají, že nejíme rýži a mají pro nás připraveno jídlo bez rýže; směji se a říkám Gwendě, že rýži samozřemě jíme - to bychom už tady v Číně dávno umřeli hlady, ale že ji jíme i doma. Nabádám děti, aby se najedly pořádně - zahajovací koncert bude určitě dlouhý a než dojedeme do hotelu a ubytujeme se, taky to chvilku potrvá. A navečer už nedostanou k jídlu určitě nic.

Celou dobu myslím na Ditu, jestli není nějaký vážnější problém... a už jsem si opravdu začal dělat o ni velký strach a chystal se volat paní Shi Xin (člověk bez pasu je v každé zemi napůl ztracený), ale v tu chvíli právě Dita vstoupila do jídelny, takže stihla i večeři. Paní Shi Xin opět mnohokrát děkuji, že tuhle vážnou nepříjemnost vyřešila, náklady na taxi z letiště jdou samozřejmě za námi. 

Ještě potřebuji vyřešit jednu věc - svůj přístup do sálu a povolení fotografování. Všichni mají totiž kartičky s nápisem "Performer Card", i já, ač žádným performerem nejsem, a tak se díky paní Gwendě dostávám ke kartičce "Photographer Card" a k lístku na balkon. Díky, to jsem chtěl! S Járou Cimrmanem a Karlem Infeldem Prácheňským řečeno: Ale ono to nakonec všechno půjde...

Zahajovací koncert je vlastně představení všech sborů, které tu jsou. Jedenáct asijských resp. čínských, jeden český a jeden z Finska. Na úvod samozřejmě proslov - zřejmě pan ředitel festivalu - pak už v rychlém sledu jeden sbor za druhým. Tady ovšem musím organizaci bez výhrad pochválit - žádné prostoje, po uvedení moderátorkou sbor nastoupí, odzpívá a odejde, vše potřebné na pódium i z pódia odnáší připravení technici, prostě to perfektě odsýpá.

Sedím si v kóji vysoko nad pódiem a abych měl o čem psát, dělám si poznámky. První tři sbory mají jedno společné: Zpívají pěkně, čistě, ale repretoár je americko-muzikálový nebo filmový, vždycky mi napadá, proč nedělají jejich krásnou domácí tradiční muziku? Možná u prvního nějaký náznak ve druhé skladbě byl, ale tomu zase moc nerozumím. U druhého sboru mi harmonická složitost připomněla nějaké westernové melodie, ale zase - můžu se mýlit, nejsem odborník na sborový zpěv, i když už je to u mne psledních dvacet let nejposlouchanější žánr.

Čtvrtý sbor řídí rtuťovitá paní a líbí se mi moc (ne paní, ale repertoár). To je přesně ono. Je to založené na tradiční hudbě, a něco je trošku expriment, ale je to zajímavé a z programu to vystupuje asi tak stejně, jako naše Zvonky.  Pátý sbor má nádherné oblečení - je nač se dívat, ale možná by slečna klavíristka měl pocvičit. Šestí jsme my, jako jediní máme čtyři kratičké kusy (Nepi Jano, Jatelinka, Letěly tudy labutě a Zahrajtě ně husličky) - před posledním užuž začínali zhasínat, ale jak znám Nofču, dohráli a dozpívali bychom i potmě. Sedmý sbor je tlum čtyř chlapců a tří dívek s ozvučením, neznám přesný název, ale je to imitace jazzu nebo swingu. Je to určitě těžké, každý má svůj hlas a nemůže se o nikoho opřít. Osmí dávali citaci z Mendslssohnova Svatebního pochodu na kazoo a pak i jako sbor... no. Deváté byly Finky, ale to bylo trošku zklamání - dvě stejné věci, zaplťpámbu aspoň národní písničky, ovšem poněkud bezvýrazné. Desátí měli vystoupení se sólovým cellem a klavírem, nesmírně romantický a přerývaný kus. O to zajímavější byli jedenáctí - zase lidové, s tanečky a perkusemi, hezky se na to dívalo a hezky se to poslouchalo.

Dvanáctka - úžasná. Mužský sbor, téměř mnišský zpěv v jedné tónině, téměř na jednom tónu, s napodobením tadičních nástrojů na pusu.

Poslední pak v počtu téměř stovky zpěváků a zpěvaček obrátil svou pozornost opět k romantismu, ale na závěr bylo cosi téměř bojového, v tom počtu z toho šel až strach.

Pak už jen závěrečná skladba všech, na pódiu zástupci všech sborů a tedy i Eliška Kačírková přebírá pamětní medaili. Mohutný potlesk ale předtím ještě jedna píseň, kterou neznáme, ale všichni v sále ano, takže tento obří, krásný a akusticky dokonalý sál (jiné tu nemají) vestoje zpívá - velmi dobře zpívá, je třeba podotknout! - asi nějaká všem známá skladba.

Konec, ještě krátké setkání s panem Janem Steyerem (učí v Čechách na pedagogické fakultě a zná se s Dominikem i s Verunkou a samozřejmě s Nofčou) - je tady na jakémsi workshopu pro sbormistry, ale letí domů o den dříve než my.

Před jednáctou jsme v hotelu, tady organizace funguje perfektně, takže Gwenda (pasy vybrala už v autobusu) má připraveny klíče od pokojů, takže jenom rozdáváme kartičky a dobrou noc. Rozdáváme je tak rychle, že jsme ani dětem nestačili říct, na kterém pokoji bydlíme my s Nofčou a kde je MUDr. Bětka. Ale do rána to snad projde - všichni jsou utahaní jako koťata. Pečlivá Bětka si k nám ještě došla ofotit seznam, kdo kde bydlí, aby si obešla marody, a o půl jedné už nemůžu koukat do Lightroomu ani já. 

Z Jinanu JV


24. srpna - sobota

Dobrý druhý den z Jinanu,

sobotní dopoledne jsme měli úplné volno a relax na hotelu - moc jsme ho po těch dvou hektických dnech potřebovali. Hotel je skvělý, i když na harbinský Shangri-la přece jenom nemá.

U snídaně řešíme zdravotní stav dětí. Vyspaly se, všechny vypadají dobře - jediná Noemi Čížková nám chybí, ale ta je na pokoji a pro ni je důležité být hlavně naprosto v klidu. Taky slečna klavíristka Kristýnka bude mít dneska volno - večerní koncert v železničním muzeu je půlhodinový, a to Nofča hravě poskládá z a capella skladeb a věcí s doprovodem klarinetů a cella. 

Ještě drobnost - Bára Šochmanová a Maruška Bláhová nejsou zcela spokojeny s vůní koupelny a hlavně WC svého apartmá, ale protože jsou to naše úžasné skromné mladé dámy, dovídám se to nikoli od nich, ale oklikou. Zapáchající místnůstku přece nebudeme tolerovat po další tři noci! Jedu s našimi dámami do recepce a vcelku bez velké námahy je necháváme přestěhovat do lepšího, voňavějšího.

V jednu máme sraz na oběd, jdeme - jak jinak - do čínské restaurace. Je to prakticky za rohem, asi pět minut od hotelu. Na našich hostitelích je vidět úporná snaha ve všem maximálně vyhovět, takže ani jídlo není tentokrát přespřiliš kořeněné, spíše bychom řekli, že je málo čínské - ale to nevadí, menším dětem to spíš vyhovuje.

Po obědě ještě zpátky do hotelu a ve 14:20 sraz - odjíždíme do železničního muzea, kde mají hudební sál - tam budeme večer zpívat. Prohlídka muzea je pro nás - obávám se, že dobře nelze předstírat opak - dosti málo záživná. Trochu jsme asi čekali něco jiného - já jsem se hlavně těšil na obrázky a videa dnešních čínských supervlaků, ale namísto toho jsme shlédli exponáty jako staré železniční lampy (no, staré:... - Julie Kernerová: "Ty přece běžně používáme v skautu!"), konduktérskou trubku (tu pamatuji zase já ještě z běžného provozu na ČSD v letech šedesátých minulého století, navíc mám jednu doma jako památku na otce, který ji v nestřežené chvilce uzmul průvodčímu na trati Turnov - Košťálov), listová pera vagónů a vzorky kolejnic (od firmy Krupp - Essen, nedatováno). Prostě muzeum. I když chápu důležitost rozvoje železniční dopravy pro jakoukoli oblast, přece jenom detailní popis výstavby trati mezi Jinanem a dalším městem v čínštině překládané do angličtiny nepatří k zážitkům, po jejichž opakování bych přespříliš toužil. A pro naše dámy - něco vysloveně interesantního.

Po muzeu si zasloužíme večeři - Gwenda nás veze autobusem do další restaurace a tentokrát je to už vysloveně k nesnědení. Třináct jídel, nedá se to zvládnout. Navíc je naše dospělá skupinka oslabena o Nofču (hnula si zády a vyživuje se na hotelu výhradně Ibalginem), o Kristýnku (rýma a nachlazení, jak výše řečeno). Nemůžeme tedy soutěžit s ostatními stoly... Na druhou stranu se nám bohužel horší Helenka Vokrouhlíková, a ani ji nepodezírám ze simulace, aby se vyhnula prohlídce muzea - má prostě zažívací potíže a Bětka rozhoduje, že se musí vrátit do hotelu. Opět nám pomáhá milá paní Shi Xin, protože pojede pro nalomenou sbormistrovou do hotelu taxíkem - takže abychom to taxi náležitě využili, z muzea do hotelu pojede s Helenkou a z hotelu do muzea pojede zpátky Nofča. V hotelu zůstaně během koncertu tedy Noemi a Helenka s Kristýnou... není to ideální, ale jinak nelze.

O šesté už jsme nachystáni v sále - zkouška může začít. Verunka rozezpívává a za pár minut už máme i paní sbormistrovou, evidentně v dobrém rozmaru, po odpoledním odpočinku, s čerstvou dávkou ibalginu v žíle, po dobré kávě... (všichni cítí tu nespravedlnost: my jsme si to tady pěkně odpracovali, odmuzeovali a odjedli...).

Sálek není veliký, ale má pěknou akustiku. Z mého pohledu má zásadní vadu - za pódiem je obří modře svítící obrazovka s nějakým čínským nápisem. A na sbor se zepředu nesvítí, ačkoli je k dispozici krásný osvětlovací park. Takže tváře jsou ve stínu a za nimi modro. To bude vyvážení bílé! Skoro se na tu postprodukci těším... Druhá vada je klimatizace. Na zkoušku prosím o její vypnutí, ale pak jsem učinil neprozřetelnou a složitou konstrukci - protože je v sále vedro, žádám do začátku zapnout, po začátku vypnout. První část se zdařila, druhá už ne, takže tu půlhodinu zpívá sbor v průvanu, Nofče vlaje sukně jako na přehlídce a já nikde nevidím nikoho, kdo by zároveň rozuměl anglicky a uměl ovládat vzduchotechniku. Paní Shi Xin sedí v první řadě, koncert je v plném proudu, s tím se nedá nic dělat.

Ale všechno dopadlo krásně, lidičky v auditoriu jsou fajn a myslím, že netleskají jen ze zdvořilosti. Sál má krásnou akustiku a je přesně správně veliký na tohle neozvučené zpívání. To zítra večer bude ve velkém divadle mnohem hůře.

Na závěr veliké fotografování - s námi ještě zazpívali asi dvě písničky malé děti zřejmě z nějaké místní školy a stejně jako v Japonsku, jsou zcela nadšeny z tolika cizinců. V největším obležení je Kuba, jak jinak. A odjíždíme do hotelu, mávajíce tlumu malinkých Číňánků a Číňanek.

Zapomněl jsem - na tenhle koncert za námi opět přijel Honza Čížek, nejstarší bratr Noemi, se svou krásnou čínskou slečnou jménem Taylor. Je strašně milá a výborně mluví anglicky, takže je oba zveme do našeho apartmá po koncertě na kus řeči. Taylor objednává nějaké malé jídlo a pití - jak pravil Honza, cokoli se tu dá online objednat, doručí vám okamžitě kamkoli.

Kolem půl deváté jsme na hotelu. Dávám rozchod na pokoje a přísný příkaz odpočinku, spánku, relaxu. Zítra máme opět volné dopoledne - měli pro nás sice nachystaný celodenní program, ale dopolední část (muzeum s blíže neurčeným tématem) jsem po zralé úvaze a hlavně s ohledem na všeobecnou únavu, marodku a hlavně velký večerní koncert zrušil. 

Honza Čížek a Taylor za chvíli ťukají na naše dveře, ale to už mám po návštěvě pokoje Helenky Vokrouhlíkové, kam mířily moje první kroky - byla opravdu statečná a přečkala koncert sama a dobře, ale dobře jí vůbec není a ani dobře nevypadá. Ještěže máme tu Bětku... za chvilku od ní telefon, a zprávy nejsou vůbec dobré. Helenka by mohla mít náběh na zánět ledvin... a Bětka sice má ve svém medicínském kufru ledacos, ale antibiotika na zánět ledvin ne. Samozřejmě přesně ví, jaká by ordinovala... Propojuji je s milou Taylor, ta během chvíle přes mobil zjišťuje, že jsou běžně dostupná a kde je nejbližší lékárna - a za půl hodiny je máme - vzala Bětku a došly tam spolu. Slyšeli jste ten balvan, co mi cca ve 21:30 našeho času spadnul ze srdce? Bětka ještě rozhoduje, že počkáme do rána a po dopolední vizitě se uvidí, zda ten dárek z nebe Helence nasadí nebo ne.

Tak držte palce, zatím všechno zvládáme, zítra náš velký samostatný koncert - ale už se moc těšíme všichni domů!

zdraví JV


25. srpna - neděle

Dobrý třetí den z Jinanu,

nedělní dopoledne jsme měli opět volné. Velké slečny požádaly o dovolení opustit hotel a prozkoumat místní fashion outlety, čemuž bylo samozřejmě s radostí vyhověno. Patří k našemu zvonečkovému mravnímu kodexu, že se ptají i ti, kdož by se s ohledem na plonoletost už vůbec ptát nemusely - jsou dospělé, ale jdou prostě příkladem těm menším, protože vědí, že musíme mít přehled o tom, kdo kde je a co dělá, i když máme volno.

Bětka při snídani hlásí - Helenka je lepší, možná ani antibiotika nebude muset použít, prostě je pravděpodobně jenom utahaná a vyčerpaná. Na koncert ale určitě nepůjde ani ona, ani Noemi Čížková - a to je veliká škoda, Helenka měla dneska opět tancovat k Věnečku, ale to by asi ve svém stavu těžko zvládla. Nevadí, někdy příště - proč ne, bylo to moc hezké. Bětka zůstane s marodkou doma, takže musíme společně nakoupit nějakou dietu pro marody a pro MUDr. Majerovou nějakou dobrou večeři.

Vyrazil jsem tedy s Bětkou na nákupy a našli jsme asi patnáct minut od hotelu veliký supermarket - takové Tesco. Tam mají všechno a mnohem více, než si umíme představit. Lituji, že jsem si nevzal foťák - je to přece jenom jiný sortiment, než na jaký jsme zvyklí. Tak aspoň iPhone, jímž obecně pro fotografování spíše opovrhuji, ale v nouzi nejvyšší... (pamětníci si jistě vzpomenou, jak jsme byli v Tokiu někde v nejvyšším patře mrakodrapu s nádherným panoramatickým výhledem kolem, a mně došla baterka v zrcadlovce... a jak mi byl ten telefon tehdy dobrý!)

Máme nakoupeno, vracíme se do hotelu a když vidím ten mumraj, uzraje ve mně myšlenka, že cestou z oběda si odskočím kus toho našeho okolí nafotit. Jídlo máme ve stejné restauraci jako včera, jen o půlhodinu dříve. A tentokrát je ale opravdu skvělé, báječně okořeněné, a vrcholem (aspoň u našeho stolu) je ryba s nesmírně delikátní chutí, malinko pálivá, ve skvělé omáčce.

Naši svěřenci se vrací do hotelu samostatně, já se jdu ještě projít s foťákem - pár obrázků najdete ve fotogalerii. Podivný kontrast honosných prosklených mrakodrapů kolem osmiproudých ulic, na jejichž okrajích se pohybuje množství neuvěřitelných vozítek s nákladem občas až bizarním; myslím, že vrcholem všeho bylo rozměrné plastové okno, které si vezl na mopedu jeho majitel, aniž ovšem vynechal z přepravy dívku na zadním sedadle. O druhou příčku nicméně určitě s úspěchem soutěžil muž jedoucí na místní obdobě segwaye, táhna s nedbalou virtuozitou za sebou jednoruč rudl s barelem pitné vody...Běžné je, že na mopedu jede žena s dítky - vepředu polosedí, pololeží spící nemluvně, jemuž žena přidržuje hlavičku, vzadu sedí nějaké odrostlejší dítě, a pokud je starší pěti let, má určitě v ruce mobil. Trojkolky osobní i nákladní, kola, elektrokola, mopedy, dokonce i benzínový motocykl jsem jeden zaznamenal. Ale většinou jsou to nehlučné elektrovehikly, které jejich majitelé ovládají s neuvěřitelnou zručností, aspoň jsem žádnou kolizi mezi těmito vozítky nikde nezaznamenal. Mezi tím se proplétají chodci a zvědaví fotografové z Evropy, ti jsou ale v drtivé menšině.

Počasí je neradostné - je zataženo a opar, ale takový, na jaký už opravdu nejsme zvyklí. Ale aspoň ovzduší neštípe do očí, jako tomu bylo v Taiyuanu.

Ale teď už rychle zpátky do hotelu, cestou potkávám jednu z našich průvodkyň - že prý někdo zapomněl v restauraci mobil... Nevím, kdo a nevím, co v tom mohu aktuálně udělat, takže ji nechávám svému osudu, aby se pokusila v restauraci pozeptat, zdali nebyl mobil nalezen. Jsou skoro dvě hodiny odpoledne - musíme se připravit na koncert. 

V téhle venkovní prádelně se i tak banální činnost, jako fotografování projeví pěkným propocením, takže rychlá sprcha a vzhůru do obleku, už je to naposled - poslední koncert je před námi. Když už jsem byl zcela oblečen a připraven, pronesla Nofča větu "To je škoda, že s námi ta Majerka nemůže dneska být, je to její poslední koncert s námi..." a v tu chvíli mi to došlo. Na koncert půjde Bětka, pokud rozhodne, že naše marodka je způsobilá k tomu, abych ji ohlídal já (a pokud zároveň rozhodne o mé způsobilosti k tomu, ohlídat pár hodin dvě nezletilé nemocné slečny).

Volám Bětce a ptám se, jak jsou děvčata na tom. Dobře prý. Tedy nabízím výměnu - cítím, že by si moc ráda zazpívala. Bětka mi potvrzuje, že stav obou děvčat určitě nevyžaduje trvalý lékařský dohled --- dobře vím, že kdyby měla sebemenší pochybnost, její doktorská zodpovědnost by jí nedovolila odejít. A taky vím, že je mnohem důležitější, aby už tak oslabený sbor byl posílen o její krásný měděný alt, než abych já seděl v hledišti a udělal pár obrázků. A úplně nakonec mi napadlo, že bude vlastně mnohem lepší, když bude lékařka s většinou sboru než naopak, protože nikdy nevíme, kdo a jak rychle omarodí... Ještě si vyzvedávám banány a dietní bagetu pro obě děvčata, instrukce a paralen pro Noemku, kdyby měla teplotu, sjíždím do recepce - tady jsou už všichni, dávám Dominikovi svého Canona a minutový základní kurs obsluhy (hraje jen v první půlce, tak může ve druhé fotit) - a sbor odchází k autobusu. Má drahá dirigující choť není ráda, že nejedu, protože si naivně myslí, že bych jí byl něco platný, kdyby něco (nevím co a nevím, co bych jí byl se svojí čínštinou platný); a současně je ráda, že může jet Bětka - posila altu a opora sboru. Tomu se říká býti zmítán střídavými pocity. 

Mávám všem - tak ať to zpívání dneska dopadne co nejlépe! Už se těším na vyprávění a pokud se Dominikovi povedou nějaké obrázky, tak i na ně.

V půl páté oběhnu obě děvčata s nabídkou svačiny - obě mají úsměv na tváři, chuť na banán, Noemka 36,4°C,  takže všechno je v pořádku. Dávám zprávu Bětce, aby byla v klidu. 

---

A náš koncert ? Dopadl skvěle - podle paní sbormistrové, podle všech děvčat, s nimiž jsme to detailně probírali až do půlnoci -  i podle fotek! Dominik je prostě třída - nejen na violoncello.

Z  Jinanu zdraví JV


26. srpna - pondělí

Dobrý předposlední den z Jinanu,

pondělí bylo ve znamení prohlídky městských parků a pamětihodností. Dopolední program jsme začínali až o desáté - byli jsme se podívat v Baotu Spring Park. Je to stařičké místo, kde odedávna vyvěrají prameny a místní vládcové si místo uzpůsobili na způsob čínských zahrad. Ovšem nejpodstatnější je, že je tady rozsáhlý památník čínské básnířky Li Čching Čao, která žila cca před tisícem let a od níž je text té společné písně, kterou jsme zpívali. Všechno jsme prošli, nakonec se vyfotili s českými i čínskými vlaječkami a rozvinutým transparentem s nápisem 6th Jinan International Choral Festival 2019. Pak jsme jeli na oběd a po obědě zpátky do hotelu. Ještěže už nemáme žádné zpívání - i tak toho bylo dost, jak jsme si uvědomil, když jsem včera navečer místo koncertu tvořil text závěrečné zprávy pro Ministerstvo kultury. Osm krásných koncertů v šestnácti dnech, mezitím tři přelety a jeden přejezd rychlovlakem. Peking, Harbin, Pingyao, Xi'an, Jinan - pět měst a v každém jsme něco viděli. Není toho málo a není divu, že zejména mladší už toho mají docela dost. Místo Bětky hlídá dnes marody Dominik, který se o tento úkol přihlásil zcela dobrovolně, dostal peníze na jídlo - dietní pro nemocné děti, zbytek pro sebe. Helenka vypadá od rána dobře, Noemi pokračuje s antibiotiky, ale k tomu přibyla Vendulka Mandlíková, jíž také není dobře. Bětka starostlivě krčí obočí...

Odpoledne - po poledním klidu - jsme se sešli v recepci a kolem půl čtvrté nasedáme do autobusu, který nás veze k proslulému jinanskému jezeru. Cesta k jezeru trvá autobusu ve věčně ucpaném Jinanu asi 15 minut, není divu, že někteří chtěli jít z hotelu pěšky, ale nebyl jsem si jist, zdali je míněno stejné jezero, a tak jsem z opatrnosti tuto jinak bohulibou sportovní aktivitu zamítnul.

Jezera jsou tu vlastně dvě - jedno menší, kam nás Gwenda naviguje na začátku, a druhé mnohem větší. U menšího je ale zato spousta krámků se suvenýry, které se okamžitě ocitají v obležení našimi dětmi. Chodím kolem a fotím tu naše děti, tu černé labutě nebo kačeny na hladině. Nakonec se vracíme na místo srazu, a tam - ouvej - podařilo se mi, co se mi ještě nestalo - při výměně objektivů mi ten základní, který používám nejvíce, upadnul na kamennou dlažbu. Nepěkně to křáplo, ale viditelné poškození není... Zkraje to vypadalo, že se nic nestalo, ale bohužel za pár fotek začíná stávkovat a můj Canon hlásí chybu v komunikaci mezi tělem a objektivem. Dofotili jsme - aspoň tímto objektivem, ostatní fungují normálně. Naštěstí je poslední den - v Praze to doufám dají v servisu do pořádku, žádné sklo není prasklé, tak to snad bude jen elektronika. A co bude třeba, dofotím mobilem.

Gwenda nás vede ke druhému jezeru - to je opravdu veliká vodní plocha s ostrůvky, pěkně členitá, se spoustou mostků a cestiček. Je mnohem lepší počasí než ráno a taky je tady mnohem méně lidí, takže si to pěkně užíváme. Docházíme k velké pagodě, tady je rozchod na půl hodiny, abychom si to místo v klidu sami prohlédli a prošli. Je tu krásně, dokonce se sluníčko snaží proniknout mezi mraky a prosvítit všudypřítomný opar, ale bez velkého úspěchu.

V půl šesté už musíme zpátky do autobusu a jedeme na večeři. Ta je naprosto skvělá - vlastně restaurace i menu jsou stejné, jako před koncertem před dvěma dny. Zdá se to na jednu stranu tak dávno, a na druhou stranu jako by to bylo včera. Protože s námi není Dominik a tady byly na programu jeho oblíbené krevety, nakonec mu balíme jednu celou porci a odvážíme do hotelu. Nezapírá radost... mám jen obavu, abychom ještě nemuseli řešit krevetovou gastritidu...

Máme před sebou poslední večer, balení a přípravu na cestu. Zítra musíme do dvanácti hodin vyklidit pokoje, naložit kufry do autobusu, pak pojedeme na oběd a po něm ještě poslední procházka místním parkem. O půl páté jedeme na nádraží, to je údajně asi hodinka cesty busem... a v 18:30 odjíždíme rychlovlakem do Pekingu. Pak nás čeká transfer na letiště, kde bychom měli být kolem 21:30. Pak budeme muset přečkat pár hodin, ještě si dát něco k snědku, projít všemi kontrolami a v pořádku se nalodit před druhou ranní na naše letadlo do Prahy.

*  *  *

Čínská cesta a čínské zpravodajství končí. Zítra bude asi málo času na psaní i na upload na naše stránky. Už se moc těšíme domů, tak nám držte palce - počínaje zítřejším odpolednem bude dalších více než 20 hodin ve znamení cestování...

Z Jinanu naposledy  JV


27. srpna - úterý

Přidávám slíbenou reportáž o nedělním koncertu od Terezky Novákové:

Nasedli jsme do autobusu, směr Shandong Grand Theatre. Tentokrát však bez pana Vančury, který z pozice fotografa a prezidenta sboru přesedlal na soukromého ošetřovatele nemocných sboristů. 
Po příjezdu k budově jsme se okamžitě odebrali do šaten a následně přímo do koncertního sálu, který jsme již znali. Zde proběhla naše hodinová zkouška, při níž šlo vše hladce, a tak jsme mohli vyrazit na večeři v podobě krabičkové stravy.
Ať už jsme své žaludky naplnili či ne, čas se krátil a přišla řada na přípravu. 

Před začátkem koncertu panoval chaos. Nešlo však o něco nového. Z předešlých dní jsme už věděli, že organizace má určité nedostatky a nikdo vlastně přesně neví kdy, kde a co. Malou představu jsme však měli. Obléct se, upravit se, rozezpívat se a čekat na pokyn. Ten byl ještě nějakou dobu v nedohlednu, a pak konečně. Chodbami jsme se propletli až do „čekací haly". Tam jsme byli nahnáni možná trochu předčasně, ale lepší dříve nežli později. 


Odbila půl osmá a sál se zdál poloprázdný. Ti, co nás doprovázeli na nástroje se rozehrávali a my ostatní štěbetali o tématech všeho druhu, dokud nás jeden z pořadatelů neutišil a nezačal jakýsi úvod, kterého se ujala paní sedící v zákulisí. Dovnitř mezitím proudilo víc a víc diváků  a sál se pomalu zaplňoval. 
Po několika minutách se otevřely dveře a my se po dlouhém čekání rozešli vstříc pohledům publika. 
Atmosféra nahradila všechna předešlá negativa. Lidé se na zdejší poměry chovali během koncertu slušně. Nijak zvlášť nehlučeli, a dokonce si většina ztlumila své mobilní telefony. Skladba "Věneček" měla asi největší úspěch. Sál se vzdemul potleskem a ze zadních řad se ozýval obdivný výskot. Podobně publikum reagovalo i po doznění poslední skladby "Proč bychom se netěšili".


Tím byl náš program u konce a my s klidným srdcem, úsměvem na tváři a zdřevěnělýma nohama opustili pódium.

Tereza Nováková


A přidávám (také rád) ještě pochvalnou SMS adresovanou Veronice Pudlovské od Jana Steyera, který na jinanském festivalu působil jako odborný poradce:

"...  ani jsem se s vámi nestačil rozloučit, tak alespoň touto cestou přeji šťastný návrat domů. Pozdravujte ode mne také vaši sbormistryni, včerejší (nedělní, pozn. JV) koncert byl opravdu vynikající. Jsem moc rád, že jsem vás sbor slyšel (i když jsem kvůli tomu musel sedět 10h v letadle ☺ ). Bylo velmi milé slyšet od organizátorů festivalu, že české sbory jsou vždy nejlepší (proto prý včera přišlo i tolik posluchačů) a že jste jim tento názor svým výkonem potvrdili...Myslím, že tato forma spolupráce i s těmito "specifickými" zeměmi má větší (a hlubší) smysl, než sem vozit plyšového krtečka.... Tak ještě jednou díky! J.S."


28. srpna - středa

Epilog

Tak jaká je vlastně ta Čína? 

Když jsme seděli s nejstaršími členkami sboru poslední večer před odletem v našem apartmá v 16. patře hotelu v Jinanu, ptal jsem se, jak se Čína líbila. Líbila se, moc. A překvapením byli posluchači - zdaleka nebyli tak nevychovaní, nakolik jsme byli varováni. Soudě podle všeobecných ohlasů na náš velký koncert se líbila i česká muzika a dokonce i ta nejednoduchá, Ebenova, která na první poslech není vůbec líbivá a harmonicky pracuje s mnohem širším záběrem, než nejjednoduššími harmonickými funkcemi a paralelními tóninami.

Děvčata Maruška Bláhová, Veronika Pudlovská, Bára Šochmanová, Terezka Práchenská a Nasťa Gračeva byly mojí oporou celé akce. Veronika navíc v dvojroli asistentky sbormistryně. Stejně tak Bětka Majerová, Kristýnka Donovalová, Dominik Velek. Bez Majerky do Číny nelez, poopravil bych staré známé přísloví. Kdo to má, přátelé, zpívající doktorku? A slečna klavíristka, jakož i pan violoncellista zaslouží naprosté absolutorium. Dominik jako vzácný zástupce silného pohlaví v téměř výhradně dámském tělese pomáhal všude, kde bylo třeba, a právě tak i Kristýnka, která se z klavíristky ráda proměnila v ošetřovatelku, bylo-li to třeba.

Ale - jaká je tedy vlastně ta Čína?

Asi by tady musel člověk dlouho pobývat a žít, aby si mohl udělat nějaký objektivní obrázek. Společným rysem čínské povahy - aspoň nám tak připadalo - je klid, vyrovnanost, téměř žádné emoce. Poslušnost a čekání na pokyn shůry, málokdo je ochoten a schopen něco řešit sám, ihned, operativně, impuzívně, improvizovaně. S tím souvisí to, že vše se děje trošku nahodile, ale nakonec se vždy vyřeší, i když jinak, než na počátku očekáváno. Je to vidět v dopravě - všichni si hledají svoji cestu, zdá se, že dost nahodile a asi všichni nakonec dojedou tam, kam měli namířeno, ovšem současně se projevuje další část čínské povahy - je třeba drát se neustále kupředu. 

V tomto směru fungovala organizace jinanského festivalu zcela exemplárně. Informace o dalším programu byly spíše skoupé a zpravidla je bylo třeba brát jako koncept, který do finálního provedení ještě dozná řadu změn za pochodu. Ale vždycky to nějak dopadlo, a zpravidla dobře. Nakonec i to, že jsme neměli v našem velkém koncertu přestávku na převlečení a odpočinek, ač jsem ji naplánoval a do programu jasně napsal, ničemu nevadilo (i když Nofča trochu zuřila - ona má ráda všechno na 300%). Organizátoři obou festivalů se nicméně snažili ze všech sil, aby se nám tady líbilo - ze všech sil! a to je třeba ocenit a vyzvednout. Snažili se nám ukázat to nejlepší, co jak v Harbinu, tak v Jinanu mají. I to, že nás paní Shi Xin vyzvedla na letišti v Jinanu a doprovodila až do Pekingu, bylo naprosto příkladné. Na cestě zpátky nezapomněla na jídlo, které dovezl kurýr od KFC přímo na nádraží, zařídila na nádraží v Jinanu i business salonek, kde jsme byli prakticky sami (na Čínu naprosto nepředstavitelný luxus), a zařídila i to, že nás pustili na nástupiště speciálním vchodem s označením Military Priority. To už mi s ohledem na dosavadní praxi a moji znalost Číny připadalo jako ale hodně dobrý výkon... Pomohla mi i vyměnit peníze zpátky, a ještě se odpoledne omlouvala, že organizace festivalu asi nebyla úplně bezchybná. Ano, z pohledu našich jiných zkušeností byla ta organizace jiná, než jsme zvyklí, ale tak to je: musíme přijímat to, co pro nás nachystají v Číně - stejně jako musíme přijmout to, co pro nás nachystají v Polsku nebo v Americe. 

Měl jsem strach ze stravování - varoval mne trochu kolega Valášek, který tu byl v roce 2007 - ale byl bezdůvodný. Všechno jídlo bylo výborné, i když chutí nezvyklých, ale to jsme očekávali a také chtěli vyzkoušet. I přesto jsme se hlavně ve druhé půlce potýkali s marodkou, ale jsem si naprosto jistý, že s jídlem neměla nic společného - byla to únava, neustálé přechody z horka do klimatizovaných prostor a zpátky, vedro a vlhko a také to, že ve čtyřiceti lidech se už jen statisticky nějaké onemocnění prostě může přihodit.

Tak jaká tedy je vlastně ta Čína?

Pozoruhodná země, která zažívá nevídaný skok ekonomiky, a současně bezpochyby historicky bezprecedentní průnik digitálních technologií do života všech svých obyvatel. Kreditní karta je dinosauří minulost - všichni platí mobilem. Na druhou stranu je internet cítitelně kontrolován - Google pro Číňany neexistuje. Stejně tak pro Číňany neexistují žádné stránky, které mají i vzdáleně nějakou souvislost se sexem, neřkuli by zaváněly pornografií. A tak se rozvíjí vztahy, aktivity a potažmo aplikace, které nám připadají nepochopitelné: Číňané jsou schopni přes aplikace online sledovat, jak nějaká krásná dívka večeří - a za toto online sledování platit. Velmi rozšířenou aplikací je doplňování Funny Bunny Ears (domalovávání zaječích oušek) na vlastní selfie, například, a sdílení takto okrášlených obrázků na sociálních sítích (čínských, samozřejmě). Všechny tyhle projevy působí velmi - dětsky. I to, že správný Číňan jeda na kole, motorce nebo v nějakém tom tříkolém vozítku musí nezbytně a neustále telefonovat anebo sledovat na mobilu trasu, nebo něco hledat, zkrátka být neustále online...  

Tedy taková ta Čína je - ale nevím, jestli jsem vám to přiblížil, nebo ještě více zatemnil.

Z pekingského letiště v 02:15, nemaje uprostřed spícího sboru nic lepšího na práci než psát o tom, co jsme právě prožili...

váš čínský akreditovaný zpravodaj 

JV


 

Realizace: i-servis.cz