Zvonili jsme 30 let…
a oslavili to krásným, velikým a slavnostním koncertem v pražském Rudolfinu dne 22.6.2026.
Že je dojemné vidět a slyšet ty skoro dvě stovky zpěváčků a zpěvaček najednou, to asi pocítili všichni v sále – inu, na to se velmi dobře hodila právě úvodní skladba Zdeňka Lukáše „Zpívala bych zpívala“. Skvělá flétna Lídy Eliášové zdobila a blýskala se – spolu s bezchybným doprovodem Kristýny Sládkové – Donovalové. Následoval koncert, jak ho léta známe – malá Zvonítka si zazpívala písničku pro sebe napsanou od pana Fischera a pár nejkrásnějších z malých písniček pro děti své věkové kategorie; nemohla chybět krásná Divoká husa a už vůbec ne Broučkovská mazurka. Zvonečky si daly na úvod také jim dedikovanou písničku a samozřejmě nechyběly hity jako Letí letí pták, Přeštický panenky anebo Kocour muzikant. Kdysi dávno, v pravěkém roce 2000 ji tehdejší koncertní sbor (tehdy desetileté – dvanáctileté děti, dnes už některé obdařené i čtyřmi vlastními dětmi) zpíval ve francouzském Nancy a paní moderátorka si to vyslovila pěkně po francouzsku „Kokúr muzikán…“ s dlouhým sonorním á a nefalšovanou francouzskou nosovkou nakonec.
Nu a pak naše komorní slečny a celý koncertní sbor. Mám na koncertech vždycky rád ten odraz vývoje – od nejmenších až po ty, s nimiž se jezdí na soutěže a do světa. Těsně před přestávkou bylo naplánováno vystoupení Terezky Krippnerové – Rychlé a ředitele GMHŠ, pana Filipa Magrama. Dárek ke sborovým třicetinám, jehož předání následovalo, je myslím nejoriginálnějším dárkem, který jsme od sboru v životě dostali (pominu-li památný výlet vrtulníkem nad Manhattanem v pátek 13. července 2012). No zkuste si představit, že dostanete k nějakému jubileu zvon. Ne nějaký drobek ze skla, porcelánu nebo keramiky, ale skutečný bronzový zvon ulitý v dílně u pana Manouška za Zbraslavi. Dva ex-sboristé ho přitáhli na pódium a měli myslím co dělat. Veliké díky všem, kteří se na tuhle krásu složili a dokázali to před námi dokonale utajit.
Zpátky ke koncertu: I na závěr druhé části zazpívala empora naplněná bývalými členkami a členy sboru oblíbenou Prodanku. A jak jinak, Rudolfinum na závěr vstalo a složilo paní Jarmile Novenkové, která třicet let sama vedla své Sborové studio Zvoneček, zasloužený hold – ovace ve stoje.
Krásný koncert! Jak sama praví, paní sbormistryně vystřílela všechny písničky, které má nejradši – od Kdyby tu nic nebylo, kterou zpívala sama jako dítě ve Štývarově dětském sboru, až po nádherné Ebeny, nechyběla samozřejmě Smetanova Má hvězda ani skladby Antonína Dvořáka (jak by také mohly v Dvořákově síni chybět)? Ale pro nás bylo neméně krásné a dojemné, s kolika lidmi – nejen bývalými sboristy a sboristkami, kteří zaplnili emporu a užili si zpívání s koncertním sborem, ale i jejich rodiči – jsme se ten večer viděli a sešli. Lidé, které jsme desítku let, možná i dvě neviděli… ti, kdož nám svěřovali své děti na prvních cestách do Anglie a Francie a později na velké zájezdy do Ameriky, Kanady, Japonska, Číny!
Závěrem děkuji všem, kteří před koncertem, při něm a po něm se vším pomáhali. A protože jich je strašně, strašně, moc a já bych opravdu nerad někoho vynechal, nechme to poděkování vyznít a poslat všem neadresně. A aby na každého zbyla ta správná porce díků, vězte, že o to je ten dík větší, opravdovější a srdečnější.
JV 26.6.2026