Tento rok jsme se účastnili ve Vídni prestižního festivalu Summa cum laude. Festival je určen výhradně pro mladé a kromě sborů má také kategorie, v nichž soutěží orchestry. To se nám moc líbilo už před rokem, když nám tento koncept představoval jeho umělecký vedoucí Saul Zaks na Evropských hrách v Aarhusu. A tak jsme se v dopoledni 3. července rozjeli směrem do bývalé metropole rakousko-uherského mocnářství. Za volantem téměř nového bílého busu od Pragotouru velice příjemný pan řidič – to je vždycky ten nejdůležitější člen výpravy, když si sednete s ním, je celá akce předurčena k velmi příjemnému průběhu – a tak se stalo i tentokrát.
Hned odpoledne se konalo ve vídeňském Konzerthausu klasické otevření festivalu – kromě zahajovacího programu orámovaného triem trubačů bylo předepsáno krátké představení jednotlivých souborů. Za nás zdravici pronesl náš benjamínek František. Svou půlminutu slávy si ještě nanečisto vyzkoušel cestou v autobusu, takže když na něj přišla řada na pódiu, mluvil spatra a s rozvahou zkušeného řečníka – na rozdíl od mnoha starších a dospělejších zástupců jiných hudebních těles, kteří si řeč připravili do mobilu a zbaběle do něj pokukovali.
Druhý den jsme začali krásnou dvouhodinovou procházkou po pamětihodnostech Vídně, po zastávce v Belvederu jsme pokračovali přes Hofburg ke svatému Štěpánu. Po obědě nás ale čeká to nejdůležitější – zlatý sál vídeňského Musikvereinu. Tady se soutěží. Bez zkoušky, prostě ihned a naostro. Dětem i velkým slečnám to moc a moc sluší! Začínáme Novákovým Gloria, poté krásná Smetanova Má hvězda, po ní povinná skladba (kterou včera intonačně pilovali až do večerky…) a vyšla krásně! Následují čtyři lidovky – tři se skvělým klarinetem Báry Pudlovské a čtvrtá vypalovačka – Nepi Jano, nepi vodu. Klavír zní rozhodně a vesele, jak se na tuhle písničku sluší. A je to tady – Hoj, hura, hoj a náš krásný taneček. Vždycky obdivuji nejen ty žínky, které pomalu točí bílé pentle kolem ústřední královničky, ale zejména mistra Františka (o němž už byla řeč výše), který dokáže na její hlavu věnec důstojně usadit a poté ještě veledůstojně odejít a zařadit se zpět. Vedle mne sedící starší anglický pár velmi aplaudoval a ptal se mne, co je to za sbor, že zejména ta poslední věc se jim moc líbila…
Porota ještě děkuje sboru i sbormistryni, líbilo se jim to, ale jak píšu velmi často při obdobných příležitostech – tohle není žádná provinční soutěž, tady jsou pouze výběrové a vynikající sbory. Večer se dozvídáme výsledek. V naší kategorii stejnohlasých sborů se do nejvyššího pásma („with outstanding success“) propracovalo 5 sborů – a mezi nimi i my! Outstanding success je tady ekvivalent zlatého pásma, jak ho známe z jiných soutěží. Pod nimi jsou další dvě kategorie – excellent a good. A sluší se i podotknout, že ne každá kategorie dosáhla do zlatého pásma – někde byl první sbor nebo orchestr hodnocen pouze jako „with good success“. Úkol tedy splněn!
Ve zbývajících dnech máme ještě dva koncerty pro veřejnost, jeden navíc s naším zpíváním při mši v malé městečku Fels am Wagram a také dva velmi zajímavé workshopy, které vedou dva naprosto odlišní sbormistři – temperamentní Argentinka pracuje se Zvonky, perfekcionistní Rakušanem asijského původu s Abbellimentem. Ještě jsme stihli návštěvu domu, v němž tři roky bydlel Wolfgang Amadeus Mozart, a prohlídku muzea Haus der Musik. To je plné interaktivních hrátek, v nichž jsou štědře využívány poslední výkřiky počítačových technologií a audiovizuálních efektů.
Program opravdu nabitý – ale každý zájezd jednou končí. Když ve středu 8. července opět sedáme do autobusu směr Praha, těšíme se domů, ale také se nám – jako obvykle – trochu nechce. Vídeň je příjemné město, a ten necelý týden jsme si krásně užili – s hudbou a zpěvem, s krásnými památkami v centru a se spoustou zážitků.