Náš v pořadí už jednadvacátý vánoční koncert na pódiu Rudolfina se stal opravdu důstojnou oslavou pětadvaceti let práce našeho sborového studia, oslavou, která měla proběhnout už v červnu, ale z důvodů pandemie musela být odložena.
Za to čtvrtstoletí prošly sborovým studiem stovky a tisíce dětí. Některé vydržely jen chvilku, ale mnohem více bylo těch, které si ve Zvonečku doslova prozpívaly mládí. Některé zpívaly i více než dvacet let. Ale všechny děti, které sborovým studiem prošly, dostaly do života krásný vklad. Získaly prazákladní vztah k hudbě a zpěvu, vztah k české lidové písni, k duchovním skladbám, mohly poznat díla klasických i současných skladatelů. Není to víc, než všechny diplomy, medaile a ceny, které studio posbíralo za těch pětadvacet let?
Sborových škol je v Čechách mnoho. Zvoneček je ale zcela výjimečný, protože těch pětadvacet let práce nese ve všech sborech jediný rukopis – rukopis své zakladatelky, která řídila i ten krásný svatoštěpánský koncert. V průběhu let přicházely nové děti, odcházeli absolventi, střídaly se klavíristky a varhaníci, ale hnacím motorem celého toho zpívacího organismu, který vyrostl od prvních nesmělých krůčků v roce 1996 až po dnešní podobu byla a je naše paní sbormistryně Jarmila Novenková.
Nebyla a není na to úplně sama, od roku 2000 pomáhá s organizací všeho, co se odehrává mimo budovu Gymnázia Hudební školy Sdružení Zvoneček – Praha, z.s., a absolutorium zaslouží nepochybně všichni bývalí i současní členové a členky Rady našeho spolku.
Za letošní svatoštěpánský koncert – stejně jako za mnoho předchozích – patří díky všem dobrovolníkům, kteří pomáhají s organizací. Díky asistentce sbormistryně Veronice Pudlovské, díky inspicientovi Emilovi Červenému, díky oběma klavíristkám – Marcele Tupé a Kristýně Donovalové a varhaníkovi panu Janštovi za bezchybné a perfektní doprovody. A velký dík patří všem rodičům, kteří nechali sborové děti testovat, aby se ten letošní koncert vůbec mohl konat.
Ale největší radost udělaly Nofče (řekněme to tak, jak jí říkají ony) slečny a paní na empoře, které se přidaly v závěrečném bloku. Absolventky, které s námi sjezdily kus světa a byly vždycky oporou tehdejšího koncertního a komorního sboru. Samozřejmě jich spousta chybělo, ale to má řadu důvodů. Především jsme do půlky prosince vlastně nevěděli, zda koncert bude nebo ne. Ale hlavně: řada z našich bývalých úžasných sboristek má krásné mateřské povinnosti, nebo se k nim právě chystá. Nicméně všechny věděly, jak důležitý ten koncert pro Nofču je, a tak se složily na nádhernou kytici, kterou dvě z nich předaly za vydatného potlesku stojícího Rudolfina dojaté sbormistryni na pódiu.
Nakonec ten rok 2021 nebyl tak špatný… Ale přece jenom by bylo lepší, kdybychom mohli zase jako dříve chodit na koncerty bez roušek a respirátorů. Tak to si asi přejeme do toho nového roku 2022 všichni nejvíce ze všeho. Co říkáte?
JV 31. 12. 2021