Naše cesta do Číny začala daleko dříve, než 12. srpna 2019 na pražském Letišti Václava Havla. Nabídka účasti na festivalu v Jinanu přišla již v únoru předešlého roku prostřednictvím odboru kultury pražského magistrátu. A přesně tento moment pokládám za právoplatný začátek dlouhé, ale opravdu dlouhé cesty.
Usednutí do letadla předcházelo spousta papírování a vyřizování. První komplikace se týkala letenek, pak grantu a nechyběla ani nemalá potíž s vízy. Do toho se až téměř do poslední chvíle řešil program. Jet, respektive letět, na druhou stranu světa kvůli pětidennímu festivalu se od začátku zdálo jako nesmysl, a tak se Zvoneček zapojil do ještě jednoho festivalu, a to v Harbinu, který leží severně od Pekingu, a následně se spojil s cestovní kanceláří China Tours, čímž se náplň zájezdu ještě rozšířila. Také jsme oslovili naše velvyslanectví v Pekingu a klavírní společnost Petrof, otvírající novou Petrof Gallery v Xi’anu, kteří projevili o naše vystoupení zájem.
Nakonec jsme přece jen zabrali svá místa na palubě obřího Airbusu, kde jsme strávili následujících více než 9 hodin. Cesta to byla dlouhá, ke konci už nepohodlná a také chladná. Ne proto, že jsme přelétali nad Sibiří, ale kvůli klimatizaci, která se po několika minutách letu spustila, a před kterou nás zachránily naše sborové mikiny – ještě že je máme.
Čas se posunul o 6 hodin a my, krátce před půl šestou ranní místního času, přistáli v Pekingu. Prošli jsme spletitým bludištěm chodeb, nasnímali nám otisky prstů, zamířili jsme na imigrační oddělení, vyzvedli zavazadla, setkali se s naší průvodkyní, nasoukali se do autobusu a vyrazili směr Velká čínská zeď. Mohutná zeď se jako had plazila po zelení obalených horách, kam jen oko dohlédlo, a v dáli se pod oparem rozprostíral Peking. Vzduchem se neslo prapodivné hlučení cikád, po zemi se plazily pruhované žlutočerné housenky a slunce pálilo. Kolik je stupňů? A jaké horko bude přes den, když slunce žhne už po ránu?
Po obědě jsme se vrátili do Pekingu a vydali jsme se na procházku Olympijským parkem. Ač jsme v Číně jen pár hodin, všichni již chápeme, že tady vše nabírá obrovských rozměrů. A právě Olympijský park byl ukázkovým příkladem. Člověk si náhle připadal malý.
V hlavním městě a jeho okolí jsme strávili ještě další dva dny. Navštívili jsme Zakázané město, které je největším palácem a největší dřevěnou stavbou na Zemi, a také jedním ze středověkých divů světa. Uhelný vršek, ze kterého jsme spatřili nejen rozlehlé Zakázané město, ale také v dáli se tyčící budovy Olympijského parku. Letní palác, ke kterému nás zavezla tradičně vzhlížející loďka, Buddhův chrám, pekingskou zoo, která se pyšní pandami velkými, Chrám nebes a čajovnu. Peking byl také místem, kde jsme poprvé zazpívali na půdě čtvrté největší země světa, a to na české ambasádě, tedy přesněji na zahradě české ambasády.
Další zastávkou byl Harbin, který nás přivítal vydatným deštěm. Ten však k večeru ustoupil a ponuře vypadající město rozzářila svými neony centrální ulice, mimo jiné obložená stánky s různými pochutinami i ne-pochutinami. (Pavouka na špejli jsem do té doby neviděla.)
I následují den pršelo, a tak jsme se vydali na prohlídku zastřešené uličky historických řemesel, která vyústila v nákupní centrum, jak jinak než velikých rozměrů. Zamířili jsme i do Harbin City Planning Museum, které nás provedlo historii, jak se malá rybářská osada proměnila v deseti milionové město.
Náš první koncert v Harbinu se odehrál na harbinské konzervatoři. Už asi ani nestojí za zmínku, že sál byl obrovský, to už nikoho nepřekvapovalo, co nás ale mile překvapilo, byla akustika, kterou se tento sál pyšnil. Publiku jsme ve 40 minutách představili krásu české hudby, přes Dvořáka a Ebena po Suka, Smetanu a další autory. To bylo poprvé, ale ne naposled, co jsme si ve městě hudby zazpívali. Hned o den později jsme vystoupili v krásné synagoze, která se pro naše účely proměnila v koncertní sál. Zapěli jsme si také na vršku Harbin Grand Theatre. Toto spontánní rozhodnutí s idylickým výhledem za zády nerozradostnilo jen nás, ale také kolemjdoucí, kteří nás obdarovali úsměvy a potleskem. Pobyt v Harbinu vyvrcholil nejdůležitějším koncertem v Harbin Concert Hall.
Stačili jsme ještě navštívit ostrov Sun Island na zdejší řece, a pak už jsme mířili na letiště. Letadlo nás zaneslo do smogem zalitého města Taiyuan, odkud jsme se autobusem dopravili k hradbám starobylého městečka. Zde jsme přesedlali na elektrovozítka a konečně dorazili k tradičnímu čínskému hotelu, jehož vzezření se neslo ve stejném duchu, jako zbytek města. Pingyao, tak se „jen“ půlmilionové městečko jmenovalo, nám poskytlo odpočinek. Prošli jsme historické budovy, vyšli jsme na hradby a prohlédli si taoistický chrám. Uličky ozařovaly lampiony a v obchůdcích člověk našel prakticky všechno. (A když myslím všechno, narážím opět nejen na hmyz na špejli, ale také na výtečné sušenky, kvalitní čaj a suvenýry.) Zažili jsme si také noční život. Ze všech koutů vyhrávala hudba a z některých podniků se linul živý zpěv a hra na hudební nástroje. Rozzářily se lampiony i neony a hvězdy, schované v oparu, se vzdálily do nedohledna.
Čekal nás jednodenní výlet do Xianu, kam nás dovezl vlak rychlostí asi 240 km/h. První zastávkou bylo mauzoleum prvního císaře dynastie Čchin skrývající Terakotovou armádu. A ač už jsme viděli mnohé, tohle převýšilo všechna očekávání. Shluk tolika lidí na jednom místě se zdál až nemožný. Davy Číňanů tlačících se vpřed nás div nerozmačkaly a neušlapaly. Každý v ruce držel mobilní telefon a snažil se skrz ostatní dostat k zábradlí a spatřit legendární vojsko na vlastní oči, ať to stálo, co to stálo. I my se snažili dostat vpřed. Některým se povedlo okopírovat techniku prodírání a vyfotit několik fotek, jiní byli vděční za pár sekund a rychlý únik z haly, ve které se skoro ani nedalo dýchat.
Mnohem příjemnější bylo vystoupení v Petrof Gallery, kde nás přivítali s otevřenou náručí, úsměvy od ucha k uchu a občerstvením. Koncert začal přesně na čas. V obecenstvu usedla řada lidí z blízké konzervatoře, a také potenciální i již existující zákazníci. A když se program chýlí ke konci a my za doprovodu zpíváme – Proč bychom se netěšili, pasáž z Prodané nevěsty – zhasnou náhle všechna světla. Někdo si spletl pojistky. To ovšem naši slečnu klavíristku nevyvádí z míry a my pokračujeme dál. Celé obecenstvo rozsvěcí baterky mobilních telefonů a skladba získává odlišnou atmosféru, než jakou jsme doposud zažili. Nakonec se světlo vrací za doprovodu neustávajícího potlesku.
Druhého dne, dne dalšího přejezdu, jsme ještě stihli navštívit park, ve kterém se nachází Pagoda malé husy, která přežila nejedno zemětřesení. Kromě procházky jsme se také účastnili lekce kaligrafie, a pak už byl opravdu čas na cestu do Jinanu.
Hned po příletu se autobus ubíral směr divadlo, kde mělo proběhnout slavnostní zahájeni festivalu, na cestu do hotelu nebyl čas. Začal chaos. Nikdo vlastně pořádně nevěděl kde a kdy máme být a komunikace také vázla. Přeci jen jsme ale byli vždy všude včas. Festivalu se účastnilo jedenáct čínských sborů, jeden finský a náš Zvoneček. Každý sbor vystoupil jednotlivě a poté jsme všichni zazpívali společnou píseň, v čínštině. Přebrali jsme pamětní medaili a vyslechli si jednu další píseň, kterou v sále znali všichni, včetně obecenstva, kromě nás a stejně zmateně vypadajících Finek.
Další vystoupení proběhlo v železničním muzeu, jehož prohlídka nebyla tak záživná, jako jsme možná očekávali. Nicméně akustika v sálu byla krásná a koncert se vydařil. Stejně tak se povedl i následující koncert v sále divadla, které jsme již znali. Největší úspěch sklidila skladba Věneček, při které se sál vzedmul potleskem a za zadních řad se ozýval obdivný výskot.
Poslední den jsme vyrazili do parku Baotu Spring Park, kde najdete mimo jiné památník čínské básnířky Li Čching Čao, jejíž báseň byla využita jako text ke společné písni festivalu, a zavítali jsme také k proslulému jinanskému jezeru a k pagodě. A tím jsme hezky zakončili toto velké dobrodružství. 28. srpna jsme završili cestovní smyčku cestou do Pekingu, a z Pekingu jsme se přímým letem vrátili do Prahy.